Jak jsme donutili Babiše ovládnout Česko a co dál

16. 01. 2018 | 16:54
Přečteno 14974 krát
ilustrace: witz
ilustrace: witz


První vláda Andreje Babiše nezískala důvěru Poslanecké sněmovny. Měl by to být svátek demokracie, protože tím většina obyvatel prostřednictvím svých zvolených zastupitelů dává najevo menšině, že tudy cesta nevede a je třeba hledat jiné mocenské uspořádání.

Tak tomu ale bohužel není.

Babišovi krach prvního kabinetu vůbec nevadí. Hlavní cíl – dostat se do premiérského křesla – se mu již podařil. Zároveň má jistotu druhého pověření prezidentem, což by měl stihnout prezident Miloš Zeman i v případě své prohry, a třetího od předsedy sněmovny z hnutí ANO. To vše rámují první povolební průzkumy preferencí, které ukazují, že ANO ještě více posiluje a že některé malé sněmovní strany, o co více bojují proti Babišovi, o to více se propadají pod pět procent přízně.

Karnevalová permanentní demokracie

O žádný svátek demokracie tedy nejde. Babiš učinil za dost legalitě – vystavil svůj kabinet hlasování a nyní povládne v demisi -, ale legitimitu už dávno neodvozuje od parlamentu.
Tu cíleně buduje zcela proti smyslu české parlamentní republiky přímým obratem na voliče, což nezapomenutelně formuloval svým prosincovým vyjádřením: „Lidé očekávají, že tady bude funkční kabinet, a je jim upřímně jedno, jestli bude koaliční, menšinový, v demisi či bez důvěry. Lidé chtějí, aby vláda vládla a řešila jejich problémy. A my jsme na tu zodpovědnost připraveni.“
A potvrdil to lednovým vyjádřením, že by i podruhé preferoval svou vlastní jednobarevnou vládu, která „maká“.

Normálně by jeho snění o většinovém systému mělo být rázně uťato sílou většiny poslanců, ale to se neděje a Babiš svým populistickým obratem k masám získává novou, byť velmi pochybnou a parlamentní demokracii devastující legitimitu.

Po zmiňovaném prosincovém výroku Babiše se strhla debata o tom, jak moc pošlapává ústavní tradici. Ale podstatné je i to, čím výrok začíná - „lidé očekávají...“. Dokazuje to, že svůj nárok na post premiéra už neodvozuje od počtů ve sněmovně, ale od od „permanentní demokracie“, kdy prostřednictvím neustálé volební kampaně oslovuje každého jednotlivého občana a ten mu stvrzuje legitimitu prostřednictvím zcela jasné dominance jeho hnutí v měření popularity stran. Antickým slovníkem vyjádřeno: Raději úspěšná tyranida než neúspěšná demokracie – to je aktuální nabídka.

Že tuto populistickou legitimitu později Babiš vyztuží nějak poskládanou legalitou (podporou od ČSSD a KDU-ČSL či třeba ČSSD a KSČM) nikdo asi příliš nepochybuje. To už ale nebude zas tak podstatný předěl, jak by v parlamentní republice měl být. Což je velmi špatně.

Nabízí se tedy otázka: Jak se populistický a smyslu parlamentní republiky odporující koncept „permanentní demokracie“ mohl tak snadno prosadit? Vždyť Babiš nezískal ani 30 procent hlasů a nemá žádné stabilní spojence. Přesto zvládá prosadit to, na co nemohly ani pomyslet v předchozích letech strany s vyšším ziskem i vyšším koaličním potenciálem.

Řešením této hádanky obvykle ve veřejné debatě bývá poukaz na Babišovu amorálnost a minimální ztotožnění s principy demokratického státu. Může být, ale zní to velmi nepřesvědčivě, neboť nový údiv nad tím, jak autoritářsky se Babiš nyní chová, často zní od těch samých hlasů, které se čtyři roky před tím věnovaly detailnímu kolorování katastrofických panoramat, co vše můžeme od komunisty, spolupracovníka StB a oligarchy ve střetu zájmů čekat.

