Minulý týden jsem se zúčastnil šestnáctého ročníku Pochodu pro život, jehož cílem, jak ostatně bylo i deklarováno, je „Neodsuzovat. Pomáhat.“ Komu? No přece ženám, které jsou ve složitých životních situacích, čekají dítě a kvůli různým problémům se rozhodují, zda podstoupí potrat. Těchto uměle ukončených těhotenství, potratů, eufemisticky řečeno slovníkem socialistického režimu „přerušení těhotenství“ bylo u nás provedeno v minulém roce kolem 21 000.

Na jedné straně je tu vymírající národ, sledující demografický pokles celé Evropy, na druhé straně tu jsou tisíce lidí, kteří by dítě rádi do rodiny přivítali, ale žena z nějakých důvodů nemůže otěhotnět. Podstupuje tak mnohdy složité a finančně nákladné martýrium, jen aby nějak dítě na svět přivedla, protože cítí mateřství jako něco krásného a vzácného.


Možná i proto, že Pochod pro rodinu rok od roku láká více účastníků a proto, že není PROTI něčemu, ale je PRO život, pláčí po celé akci stoupenci různých protiakcí nad tím, jak byli přivítáni. Neberu nikomu právo myslet si, že šlo o „rodinné odpoledne plné diskriminace“ a „zvrácenou pokrokovost“ (více kritických hlasů také zde a zde). Ale jestliže muž cítící se být feministou přijde na protidemonstraci v ženských šatech a střevících, těžko sklidí něco jiného než posměch. Stejně jako jeho kolegové, kteří rozdávali prezervativy. Připadá mi to, jako by na sjezd zarytých abstinentů přišla skupinka lidí, kteří všude kolem budou rozdávat sklenky slivovice a pak se diví, že jsou vyprovozeni s nevolí.

Myslím, že celá situace zdůrazňující potřebu pomoci ženám ve složité životní situaci, referování o tom, jak církev nabízí a pomáhá prostřednictvím poraden a dělá vše pro to, aby třeba i nechtěné dítě přivedené na svět našlo novou harmonickou rodinu, svědčí o určitém zadostučinění papeži Pavlu VI. a jeho encyklice Humanae vitae.

Protože žijeme ve společnosti, kde mohu svobodně vyjádřit svůj názor, dovolím si pár poznámek k heslům, se kterými přišli kritici pro-rodinného života. Nápis „Moje tělo-moje volba“ je sice líbivý a tváří se jako vrchol svobody. Ale mám za to, že i v našem právním řádu existovalo cosi jako sebemrzačení a nebylo to nic chvályhodného. Nicméně v oblasti mateřství je to ještě jiné a jasnější. Život, který vznikne, děťátko, které matka nosí pod srdcem je sice z jejího těla, ale už to přece není ona. Není to žádný nádor, který je třeba vyříznout. Chce-li někdo rozhodovat o svém těle, prosím, ale neměl by rozhodovat o druhých, kterým dává a zprostředkuje život.

Jiný transparent hlásal „Chráněný sex není zločin“. Nu, v tom klidně s pisateli souhlasím. Spousta věcí a postojů není zločinem, ale neznamená, že je v pořádku a správná. Nemíním se pohoršovat a diskutovat na téma, kterému se tradičně věnuje obrovská pozornost. Jen bych rád upozornil, že otevřenost sexu pro předávání života, sex, který je obrazem vzájemné lásky a obdarovávání je něco, co patří podle učení církve do vztahu muže a ženy v manželství. Chráněný sex se tak může stát snadno výrazem sobectví, neochoty přijmou děti, výrazem oddělování sexu od skutečné lásky.

Jestliže zabíjíme nenarozené děti, troufnu si říci, že to je větší teror a hroznější neštěstí, než atentáty poslední doby. S děsem hovoříme o stovkách mrtvých při takových útocích a na tisíce mrtvých dětí zapomínáme. Kritici Pochodu pro život z řad ateistů by si možná raději měli uvědomit, že své názory nikomu nevnucujeme,nevyhazujeme je ze škol či zaměstnání, ani nestřílíme lékaře na potratových klinikách, jen prostě nabízíme pohled věřícího člověka, který život považuje za dar. Ne jen ten vlastní život, ale život všech okolo. A chce k tomuto daru přistupovat s úctou a vděčností v zájmu nové generace, o níž jsme přesvědčení, že má právo na život.


Další odkazy:
Kázání kardinála Duky z Pochodu za život
Komentář k Pochodu pro život pro Radio Proglas
Kázání z Missa chrismatis
Záznam ČT z pochodu
Fotogalerie z pochodu na webu www.apha.cz