Způsob, jakým požár a katastrofa katedrály v Notre-Dame zahýbal světovým děním ukazuje, že katedrála je symbol, který oslovuje i dnešní společnost. Jako čtenář Viktora Huga mám s katedrálou Matky Boží v Paříži celoživotní kontakt, sám jsem v této katedrále v roce 2016 sloužil mši při oslavách výročí 800 let dominikánského řádu v zástupu za nemocného kardinála Vingt-Troise.

Každý kněz je spojen se svým kostelem, pro biskupa se pak jeho mateřským kostelem stává katedrála. Její název pochází od sedadla, kterému se říká katedra. Odkazuje k Mojžíšovu stolci, který se objevuje v synagogách a vede nejenom k duchovnímu projevu, jako je modlitba, ale také k nauce věřících. Křesťanská katedra vystupuje do popředí v době po Milánském ediktu v bazilice sv. Ambrože a později se široce uplatňuje v celém křesťanském světě jako jeden z principů středověké společnosti, vystavěné na ideálu víry a cti.

Francie má trochu jiné dějiny než naše země, má tedy více katedrál se státotvorným významem – korunovační katedrálu v Remeši, pohřební katedrálu francouzských králů v Saint-Denis či katedrály primasů původně samostatných francouzských států, jako třeba v Lyonu. Katedrála Notre-Dame je symbolem především novodobé Francie, byla v ní rehabilitována Johanka z Arku, byl v ní korunován Bonaparte Napoleon, kázal v ní slavný dominikán Dominique Henri Lacordaire, byly z ní vypravovány pohřby francouzských prezidentů Charlese de Gaulla a Francoise Mitterranda. Pohřeb posledně jmenovaného vedl rodák ze Slezska, kardinál Aron Jean-Marie Lustiger, při jehož kázání na svatodušní svátky v roce 1988 zazněla omluva Československu za Mnichovskou dohodu a který se aktivně podílel na zorganizování proslulé snídaně prezidenta Mitterranda s českými disidenty.

Požár katedrály Notre-Dame, kde se uchovávala relikvie Kristovy trnové koruny, nebo bílý oděv svatého Ludvíka nám připomínají úpravu korunovace králů, která dává do popředí relikvii Kristovy koruny, symbolicky s odkazem na Krista, který nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil. Proto se remešský arcibiskup při korunovaci ptal postupně duchovenstva, šlechty a lidu zda s korunovací souhlasí. Heslo rovnost, volnost bratrství tak prochází francouzskou historií daleko dříve, než bylo zneužito Jakobíny k ospravedlnění jejich teroru. Podobně se v naší Svatováclavské koruně nachází trn z Kristovy koruny, který měl našim panovníkům zdůraznit, že jeho vláda znamená službu – jak v duchovním a politickém, tak i v sociálním rozměru.

Projev naší solidarity s katedrálou v Notre-Dame a vyhlášení sbírky na pomoc obnově tomuto jedinečnému objektu není jen pouhé gesto, ale také projev hluboké vděčnosti této duchovní pevnosti, která spoluvytvářela to, co nazýváme západní civilizací, a která do značné míry ovlivnila i směřování našich zemí. Katedrála sv. Víta v Praze totiž za svůj půdorys částečně vděčí i Francii a francouzským znalostem stavby středověkých katedrál, protože císař Karel IV. si vybral jako stavitele naší katedrály Matyáše z Arrasu, tedy města, ve kterém se nacházela katedrála, která měla být vzorem gotického katedrálního umění. Ovšem po Velké francouzské revoluci z ní nezůstal kamen na kameni. Podobný osud měl potkat i katedrálu v Notre-Dame, ale Napoleon Bonaparte se nakonec po období krvavé jakobínské diktatury rozhodl katedrálu Notre-Dame obnovit a nově vysvětit.

Nyní ve zničeném interiéru katedrály Notre-Dame září pozlacený novogotický kříž, pocházející z doby Napoleona III. Vidíme logo křesťanství, symbol západní křesťanské civilizace a trochu si říkám, zda v tomto případě nevidíme i jakousi naléhavou výzvu, abychom z našeho života neodstraňovali kříže, jako to svého času udělala společnost Lidl ve své reklamě.

Katedrála Notre-Dame je symbolem křesťanské civilizace, protože bez Francie si nemůžeme představit to, co nazýváme křesťanskou Evropou a západem. Jsem velmi rád, že se tato katedrála v duchu pařížského hesla zmítá, ale nepotápí se. Dává nám svým osudem symbolicky najevo, že i tak kulturně a objemově mohutná stavba se dokáže během několika málo minut otřást v základech, a že to stejné se snadno může stát i s naší civilizací.

Věřím, že jednou, podobně jako její mladší pražské sestra povstane jako fénix z popela v celé své nádheře a duchovní síle; jako spolutvůrce civilizace, s níž jsme prostřednictvím svatého Vojtěcha a naší svatovítské katedrály pevně spojeni.

Nakonec, vidím jako více než symbolické, že při podzimních oslavách výročí položení základního kamene dostavby katedrály v Praze bude hlavním celebrantem bohoslužby remešský arcibiskup Éric de Moulins-Beaufort.