Babiš se tedy chová tedy jen tak, jak se od něj dalo už drahnou dobu čekat. Vysvětlení je tak nejspíše jinde. A je bolestivé si to přiznat. Babiš dokázal zbořit dosavadní pravidla jen proto, protože demokraté – myšleno demokraté, které tak můžeme nazývat jen pro nedostatek lepších označení v opozici k populistické politice ANO a extrémní politice SPD a KSČM – to Babišovi prostě dovolili.

Osmnáctý brumaire Andreje Babiše

Už před volbami jsem psal, že Babiš poprvé přišel jako tragédie, podruhé se opakuje jen jako fraška.
Odkazoval jsem se na bonmot Karla Marxe, který kde kdo zná, ale neví už přesný kontext. A ten se pro promýšlení Babišova úspěchu nyní možná hodí více, než aktuálnější a relevantnější odkazy na ovládnutí exekutivy Robertem Ficem či Viktorem Orbánem.

V polovině 19. století zmiňovaným bonmotem Marx krutě znectil Ludvíka Bonaparta, který se zoufale snažil dosáhnout slávy svého strýce Napoleona. V knize „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“ ironicky Marx ukazuje, že co byl za prvního Napoleona velký převrat, tak za Ludvíka byla už jen směšná napodobenina umožněná především slabostí a amatérismem odpůrců.

Synovec se nejprve stal prezidentem francouzské republiky, ač v ní vůbec nevěřil a každý to věděl, až pak v příhodný čas učinil převrat a stal se na celou jednu éru buržoazním císařem Francie a dlouho umně udržoval populistickou politikou masový souhlas se svým autoritářským systémem.

Babišův „osmnáctý brumaire“, který nyní nakousáváme, je podobně upatlaný. Jeho druhé místo ve volbách roku 2013 bylo senzačním úspěchem. Jeho vítězství o čtyři roky později je ale už jen vizitkou unavenosti, amatérismu a absence jakéhokoliv přijatelného programu Babišovy opozice.

Podobně jako Ludvík přísahal na republiku, kterou pohrdal, Babiš přísahá na český parlamentní systém, ač se zjevně chystá zavést nějakou rychlejší, efektivnější a méně demokratickou formu tuzemského korporativismu.
To vše se dá kvůli slabosti opozice v Česku dělat s pouhými 30 procenty hlasů ve volbách!

Není lehké určit, kdy se z nebezpečí jménem Babiš stala akutní hrozba pro republiku. Je možné se samozřejmě vrátit do roku 2013. Jednoprocentní stranička nadopovaná Babišovými miliony zatančila krutý tanec na hrobu rozložených a korupcí prolezlých tradičních stran.

Už tehdy mělo být povinností informovat o Babišových neuvěřitelnostech při ovládnutí Lovochemie i dalších podniků. Mnohé, za co nyní Babiše ženeme k odpovědnosti, bylo v hrubých rysech známo už dávno před jeho úspěchem v roce 2013. Třeba již v roce 2010 se objevilo v týdeníku Ekonom velmi přesně popsané podezření, že Babiš zneužil evropskou dotaci pro Čapí hnízdo, veřejnou debatu i policii to však nechalo zcela klidné.

Málokdo z veřejně vystupujících osobností a novinářů sice Babiše v roce 2013 otevřeně podporoval, ale neuvěřitelně mu pomohlo, když mnozí přijali Babišovu mylnou ústřední tezi, že místo soutěže jasně vyprofilovaných stran a pravolevého dělení politického spektra nastupují nijak neohraničená hnutí a pragmatické neideologické programy. To byla voda na Babišův mlýn.

Jeho nástup do vlády ale ještě neznamenal akutní nebezpečí, protože vedle něj stále existovala alespoň jedna velká strana – ČSSD – a Babiš neměl v exekutivě většinu ministrů.
Babiš začal přerůstat ostatní až vršením hloupých chyb oponentů – od promeškání jediného momentu, kdy mohl být Babiš hodnověrně z vlády vyhozen, tedy při přiznání lži o Čapím hnízdě ve sněmovně na jaře 2016, až po přijetí zcela neúčinného lex Babiš.

Předvolební úpadek pravice, levice i středu

Zde malá (nebo spíše velká) odbočka: aby bylo jasné, jak moc jsou demokraté spoluviníci Babišova úspěchu, je nutné detailně popsat, jak zoufale zvládli volební rok. A jak málo stačilo, aby nabídli voličům alespoň trochu přijatelný program.

