Konflikt na Ukrajině byl nebo spíše stále trochu je novou hybridní válkou, jsou tu mlhavé hranice toho, kdo je nepřítelem, je to něco nového, dosud nevídaného, tvrdili komentátoři ve většině médií. Stačí ale pohled do historie, abychom pochopili, že jde o staré vzorce chování, které se jen opakují. Nové je jen to, že většina politiků těmto tezím o novém druhu nepřítele věří. A možná i většina veřejnosti.

Sovětský svaz, předchůdce dnešního Ruska, používal podobnou taktiku jako dnes Rusko na Ukrajině dávno. Jeho vojáci a zbraně se objevovali v konfliktech, kde oficiálně nebyli a Sovětský svaz s nimi neměl nic společného. Nejznámější je asi válka ve Vietnamu nebo v Koreji, kde oficiálně sovětští vojáci nebojovali – jak se později potvrdilo, samozřejmě tam byli. Dokonce ani nátlak na cizí státy prostřednictvím podpory tamních separatistů není nic nového.

Příkladem může být třeba Írán, kde Sovětský svaz po druhé světové válce podporoval ázerbajdžánské a kurdské separatisty. Oficiálně šlo o naprosto domácí hnutí za nezávislost, které nemělo žádnou podporu ze zahraničí. Ale podpořila ho sovětská armáda.Pak se ale ukázalo, že separatisté, kteří vzali možnost odtržení od Íránu vážně, se dost přepočítali.
Moskva si rozhodně něco takového nepřála, chtěla ale ovlivňovat íránskou politiku a také získat výhodný přístup k tamní ropě. Když Stalin dostal ropné koncese (byť jak se později ukázalo, jen dočasně), nechal tamní Ázerbajdžánce jejich osudu a mnoho z nich skončilo ve vězení či na popravišti.

Tehdy nikdo nemluvil o hybridní válce, i když se hodně mluvilo hlavně mezi intelektuály o potřebě poválečné spolupráce se Sovětským svazem a mezi podnikateli možném o vzájemně výhodném obchodu. Nakonec byl nepřítel jasný, i když přímo jeho vojáci netáhli proti Západu. Moskva byla expanzivní velmocí, ohrožovala země okolo sebe a Spojené státy se rozhodly jí odporovat. Podpořili Írán, Turecko i další země včetně Řecka kde Jugoslávie podporovala tamní komunistické partyzány.

Proč to tehdy šlo relativně snadno? Sovětský svaz byl tehdy jasně totalitní stát a i když za války zmírnil svoji rétoriku, jeho konečným cílem byla porážka kapitalistického Západu. Nutnost obrany „svobodného světa“ před SSSR byla jednoduše vysvětlitelná. Dnes je to těžší. Rusko je „jen“ autokratickým státem se stále řízenějším hospodářstvím posunujícím se zřejmě k diktatuře se sílící protizápadní ideologií. Neznamená to ovšem, že bychom opakování starých vzorců chování měli označovat za něco nového a že by identifikace nepřítele byla nějak složitá.