Rok co rok se setkáváme na svátek knížete sv. Václava ve Staré Boleslavi. Tento den byl jako Den české státnosti zákonem prohlášen za státní svátek. Kníže svatý Václav je stále aktuální postavou a naše státnost je velké a slavnostní téma tohoto dne.

Když se totiž zamýšlíme nad naší národní a jazykovou identitou, nad jejími kořeny a nejstarší duchovní podobou a hledáme-li smysl politické existence českého národa ve středu Evropy, dojdeme vždy až do doby evropského temna, jak je často označováno 10. století. Tehdy v letech 921-935 vládl u nás ušlechtilý Přemyslovec Václav. Jemu ihned po jeho násilné smrti naši předkové přisoudili zvláštní titul Dědice české země. Jemu prokazovaly všechny další generace úctu, jaká patří světci, a s důvěrou ho oslovovaly jako ochránce naší země. S naprostou samozřejmostí píše v předmluvě ke své monografii o sv. Václavu Vratislav Vaníček, že musíme jít k místům a památkám spjatým s touto postavou. Upozorňuje pak, že knížete Václava můžeme docenit jen v kontextu základů panovnické moci a upevnění křesťanství. Poučné je, že nejenom připomíná význam Velké Moravy, odkud Přemyslovci převzali svou víru, což je dobře známo. Vyzdvihuje také souvislost s genocidou na Libici. V tvrdé metafoře, když mluví o zavraždění Václava a jeho družiny, jakož pak i násilí a vraždění na Libici, která nazývá 25. únory našich raných středověkých dějin, odhaluje cosi zásadního o charakteru naší státnosti a stálého zápasu o spravedlnost a svobodu. U základů těchto hodnot stojí vzdělaný, moudrý, spravedlivý a soucitný svatý Václav, ne jen na moc a násilí spoléhající Boleslav. Tento rozdíl v pojetí východiska vlády poznamenal i naše nikoli dávné dějiny, ale dobu blízkou, kterou jsme mnozí zažili. Je v tom velké připomenutí. Ale ptejme se dějin dál, abychom se poučili.



Předně se zeptejme, jak spravoval stát muž, který se stal symbolem spravedlivé vlády a naší oporou. Svatý kníže Václav provází nás dějinami a v různých situacích k nám hovoří různě. Jako kníže pracující na vinici a při žních nám dodnes říká, že musíme pracovat. Víme, že pracoval tak, aby plody své práce mohl jako důstojný obětní dar předložit Bohu. Jeho oběť byla Bohem přijata. Pracujme jako on: soustavně a hlavně kvalitně. Nenechávejme za sebe pracovat druhé. Byl štědrý a zemi zhodnocoval. Dělejme to také tak. Jako kníže ve zbroji vícekrát svou zemi bránil. Mír není samozřejmost, je třeba ho hájit. Uvnitř země chránil spravedlnost a odstranil svévolné soudce. Chraňme proto náš právní řád. Především svou vlastní slušností, ale také trváním na jeho uplatňování. Chraňme svou státnost, chraňme svou demokratickou ústavu. Navenek svatý Václav hájil mír své země diplomaticky i se zbraní v ruce. Výrazně přispěl k tomu, že jsme se přiklonili ke kultuře evropského křesťanského západu. V této souvislosti nemůžeme dnes pominout, že jeho příbuzenské vztahy i posmrtný kult dosahovaly až do Kyjevské Rusi. Zavazuje nás to a vyzývá. Mír vždy něco přináší a něco stojí, válka stojí víc a dobrého nepřinese nikdy nic.

Paladium země České

Dále se zeptejme, jak jsme se dostali z krize po Václavově smrti. Kdo nás z ní pomohl vyvést či spíše vyvedl. Jsou to vrahovy dcery. Doubravka, která stojí u základu státnosti Polska, a Mlada, abatyše svatojiřského kláštera, která ukazuje svému otci, jak je nutné pokračovat v politické duchovní i kulturní linii zavražděného bratra. Ihned nám to připomene další ženskou postavu, která pomohla zemi vyjít z krize. Je to svatá Ludmila, která se zasloužila o ztišení vášní, jež vypukly proti jejímu manželovi knížeti Bořivojovi po jejich křtu. Tyto ženy jsou ztělesněním ochranné role žen v našich dějinách. Jsou jím proto, že se připojily k úloze Panny Marie, která porodila a chránila Ježíše Krista. Její obraz, který známe z mnoha uměleckých děl, je znázorněn také na měděné plastice s příměsí zlata a stříbra, která je zde, ve Staré Boleslavi chována jako Paladium, tj. ochranný štít země České. Podle dávné legendy ji věnoval svaté Ludmile sám svatý Metoděj při jejím křtu.



Osudy tohoto obrazu jsou zčásti legendární, posvěcené však dlouhou tradicí, v novější době pak historicky doložené. Svatá Ludmila ho darovala vnuku Václavovi, který ho nosil na prsou. Ochránil ho ve všech bitvách, jimiž musel projít, jak o tom svědčí poranění na jeho lebce. Naplnil se krví, když byl Václav proboden oštěpem záludnou ranou do zad. Zrada je zlá. Přichází od vlastních a zezadu. Život dobrého vladaře i ochranné Paladium byly tehdy ztraceny spolu s vnitřním mírem v zemi. Paladium bylo po staletích nalezeno oráčem, jako poklad ukrytý v zemi. Později bylo zcizeno vojskem, které okupovalo Starou Boleslav - vrátilo se! Na počátku padesátých let, v době, kdy v české zemi bylo tolik věrných lidí, včetně kněží, vehnáno do věznic a popraveno, bylo Paladium odstraněno a zavřeno za mříže generálního ředitelství Státní bezpečnosti. Jako zázrakem nebylo roztaveno pro trezory Národní banky jako velké množství drahocenného chrámového náčiní. Panna Maria tak sdílela osud svých věrných. Dnes zde bude ozdobena svatováclavskými korunami, kterým požehnal papež František. Takto vyznamenané Paladium zde, stejně jako Panna Maria na hlavním okně presbyteria katedrály svatého Víta, které navrhl Max Švabinský v roce 1945, bude nám připomínat obnovení svobody a suverenity. Bude nám připomínat, že matka s dítětem v náručí, ztělesněná láska, musí zvítězit nad zlobou a nenávistí.