Zpětně viděno, zcela klíčové byly krajské volby z roku 2016. Ty byly jakousi generálkou na sněmovní volby dalšího roku. Žádná ze stran v opozici k Babišovi ale jejich výsledek nepochopila.
Místo unikátního vítězství ANO, kdy vládní strana byla schopna uspět i v krajských volbách – které už tradičně skoro vždy vyhrávala opozice vůči centrální vládě –, se vytvořil mýtus, že pouhých 21 procent hlasů je slabý výsledek a začátek úpadku popularity ANO.
Krajské volby navíc ukázaly i další trendy: úpadek jediné strany, která se mohla měřit s Babišem, ČSSD, dále krach TOP 09 a nástup SPD Tomia Okamury.

Všechny tyto vzkazy z krajských voleb ale byly oslyšeny. Z předsedů konkurenčních stran stran se stali výkonní místopředsedové ANO, kteří pomáhali hnutí k co nejlepšímu výsledku.
Největší tragédii předvedla ČSSD, na níž spočíval největší díl odpovědnosti, zda se podaří Babiše zastavit, či ne (už jen proto, že ho udělala předtím vicepremiérem).
Již v listopadu 2016 jsem psal proti panujícímu všeobecnému přesvědčení, že by sociální demokraté měli rozpojit funkci premiéra a předsedy strany. Sobotka by dovládnul a vzal na sebe zodpovědnost za Babiše ve vládě, nový lídr by zatím restauroval sociálně demokratický program.

Ještě před volbami jsem pak napsal sérii blogů, kde jsem popisoval alternativní vývoj volebního roku, kdyby oponenti Babiše byli co k čemu. Sobotka by předal lídrovství Lubomíru Zaorálkovi hned po krajských volbách, ČSSD se zbavila obratem svých slabých kusů ve vládě a Zaorálek ostře začal po vládě požadovat zákon o sociálním bydlení, řešení exekucí, které trápí statisíce lidí v republice, a urychlenou výstavbu datových dálnic mimo velká města (že si lidé v pohraničí nežijí tak dobře jako Pražané jsme ale asi objevili až nyní, když s údivem analyzujeme podporu Miloše Zemana po prvním kole prezidentské volby).

Místo Sobotkovy křeče s přebíráním agendy Pirátů a pak ze zoufalství komunistů by se ČSSD znovu zašla v sociálních a modernizačních tématech a Zaorálek místo řešení Babiše by šel do voleb se slibem startu sociálního bydlení, oddlužení lidí postiženými exekucemi, rychlého internetu do pohraničí, velké opravy nemocnic z eurofondů a navrácení základní občanské vybavenosti do menších obcí.

Jistě, byl to jen naivní sen, ale asi správný. Program Antibabiš a zoufalý pochod proti levné práci poslal stranu na sedm procent ve volbách. Od voleb 2013 odešlo 360 tisíc oranžových voličů právě k ANO, takže většinu z nich asi opravdu ostré vymezování ČSSD proti Babišovi nijak nezaujalo.
O bezobsažnosti nabídky ČSSD svědčí i to, že dalších 260 tisíc lidí se zařadilo mezi nevoliče – prostě neviděli důvod, proč by alespoň něčím byla pro ně ČSSD zajímá.

Podobně přelomové byly krajské volby pro pravici (nebo alespoň to, co se v Česku za pravici považuje). V soutěží menších a ještě menších partají napravo od středu krajské volby definitivně určily, že lídrem pravice je ODS a TOP 09 upadá.

Už tehdy jsem psal, že je nejvyšší čas integrovat pravici a pokusit se vytvořit alespoň stejně silný blok jako představuje ANO.
Následně sice Miroslav Kalousek vyzval k integraci všech napravo od středu, ale to byl spíše polibek smrti, protože bylo jasné, že ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN nikdy dohromady nepůjdou a už vůbec ne na výzvu Kalouska.

