Národní eucharistický kongres, který se koná na sklonku týdne v Brně nám připomíná, čím pro nás má být svátost eucharistie, neboli Svátost oltářní. Projevujeme jí velkou úctu, klaníme se, poklekáme, adorujeme. Ale měli bychom vědět, že přijímání Těla a Krve Páně nebylo vždycky takové, jaké je známe dnes, že se liší i v jiných církvích od našeho pojetí. Měli bychom promýšlet a přemýšlet, jaká je skutečná podstata této svátosti. Kongres tedy není jen oslava, ale i přednášky, přináší dějinný pohledy, ale také otázky a odpovědi.




V dějinách tomu bylo tak, že na husovské a kalvínské pojetí eucharistie, kdy se uvažovalo o tom, že se jedná buď jen o symbol, nebo že přítomnost Krista v této svátosti je jen v době večeře páně, zareagovala katolická církev tím, že na oltář umístila do středu svatostánek. A už nás ani tolik nezajímalo, zda lidé skutečně přijímají eucharistii, ale zda vyznávají víru a klanějí se Kristu. My ale víme, že eucharistie nebyla ustanovena k tomu, abychom se jí klaněli, ale abychom ji přijímali. Praxe uchovávání eucharistie plynula z uchovávání pro nemocné, kteří se nemohli účastnit setkání lámání chleba. Z toho pochází eucharistická úcta. Po 2. vatikánském koncilu jansenistické pojetí v části církve bylo převedeno i na ostatní svátosti: křest se stal obtížnou zkouškou, v níž se musím osvědčit, zda mohu být pokřtěn. Ke všem svátostem dáváme povinnou přípravu, jaksi zapomínáme na to, že antická církev měla mystagogickou katechezi, že o účincích svátosti mluvila ke katechumenovi, až byl pokřtěn. Co je křest? My jsme ze křtu často udělali stranickou legitimaci do Církve. Myslíme, že tak se přihlásíme ke Kristu. Ale kde je hřích a odpuštění hříchu? Kde je moje poznání, že jsem nedokonalý a že potřebuji pomoc? „Odejdi Pane, jsem člověk hříšný“. Eucharistie říká, že jsem člověk, který musí jít za Kristem. Za někým, ne za něčím. Za tím, který je. Který mne přesahuje, ale chce mne vést, jde mi v ústrety. Patřím Kristu, proto ho přijímám jako svého životního učitele, jako pokrm, nápoj na cestu a dojdu do velikého společenství Ježíšových přátel, do jeho velkého stádce, které on vede jako pastýř.

Naše praxe není autentická s původní církví, i když tvrdíme, že po 2. vatikánském.koncilu jsme se vrátili k autenticitě. To je důsledek promítaný do církevní praxe – do sv. Pia X. a do jeho Dekretu o častém a včasném svatém přijímání se zpovědnice odnášely na půdu a snášely se jen na postní dobu. Každá doba podléhá svému pojetí – žijeme v konzumní společnosti. Z velké části i svátostný život je chápán jako konzum. Otázka nabídky – já toužím, nabídka je pro mne a moje důstojnost vyžaduje, aby mně ta nabídka byla dána. Jde o skutečnost setkání s Kristem. Když čteme evangelia, lidé tam udělají něco absolutně nečekaného – sv. Petr řekne „odejdi Pane, jsem hříšník“. Při setkání božského s lidským na lidské straně vedle fascinace je také tremendum, obavy, strach. Uvědomujeme si propastný rozdíl mezi Bohem a člověkem. V naší praxi se stávalo zvláště před koncilem, že lidé šli ke svatému přijímání, aby se o nich nemyslelo, že jsou hříšníci. Pak jsou tu lidé úzkostliví: při setkání s Kristem se odpouštějí hříchy, jestliže člověk přistoupí a neuvědomí si svoji hříšnost, tak mu to nebude počítáno za hřích. To bývá i problém duchovních, zda smí či nesmí podat svaté přijímání a kněží konají výslech toho komunikanta. Někdy odmítnou právem, někdy člověka urazí. Je třeba si uvědomit velký moment eucharistického tajemství a přítomnosti Krista ve svátostech. V západní tradici se říká „suplet Sancta Mater ecclesia“, matka církev to překryje, pokud by to nebylo zcela podle všech lidských znalostí a předpisů. Znám případ dítěte, které nebylo pokřtěno a chodilo ke svatému přijímání, aniž by to považovalo za něco nepatřičného. Kněz na to přišel a zhrozil se. Na to onomu knězi řekl dr. Habáň zda ví, co to je křest touhy. Tyto věci nás mají zbavit úzkostlivosti, abychom z Boha nevytvářeli policistu či soudce. Myslím si, že v Roce milosrdenství si musíme uvědomit, že ve svátostné praxi je určitá škála.

Fyzicky nepřijímáme tělo a krev, ale tyto způsoby chleba a vína jsou médiem, prostředkem, abychom se mohli sjednotit - chcete-li obejmout- spolu s živým Kristem, který má své tělo a svou duši. Je to setkání nejen s Bohem, ale i s metahistorickým Ježíšem Kristem, pravým Bohem a pravým člověkem.

U onoho Národního eucharistického kongresu, stejně jako u eucharistie je podobně jako při slavnosti Těla a Krve Páně – dříve známé jako Boží Tělo – připomínkou skutečnosti, že na počátku jsme nebyli nazýváni „Kristovci“, ale lid cesty. Eucharistie je posila ochrana na cestu. U Izraelitů to byla božská mana. Nešlo jen o pokrm, ale o posilu k cestě. Cesta byla vyznáním víry, šli, aby mohli sloužit jedinému pravému Bohu. Není myslitelná slavnost Těla a Krve Páně bez průvodu. To je i dnes vyznání víry. Bylo by absolutním nepochopením neúčastnit se průvodu, kterým manifestuji svou příslušnost ke Kristu. Eucharistický kongres je takové velké Boží Tělo. My si totiž představujeme kongres v úzkém vymezení jako setkání vědeckých pracovníků, kteří projednávají odborné otázky. Ve skutečnosti to pochází z latinského congregare, tedy shromažďovat. Je to setkání, shromáždění. Kristus slibuje svoji přítomnost „budu s vámi na věky“ a také v předvečer svého odchodu, když ustanovuje eucharistii, říká „to čiňte na moji památku“. Takže se setkáváme nejen u paty Kristova kříže, ale také u jeho stolu.

Můj blog tedy není žádným uceleným věroučným článkem, ale souborem několika námětů, nad kterými bychom mohli přemýšlet. Abychom přijímáním Eucharistie hlouběji pronikli ke Kristu, k Boží lásce. Aby nás posilovala na složité pouti životem, ne aby byla odměnou za dobré chování. Abychom se v ní mimořádným způsobem setkávali s Kristem u jednoho stolu.

Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.