Poslední dny a týdny ukázaly nade vší pochybnost, že poslanci se rozhodli pojmout svou dozorčí roli nad médii veřejné služby jako bič. Dvě neschválené zprávy o činnosti nebo o hospodaření a končíte, milí radní, vyměníme vás a pak ředitele a bude. Výsledek je ale přesně opačný. Poslancům se podařilo zakolíkovat současný nedobrý stav celého chodu kontroly médií veřejné služby. Jak jinak by ale mohl fungovat a naplňují dnes zákonodárci svá vlastní nařízení?

Zákony o České televizi a o Českém rozhlase říkají, že kontrolní rady obou institucí předkládají poslanecké sněmovně výroční zprávu o své činnosti a výroční zprávy o hospodaření obou médií. Praxe je ale už léta taková, že reálně nejde o zprávy o činnosti rad, ale médií samotných. Rady se tu jaksi dobrovolně ocitají mimo hřiště. Médium vypracuje svou výroční zprávu, rada připojí kapitolu o své činnosti, pošle to celé do parlamentu a poslanci pak reálně neřeší činnost rady, ale média jako takového.

Při posledním jednání volebního výboru o zprávách ČT za rok 2018 se třeba dožadovali konkrétního soupisu vyrobených pořadů, přičemž byli upozorněni, že by to čítalo stovky tisíc položek programu a desítky tisíc pořadů. Jen těžko lze věřit, že by to studovali, nebo že by řešili, jestli ten nebo onen dokument, film, seriál, estráda byly v pořádku. Jeden z poslanců se zase dotazoval, kolik se platí hercům. Poslanci ale nemají přece v plánu reálně řešit honoráře v televizi a rozhlase. Jen tím vším demonstrují sílu a moc a mění kontrolu v bič.

Ostatně, koho si předvolají poslanci, pokud chtějí něco kolem médií veřejné služby řešit - velmi často toho nebo onoho generálního ředitele namísto rady jako takové. Spor se dnes reálně vede mezi politiky a zástupcem nezávislého média, nikoli mezi politiky a kontrolní radou. Rady se dostaly na druhou kolej a současná podoba jejich výročních zpráv je toho jasným dokladem. Vypovídají totiž více o médiu než o práci rady.

Klást smysluplné nároky
Co by tedy měli zákonodárci kontrolovat a o čem by měly výroční zprávy být? Kdyby se striktně drželi zákona, kontrolovali by především to, jak fungují rady samotné. Jestli nevyvíjejí na kontrolovaná média nemístný politický tlak. Jestli konají v souladu se zákonem tak, aby médium nepoškozovaly. Jestli se radní nespojili s manažery média proti vlastním novinářům a nechtějí je zkrotit podle své aktuální politické potřeby. Nebo zda výsledkem přílišné souhry mezi radou a manažery není naopak absence patřičných nároků na kvalitu daného média. V neposlední řadě by poslance mohlo zajímat, zda dnešní rady dovedou vůbec klást smysluplné nároky na kvalitu veřejné služby.

Zákony o veřejnoprávních médiích přitom v sobě obsahují předpoklad, že zákonodárci jmenují kontrolní rady proto, aby dohlížely na plnění veřejné služby a to ve všech jejích parametrech a v celku vysílání. Výroční zpráva by pak měla být momentem zúčtování rady - v minulém roce jsme svou činnost konali tak a tak, zákon jsme dodrželi, kodexy jsme ohlídali nebo ne, médium pod naším dohledem hospodařilo onak a povedlo či nepovedlo se toto. Namísto toho jsme svědky tlaku na média jako taková, tedy přesně toho, co zákony měly eliminovat.

Ty zákony vznikly v době značného optimismu, že do kontrolních orgánů budou voleni lidé, kteří v otázce programu médií veřejné služby budou kompetentní a znalí, a že především tuto problematiku budou s to nahlédnout skutečně široce a ne jen logikou - já rád pohádky, dejte víc pohádek, mě štve zpravodajství, chce to méně zpráv apod. Že budou odborně na výši, aby dobře posoudili nejen program televize nebo rozhlasu, ale také efektivnost hospodaření a technologický vývoj těchto institucí v modením světě. Zákony předpokládaly, že především takové osobnosti budou poslanci hledat. Nehledají.