Logická sestava měla být jen ODS a vedle toho trojkoalice lidovců, TOP a STAN. Druhá možnost, (které jsem stranil) byla nepochybně politicky náročnější spolupráce ODS a TOP 09, protože by se obě strany nikdy neshodly na evropském programu.
Tento tým ale mohl proti Babišově bezobsažnosti nabídnout dobrý ekonomický a sociální reformní program. Místo Antibabiše mohla pravicová stínová vláda od jara představovat každý měsíc jednu reformu.

V daňové oblasti snížení sociálních odvodů a nižší daň na reinvestice firem. Ve zdravotnictví nadstandardy a komerční připojištění Ve školství větší volnost ředitelům škol a zrušení nepovedené státní maturity. V oblasti exekucí nová pravidla, která by dala naději statisícům občanů na únik z dluhové pasti.

Nic z toho se nestalo. ODS zoufale vsadila na Václava Klause mladšího, který na jednoho přilákaného voliče SPD dva tradiční voliče ODS odradil. TOP 09 ve strachu z toho, že nemá vůbec žádný relevantní program, vše převedla na vypjatou válku o osud demokracie.
Že obě strany k sobě mohly najít cestu ve formě volební koalice, dokazují i povolební výzkumy přelivů voličů. Třetina voličů TOP 09 z roku 2013, tedy 180 tisíc, odešla právě k ODS. Že značka TOP 09 je už zcela vyprázdněná, dokázalo i to, že kdo od údajně proevropské a konzervativní strany neutekl k euroskeptické ODS, odešel k ultraliberálním Pirátům (140 tisíc).

Nejblíže ke spolupráci měli tak nakonec centristé – lidovci a Starostové. Průběh jejich jarního manželství byl však naprostou tragédií, protože od počátku zvolili špatnou formu. Za povzbuzování spřátelených novinářů si strany, které v součtu nedosahovaly deseti procent, zvolily nesmyslně náročnou volební koalici místo nové střešní strany či podpory lidovecké kandidátky.

I z minulých volebních koalic bylo přitom jasné, že u každé spolupráce někteří voliči odpadnou, protože nepřekousnou politiky z té druhé party. Nakonec se obě strany zachránily rozchodem a oběma to stačilo s odřenýma ušima na poslanecká křesla. Ale i zde platí, že by společné vyšší číslo získaných preferencí v českém volebním systému znamenalo více poslanců a Babiš by to měl zase o trochu těžší.

Škoda této promarněné příležitosti. Spolu mohli lidovci a Starostové nabídnout silnou prorodinnou politiku, která by si jistě našla své voliče. Mohli chtít podporovat školy, aby poskytovaly i odpolední kroužky a rodiče nemuseli v poledne běhat z práce převážet děti na odpolední aktivity. Firmám mohly nabídnout daňovou slevu na vytvoření volnočasových odpoledních aktivit pro děti zaměstnanců. Mohli chtít snížit odvody z částečných úvazků, aby jich vzniklo více a matky snáze našly zaměstnání při péči o dítě. Stát mohl masivně investovat i do výstavby domů důchodců, hospiců a také třeba paliativy.
Mohli prostě vytvořit velmi zajímavou centristickou nabídku, ale žádný pořádný rodinný program nepřišel a Babiš byl tak schopen se vykreslit na billboardech jako záruka sociálních jistot.

Spolupráce s Babišem jako zasloužený trest

Celé toto snění má smysl vypisovat, protože jen pak je jasné, že by Babiš musel hodně rychle změnit svou širokorozchodnou strategii od pravice po levici, od centralismu po individualismus, od etatismu po neviditelnou ruku trhu. Za úspěchem ANO totiž nestojí jen marketing – jak se mnozí nesprávně domnívají –, ale především ona absurdní luxusní širokorozchodnost, kterou Babišovi dopřávají neschopní oponenti.

ČSSD by ho s novým sociálním programem tlačila, aby se přidal nalevo a začal slibovat, že budou létat pečená vodňanská kuřata až do úst. Toho by zase využila spojená pravice a restaurovala by tolik potřebné pravolevé dělení v republice. Ve středu by byli lidovci a Starostové a získali by rodiny a stali se nepostradatelnými kingmakery pro příští vládu.
V ANO by vypuklo pnutí, zda více zůstat liberální, anebo si při poklesu preferencí si dojít alespoň pro extrémní hlasy SPD a KSČM. Babiš by se v tomto co by kdyby nejspíše přiklonil k druhé variantě a byl by rád za 20 procent ve volbách.

