Jdou zasvěcené hlasy, které říkají, že v Obecním domě se zrodila nová česká hymna. Ještě zasvěcenější hlasy již vztyčují prst s upozorněním, že jde o prznění státního symbolu a jakže si tohle může někdo dovolit. Až se nabízí paralela – nikoliv hudební - s legendární Tragédií Vodníkovou z dílny V + W…..raník měl úvodník o vodníku, večerník mi nadal podvodníků…..a už jsou tu reportéři, od Foxe operatéři…….došly i anonymní dopisy, od vodárenské správy spisy… Nikdo ze zasvěcených, ani zasvěcenějších ale novou národní hymnu neslyšel.

Věc se má tak. Jednoho prosincového dopoledne se na podiu Smetanovy síně Obecního domu sešel Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Kühnův smíšený sbor, Miloš Bok a další protagonisté, aby během jediné nahrávací frekvence natočili několik nových verzí české národní hymny. Nešlo o novou hymnu, ale o novou instrumentaci té, na kterou jsme za těch sto let zvyklí. A také o seriózní úvahu, vrátit do textu i historicky odpáranou druhou sloku. Kde domov můj je otázka. Víte, kde na ní hledat odpověď? Ano, právě ve druhé sloce, která kdysi ustoupila slovenským Tatrám.

Nejde o žádnou provokaci, ani politickou agitku, vždyť celou akci inicioval Český olympijský výbor, který svůj záměr brzy vysvětlí široké veřejnosti, včetně představení nové instrumentace hymny – jako svého úvodního vkladu do nepolitické, kultivované debaty na toto téma. A o to tady jde především.

Doba je nervózní a nemám dojem, že by nám naši političtí reprezentanti právě normotvorně demonstrovali jak vést věcnou a přitom vizionářsky zapálenou debatu o tom, kam směřovat a čím být. Nic nám nebrání vést ji ale sami mezi sebou. Korektní debata k zásadním tématům, včetně pozornosti k obsahu hymny, vedená se vzájemným respektem, to by byl nejlepší dárek ke 100 letům naší republiky. Sázím na něj.

Skončila olympiáda, ale ještě jedno olympijské téma tu máme.