Ideální kontrolor?
Nutně se tak dostáváme k nároku na výběr radních, což je další problém parlamentu. Aktuální snaha senátu přidat se do tého hry se tak jeví jako logická, protože rozložení kompetencí do většího sboru může pomoci rozložit také politické ambice jednotlivých stran a hnutí ovlivnit média veřejné služby ve svůj prospěch a navíc může přinést širší záběr při výběru osobností pro mediální rady vhodných. Při té příležitosti by nebylo vůbec od věci, kdyby si poslanci a senátoři ujasnili jakýsi optimální profil radního média veřejné služby.

Může nezávislé médiu veřejné služby kontrolovat jeho bývalý manažer spojený s ním desítkami osobních a profesních vazeb a přátelství? Může je kontrolovat umělec dříve pro něj pracující a tedy na něm závislý? Může je kontrolovat vysloužilý politik považující nezávislá média za svého druhu nepřítele? Může je kontrolovat odborník na medicínu nebo hru na zobcovou flétnu, který nikdy neměl jinou zkušenost s médiem než jako host debaty? Může je kontrolovat ten, kdo se o místo v radě uchází s názorem, že média VS jsou k ničemu a nepotřebujeme je? Může být radním přispěvatel dezinformačních webů, kde sám ukazuje, jak mu jsou standardy kvalitní žurnalistiky na hony vzdálené?

Smlouva do budoucna
Pokud se budeme odpovědně zabývat tím, jak mohou zákonodárci kontrolovat rady médií veřejné služby, a pokud si řekneme, že výroční zprávy nejsou tím správným řešením, co ale místo nich? Možná by rady místo výročních zpráv mohly předkládat plány “svých” médií do budoucna - kam se budou ubírat, co budou nabízet, jak budou plnit veřejnou službu, jak budou hlídat redakční nezávislost a jak budou hospodařit.

Média by v takovém dokumentu popsala, jakou novou tvorbu plánují, v čem plní službu veřejnosti, jaké inovace chystají, jaké nové formáty vyvíjí, jak hledají nové tváře a nové tvůrce, jaké jim dělají podmínky, jak budou rozvíjet prostor pro regionální tvorbu, jak chtějí plnit požadavek vyváženosti, kvality, profesionality a společenské odpovědnosti. Ve finále by taková forma kontroly byla spíš společenskou smlouvou, o kterou se pak budou moci rozhlas a televize opřít a v následujícím období tak být více kryty před ad hoc výpady politické scény - děláme jen to, co jsme slíbili, co rady projednaly a parlament akceptoval.

Pokud nyní vzniká snaha rozdělit dohled nad médii veřejné služby mezi poslance a senátory, nemělo by k tomuto rozdělení dojít, dokud nebudou uspokojivě zodpovězeny aspoň tyto dvě základní otázky. Jak sestavovat rady a jaký profil by měl mít radní média veřejné služby, aby byla naděje, že bude zodpovědně plnit svou roli a nebude ji žádným směrem překračovat a vychylovat. Jak bude probíhat kontrola činnosti, jestli skrze výroční zprávy nebo skrze plány do budoucna, co bude kontrolováno a co ne, a kdo bude parlamentem vlastně kontrolován - rada nebo médium samotné?

Média veřejné služby jsou tu od toho, aby sloužila občanům jako orientátor ve společnosti a od toho mají mít zaručenu redakční a tvůrčí svobodu, v atmosféře biče nad hlavou mnoho prostoru pro svobodu nezbývá. Tento stav by měl rady i poslance trápit více než honoráře a další interní záležitosti. Jak ostatně mají novináři a tvůrci v médiích veřejné služby plnit nároky na nezávilost, vyváženost a kvalitu, když po nich kontrolor požaduje především loajalitu a službu.