Nic takového ale Babiš nakonec v reálu nemusel. Dokázal být garant nižších daní a jednoduššího podnikání pro pravici, garant sociálních jistot pro levici i protestem pro naštvané voliče. To je naprosto neuvěřitelné a není to vizitka jeho schopností, ale úpadku jeho oponentů. Když jsem psal minulý rok knihu Jak probudit Česko, mělo jít o reakci na úpadek hodnověrné reformní politiky v Česku. Ale že onen úpadek bude u Babišových oponentů tak totální, to jsem netušil.

Volby nakonec ukázaly, jak tragické důsledky pro strany mělo ignorování zájmů vlastních voličů, rozdrobenost stran a přílišné upřednostňování boje o Babiše.
Výsledek už známe: První trestem je, že demokratické strany nejsou dost silné, aby mohly být dost silným oponentem Babišovi ve vládě (i druhá ODS má za ANO odstup 18 procent, což je více než celý její zisk).

Druhým trestem pak je fakt, že slabost demokratických stran a úspěch populistického ANO i extrémních SPD a KSČM znemožňuje proti Babišovi reálně hrozit zbraní poslední volby – třípětinovou většinou přinutit prezidenta rozpustit sněmovnu a vyvolat nové volby. Takové řešení například poslanci zvolili v roce 2013 po nevyslovení důvěry vládě Jiřího Rusnoka.

Situace je tak proti Babišovi nevyhratelná a jak jde čas, tak postupně i čím dál více nehratelná. Vláda bez Babišova souhlasu nemůže existovat. Zároveň demokratické strany nemají ve své slabosti šanci Babiše smést. Navíc existuje reálná šance, že by Babiš legalitu pro vládu mohl získal podporou od SPD a KSČM.
A nefunguje ani hrozba nových voleb, které by pro Babiše při neustálém úpadku demokratických stran byly spíše výhrou, než prohrou.

Tyto všechny věci nejsou žádnou novinkou: byly jasné hned od vyhlášení říjnových voleb. Bohužel antibabišovské zoufalství volbami neskončilo, porážka nezafungovala jako potřebný katalyzátor, zoufalství naopak nabralo na síle.
Demokratické strany svůj slabý výsledek mohly a měly rychle nahradit společnou promyšlenou strategií jak dál. Místo toho vše dál převádějí na hodnotový boj o Babiše, který je jistě důležitý, ale počty poslanců ve sněmovně to nezmění ani o píď.

Už v listopadu mělo jít především o rychlé rozseknutí otázky, kterou jsem dal do titulku jednoho povolebního textu: Demokraté si už musí vybrat - buď bránit vládnutí Babiše, nebo zabránit vládě rasistů a komunistů, obojí najednou nelze.
Buď je hlavním nebezpečím nástup extrému SPD a KSČM do exekutivy (byť hlasy pro extrém nepřekročily obvyklou pětinu voličů, jak je už v Česku roky zvykem). Pak je ovšem nutné se dohodnout s Babišem na vládě.
Anebo je největším nebezpečím Babiš. Pak je ale nutné jen v opozičních lavicích hrát roli statistů, vyloučit pro první a jakýkoliv další vládní pokus svou spolupráci a jen přihlížet ustavení otevřené či tiché koalice Babiše a extrémistů.

Místo toho se však děje to nejhorší možné. Demokraté nejprve chtěli donutit Babiše, aby otevřeně přiznal spojenectví s extrémisty, takže ANO, SPD a KSČM ovládly posty ve sněmovně. Za to ho demokraté z bývalé koalice nepochopitelně ztrestali tím, že mu schválili mimořádně rozdavačný rozpočet.
A směřují nyní k tomu, že se dohodnou s Babišem při druhém pokusu, ač už nebudou moci hodnověrně vysvětlit svým voličům, proč jim spojenectví Babiše s extrémisty po volbách nevadilo a nyní se kvůli jeho překažení chtějí najednou obětovat a jít do vlády s nenáviděným ANO.

