Wagner, Grass, Kundera – umění jako kompenzace
Před několika lety v Praze navštívila Bohumila Hrabala překladatelka jeho díla do hebrejštiny. Setkání nedopadlo dobře a paní Ruth Bondyová byla spisovatelovým chováním znechucena. Záhy napsala článek, jehož leitmotivem bylo, že nelze ztotožňovat autora s jeho dílem. V kontextu toho, oč nyní jde ve věci nových odhalení z minulosti Milana Kundery, se v tomto případě jedná o banální příběh nedorozumnění a jedné osobní deziluze.
Spisovatel Kundera nyní čelí informacím, že prý jako mladý student na vysoké škole podle policejního dokumentu udal svého vrstevníka Miroslava Dvořáčka, který pak strávil 14 let v komunistickém koncentráku. Kundera věrohodnost dokumentu popírá a na jeho stranu se postavila celá plejáda obhájců. Jejich podrážděnost je evidentní a argumentace v jeho prospěch se mi zdá podivná. Vymýšlejí se krkolomné konstrukce, hovoří se o plivancích, inkvizici, o mediálním lynči.
Co vede mnohé osobnosti, kterých jsem si doposud vážil, k tomu obhajovat bývalého komunistu, který žije ve Francii, nekomunikuje a nedovoluje překládat své knihy do češtiny, je mi záhadou. Jedním vysvětlením by mohlo být, že Češi mají raději mýty než skutečné hrdiny.
Není nic pochopitelnějšího, než že objevitel dokumentu o Kunderově udání Dvořáčka chtěl autora Žertu se svými zjištěními konfrontovat. Jak se ukázalo, ke konfrontaci Kunderu přimělo až jeho zveřejnění. Respekt, Ústav ani historika Hradilka bych v této souvislosti z nějakého selhání neobviňoval. Věci by se neměly překrucovat a z viníků dělat oběti.
V Německu před dvěma lety způsobilo pozdvižení příliš pozdní přiznání spisovatele Güntera Grasse, že sloužil u jednotek Waffen SS. Jeho stěžejním literárním tématem byla nacistická minulost. Osobně mi přišlo nechutné, že se krátce poté neostýchal skandalizovat současného papeže za jeho členství v Hitlerjugend. Grassovi se také vytýkalo, že se svým přiznáním čekal, až získá Nobelovu cenu.
V souvislosti s hysterií Kunderových obhájců jsem si vzpomněl na jeden z nejinspirativnějších textů o umění, který jsem kdy četl. Pochází od českého rodáka Kurta Adlera: „Někteří velcí umělci – například Richard Wagner – byli extrémně sebestřední, ale kompenzovali tuto chybu tím, že kázali altruismus ve svých dílech. To nás přivádí k dalšímu zdroji umění: kompenzaci za nedostatky ve svém obrazu – odčinění za skutečné nebo domnělé hříchy a chyby.“ Snad by bylo dnes méně hysterie, kdyby si lidé uvědomili, že umělecké dílo nemusí nutně stát a padat s morálním profilem svého tvůrce. Věc je však složitější.
Kundera se ve svém díle vyrovnává se svou komunistickou minulostí, a to bez ohledu na vyústění případu jeho diskutovaného udavačství. Grass i Kundera získali věhlas za svá literární díla a lidé se právem ptají po jejich autenticitě. Wagnerovo hudební dílo má nepochybně uměleckou hodnotu samo o sobě, bez ohledu na osobní charakter autora.
Je však otázkou, zda literární díla Grasse či Kundery nejsou jen osobními apologiemi bývalých protagonistů nacistické a komunistické ideologie. Pak je na místě zkoumat jejich životní osudy a postoje, abychom zjistili, zda jejich literární výpovědi nejsou jen pokračováním falešných a plochých myšlenkových schémat, které zmíněné ideologie nastolily.