Je neuvěřitelné, kolik toho potom, co už prohráli ve volbách, byli demokraté ještě ochotni prošustrovat po volbách.
1. Promarnili příležitost porušit svůj předvolební slib nejít s Babišem s poukazem na to, že nástup SPD a KSČM do vlády by byl mnohem horší.
2. Svou neschopností Babišovi nabídnout své jasné podmínky vlády promarnili příležitost dotlačit Babiše k té největší oběti – nebýt premiér. Jakmile Babiš už jednou v čele kabinetu je, už se mu nechce odejít.
3. V první vládě, která by se sestavovala ještě na pozadí staré vlády v demisi s Bohuslavem Sobotkou v čele, by si demokraté vyjednali kvalitnější ministerstva a lepší záruky prounijní a demokratické politiky.
4. Nedošlo by k rozpojení sestavování vlády a sněmovny, takže by nekvalifikovaní a nedemokratičtí politici z SPD a KSČM nemohli ovládnout čelné posty ve sněmovně. Post předsedy by připadl nejspíše ODS.
5. Nedošlo by k obrovské chybě – tedy rozpojení debaty o vládě a rozpočtu. Babiš by nedostal 1,3 bilionu státního rozpočtu k útratě, dokud by nedohodl vládní většinu.
6. Babišovi by se nepodařilo sehrát pohádku, jak s ním nikdo nechce vládnout a tak musí jednat s extrémisty a vládnout sám. Že se mu to podařilo, ukazují první povolební průzkumy, i to, že třetina voličů lidovců a více než polovina voličů ČSSD (!) nesouhlasí s vyjednáváním svých stran.
7. Babiš by nedosáhl s 30 procenty na ovládnutí všech ministerstev a to včetně těch, na které nikdy neměl dosáhnout v zájmu zachování právního státu a eliminace toho nejhoršího střetu zájmů – vnitro, zahraničí a zemědělství.

Zdá se, že toho demokraté už nemohou více prohrát. Ale přesto se snaží dál. Nyní se pokouší utéct před sněmovními počty rejem kolem zprávy OLAF. Ta ale nic nevyřeší, i když je pro Babiše dost nepříznivá. Kauzu vyřeší až případně české soudy, což bude ještě na hodně dlouho.
Demokraté se ale už předtím musí rozhodnout, jak dál, OLAF je z volby mezi velkým a ještě větším zlem neosvobodí.

Věčným uhýbáním před zodpovědností demokraté jen docílili, že notně podpořili Babišův koncept „permamentní demokracie“, když dopustili, aby strana s 30 procenty mohla mít všechny ministry. A to mnozí z nich včetně premiéra s dobrým výhledem, že se ve funkcích udrží celé čtyři roky.
Měsíc po volbách jsem psal, co si demokraté musí přiznat: Je tedy nejvyšší čas, aby demokraté pochopili svůj tragický osud – trestem za to, že tak zbytečně výrazně prohráli volby, není samotná porážka v říjnu. Ale to, že v zájmu republiky budou muset zabránit vládě Babiše s extremisty tím, že sami podpoří vládu s nenáviděným ANO.

Před tímto tragickým, leč nevyhnutelným osudem lze po tak strašném volebním výsledku jen těžko utéct.

Příliš pohodlná bezmoc mocných

Je samozřejmě otázka, jak nic neřešící krach prvního Babišova pokusu proměnil situaci.
Demokraté svou pozdní otočku k Babišovi už nebudou moci svým voličům nijak hodnověrně zdůvodnit. Vedle zvažovaných variant, z nichž nejpravděpodobnější byla ANO, ČSSD a KDU-ČSL, se tak rodí i o poznání větší zoufalosti.
ČSSD konečně pochopila, že její voliči s programem Antibabiš pramálo souhlasí a že případné nahrazení sociální demokracie komunisty jako levicovým elementem ve vlády je vražedné, a tak na poslední chvíli kouzlí variantu ANO, ČSSD s podporou KSČM.

Žádná z demokratických stran však už nejspíše od Babiše nedostane to, co mohla dostat den po volbách. Reálné bylo chytrou strategií demokratů donutit i Babiše, aby se vzdal premiérských ambicí. Nyní to vypadá, že demokraté dostanou maximálně dostat pár horších ministerstev a převolí se alespoň ti nejhorší předsedové sněmovních výborů.
Babiš ví, že toto otálení mnozí příznivci demokratických stran ztrestají (snad s výjimkou Pirátů a TOP 09) a ve volbách tohoto roku tak má slušnou šanci přiblížit se k ovládnutí i poslední instituce, která mu vzdoruje v proměně systému v „permanentní demokracii“ – Senátu.

Celou dobu hovořím jen o demokratických politicích, ale je asi správné mluvit o širší demokratické veřejnosti.
Demokratičtí politici se před volbami nechali dotlačit vypjatým srovnáváním Babiše se všemi myslitelnými diktátory historie i současné geografie ke slibu, že s ním nikdy nepovládnou, i když bylo pravděpodobné, že bez ANO nikdy vláda nevznikne.

Po volbách zmatečnost ve veřejné debatě dále pokračuje. Pokud před volbami bylo rozumné změnit volby do Senátu na jednokolové, pak tento povolební návrh Babiše je najednou popředním demokracie. Nejsou výjimky, kdy ten samý autor jeden měsíc píše, že je třeba odmítnout Babišovu vládu a má zaznít kategorické ne „při každém dalším hlasování o návrzích z dílny jeho vlády“. O několik týdnů později však už píše, že „Babiš ale bude nepochybně potřebovat nějaké kroky prohlasovat i mimo kluby KSČM a SPD, což by se mělo vždy vyměnit za nějaký konkrétní ústupek v garanci udržení polistopadového systému.“ Je to zmatek. A zoufalí politici bez vlastních hodnověrných programů jsou tak z veřejné debaty ještě zmatenější.

Radikální postoje k Babišovi jim sice vynáší lajky v sociálních bublinách, ale odrazuje to mnohdy jejich voliče a zhoršuje to jejich vyjednávací pozici s čím dál sebejistějším Babišem, který dosud asi ani nemůže věřit tomu, s jak malým odporem byl schopen instalovat svou jednobarevnou vládu a k tomu má schválený rozpočet i předsedu sněmovny.

Tento rok uplyne 40 let od publikace zásadního eseje českého 20. století – Moci bezmocných Václava Havla. K této příležitosti jako by demokratičtí politici chtěli vzdát autorovi hold sehráním scénické fresky na motivy tohoto eseje. Situují se proti Babišovi také do oné zdánlivé bezmoci disidenství, odmítají život v babišovské lži a svou moc odvozují od života v pravdě vůči posttotalitě ANO.

Jenže nejsme – zatím – v žádné takové normalizaci, osmnáctý brumaire Andreje Babiše ještě nebyl dokončen. V demokratickém právním státě v regulérních volbách zvítězila strana sice s nebývalou mimopolitickou mocí a nebývale problémovým lídrem, ale zvítězila jen s 30 procenty, což je méně, než dosáhly kdy v minulosti jiní vítězové voleb.

Demokratické strany jsou jistě otřeseny tím, jak příšerně zvládly volební rok. Svou politickou nabídku redukovaly na hodnotový boj o Babiše, což mnohým voličům po právu nestačí. A ještě je v této slepé uličce s vervou podporují mnohá média.
Ale takto opravdu nevypadá moc bezmocných. V tomto případě se jedná spíše o bezmoc mocných, vděčně přijímají pramalý apatit Babiše dohodnout se s jakýmkoliv partnerem na řešení situace, byť i oni svým volebním neúspěchem velmi špatná východiska pro povolební vyjednávání spoluzpůsobili.

Nebezpečí populistického agrokorporativismu

V této chvíli bych mohl esej skončit. Záhada, jak Babiš mohl s pouhými 30 procenty hlasů ovládnout celou republiku, se zdá být zodpovězena. Bez tragické politiky demokratických stran před volbami a jejich „splendid isolation“ po volbách by se Babišovi něco takového nemohlo nikdy tak snadno povést.

Stejně tak by se mu nepodařilo snadno prosadit svůj nový koncept legitimity prostřednictvím „permanentní demokracie“, kdy spíše než parlamentu chce být zodpovědný masám masírovaným neustálou kampaní, které pak v průzkumech dokládají dominanci ANO v popularitě.
Ale bylo by trochu zbabělé zde skončit. Babiš je teprve na začátku své proměny Česka. Jako Ludvík Napoleon má za sebou zvolení prezidentem v roce 1848, definitivní svržení republiky z roku 1852 ještě nebylo dokonáno.