Text vyšel 21. 10. 2008 v MF Dnes pod redakčním názvem „Milan Kundera: oběť inkvizice, nebo letitý lhář?“
Spisovatel Kundera nyní čelí informacím, že prý jako mladý student na vysoké škole podle policejního dokumentu udal svého vrstevníka Miroslava Dvořáčka, který pak strávil 14 let v komunistickém koncentráku. Kundera věrohodnost dokumentu popírá a na jeho stranu se postavila celá plejáda obhájců. Jejich podrážděnost je evidentní a argumentace v jeho prospěch se mi zdá podivná. Vymýšlejí se krkolomné konstrukce, hovoří se o plivancích, inkvizici, o mediálním lynči.
Co vede mnohé osobnosti, kterých jsem si doposud vážil, k tomu obhajovat bývalého komunistu, který žije ve Francii, nekomunikuje a nedovoluje překládat své knihy do češtiny, je mi záhadou. Jedním vysvětlením by mohlo být, že Češi mají raději mýty než skutečné hrdiny.
Není nic pochopitelnějšího, než že objevitel dokumentu o Kunderově udání Dvořáčka chtěl autora Žertu se svými zjištěními konfrontovat. Jak se ukázalo, ke konfrontaci Kunderu přimělo až jeho zveřejnění. Respekt, Ústav ani historika Hradilka bych v této souvislosti z nějakého selhání neobviňoval. Věci by se neměly překrucovat a z viníků dělat oběti.
V Německu před dvěma lety způsobilo pozdvižení příliš pozdní přiznání spisovatele Güntera Grasse, že sloužil u jednotek Waffen SS. Jeho stěžejním literárním tématem byla nacistická minulost. Osobně mi přišlo nechutné, že se krátce poté neostýchal skandalizovat současného papeže za jeho členství v Hitlerjugend. Grassovi se také vytýkalo, že se svým přiznáním čekal, až získá Nobelovu cenu.
V souvislosti s hysterií Kunderových obhájců jsem si vzpomněl na jeden z nejinspirativnějších textů o umění, který jsem kdy četl. Pochází od českého rodáka Kurta Adlera: „Někteří velcí umělci – například Richard Wagner – byli extrémně sebestřední, ale kompenzovali tuto chybu tím, že kázali altruismus ve svých dílech. To nás přivádí k dalšímu zdroji umění: kompenzaci za nedostatky ve svém obrazu – odčinění za skutečné nebo domnělé hříchy a chyby.“ Snad by bylo dnes méně hysterie, kdyby si lidé uvědomili, že umělecké dílo nemusí nutně stát a padat s morálním profilem svého tvůrce. Věc je však složitější.
Kundera se ve svém díle vyrovnává se svou komunistickou minulostí, a to bez ohledu na vyústění případu jeho diskutovaného udavačství. Grass i Kundera získali věhlas za svá literární díla a lidé se právem ptají po jejich autenticitě. Wagnerovo hudební dílo má nepochybně uměleckou hodnotu samo o sobě, bez ohledu na osobní charakter autora.
Je však otázkou, zda literární díla Grasse či Kundery nejsou jen osobními apologiemi bývalých protagonistů nacistické a komunistické ideologie. Pak je na místě zkoumat jejich životní osudy a postoje, abychom zjistili, zda jejich literární výpovědi nejsou jen pokračováním falešných a plochých myšlenkových schémat, které zmíněné ideologie nastolily.
Text vyšel 21. 10. 2008 v MF Dnes pod redakčním názvem „Milan Kundera: oběť inkvizice, nebo letitý lhář?“
Babiš není s to přiznat chybu. Fiala taky ne. Rvačka v přímém přenosu nikomu nepomáhá
Trump je Putinův šálek kávy. A proto by se už nikdy neměl přiblížit k Bílému domu
Subkultura českých tálibánců napadla soud. Stát se neumí bránit dezinformačnímu moru
Obrannou smlouvu s USA potřebujeme, abychom přežili. Rusko se změnilo v šílence
Doma bité ženy nemají kam utéct. Istanbulskou úmluvu nutně potřebujeme