Jakkoliv je paralela s dávno zapomenutým „malým Napoleonem“ kulhající, je ale přesná v tom, jakým způsobem produkty dynastie Napoleona i Agrofertu budovaly a budují konsenzus. Tento typ vládců totiž dobře ví, že jim nestačí jen brutální síla, chtějí i vytvořit dlouhodobě udržitelný populisticko-korporativistický konsenzus ve společnosti.

V 19. století se císařský potomek stal nepravděpodobným hrdinou chudých a republikánů, když napsal svůj pamflet, jak odstranit chudobu a na oko se přihlásil k republice. Ve 20. století v Česku může slavit u chudých a odstrčených úspěch miliardářský oligarcha se svým sněním o lepší zemi. Bývalý komunista a spolupracovník StB se tak může na oko vydávat za pojistku úspěšné prosperující demokracie uprostřed Evropské unie.

Pokud se Babišovi podaří dokonat svůj sen o agrokorporativismu, kdy všichni jsou tak trochu v ANO, tak trochu mimo ANO, tak trochu v byznysu, tak trochu mimo byznys, tak trochu za stát, tak trochu za holding, tak teprve pak premiér dokončí svůj osmnáctý brumaire a polistopadová demokracie se stane jen fasádou pro výrazně jiný systém. Ne snad přímo nedemokratický, ale jistě jiný.

Hic Babiš, hic salta!

Opoziční strany nyní vůči Babišovi trpí paradoxem, který popsal už dávno klasik bonmotem, že problém nemusí být v nedostatku hodnot, ale v tom, že vše je převedeno na hodnotu.
Babiš se stal absolutní hodnotou, vůči které v touze po životě v pravdě všichni chtějí říct své jasné ano, ano - ne, ne, aniž by brali ohled na to, že po volbách jejich hrdé ne může přinést více škody než užitku.
Bezmoc mocných je špatnou cestou, jak čelit nástupu extrémistů k exekutivní moci. Stejně tak bylo nezodpovědné štítivé předání absolutní moci populistům, aby bez jakýchkoliv zábran pokusili dobudovat korporativistický stát, který minimálně ve své první fázi najde podporu u velké části veřejnosti.

Demokraté sice už po volbách ztratili ze svého vyjednávacího kapitálu skoro úplně vše, co mohli, Babiš je premiérem, podpora jeho hnutí roste, má k dispozici schválený rozpočet a ovládl sněmovnu.
Přesto je snad v zájmu republiky stále to samé, co bylo hned první den po volbách: Ve jménu zastavení či alespoň maximálního ztížení nástupu SPD a KSČM k moci a překažení korporativistického Babišova snu o Česku je třeba, aby demokratické strany hnutí ANO jasně narýsovaly se čtvrtročním zpožděním své podmínky pro vstup do vlády a donutily Babiše vyjednávat v druhém pokusu o jednotlivých bodech (a možná tak probudili v ANO těch pár poslanců s jistou sebereflexí, aby se mohli čeho chytit).

Správný čas už nepochybně minul. Ve vyjednávání o druhém pokusu bude Babiš mnohem silnější než by byl u prvního.
Přesto by ODS, Piráti, ČSSD, lidovci, TOP 09 a Starostové – nebo alespoň část z nich - měli jasně rozseknout několik věcí a donutit tak Babiše k jednání:
1. Že lze vstoupit do vlády s ANO bez Babiše, případně podpořit odchodem ze sněmovny kabinet s Babišem.
2. Že součástí jakékoliv dohody bude i předseda sněmovny pro demokratickou opozici, a minimum předsednictví výborů pro extrémisty, jak bylo dosud dobrým zvykem.
3. Že v programovém prohlášení budou konkrétní prounijní a demokratické garance.

Pro uchování parlamentní podstaty republiky a liberální demokracie se zdá tato cesta být i po ostudně prohraných volbách demokraty a zbytečně promrhaném vyjednávacím kapitálu po volbách stále tím menším zlem.

Motto pro druhý pokus o sestavování vlády tedy pro demokraty zní: hic Babiš, hic salta!

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy