V poslanecké sněmovně uspořádala poslankyně ANO Barbora Kořanová seminář nazvaný Média a role státu v jejich kontrole. Dalo by se o něm mluvit z mnoha důvodů, ale my se podržme jediného. Jak mnoho se tu o médiích mluví a jak málo se o nich myslí a naslouchá.

Na úvod semináře mediální teoretik Jan Jirák konstatoval, že u nás už dlouho panuje malý tlak na pestrost, různost médií. Rádia například vysílají jedno jako druhé a v poslední době i některé stanice veřejnoprávního vysílatele vsadily na to, že se zařadí do stejného chumlu. Vše se komercionalizuje, na frak dostává pluralita.

Jestli nám podle Jana Jiráka něco opravdu chybí, je to koncepční mediální politika. Stát zasahuje do chodu médií nahodile a chaoticky, nezřídka jde o personálně motivované osobní revanše politiků vůči konkrétním manažerům nebo žurnalistům. Místo nich by odpovědná politika měla ale přijít s dlouhodobou koncepcí podporující právě pluralitu a diverzitu mediálních obsahů. Aby to nebyly jen samé rozhovory, stále stejné písničky, stále stejné tváře a hlasy.

Politici podle Jiráka ale žel nedovedou vnímat média jako kulturní a kulturotvornou instituci, jako veřejný statek nebo jako prvek kultivující politické prostředí. A tak podle něj bude interakce mezi státem a médii nadále chaotická, okamžitá, improvizovaná, a i kdyby byla v tom či onom případě sebechytřejší, bude dál jako celek bezkoncepční.

Znalec online médií, Filip Rožánek, Jirákova slova potvrdil také z prostředí nových médií, kde koncepce chybí snad ještě bolestněji. Právě v online světě mohou neregulovaná média šířit obsahy zcela bez kontroly, bez nároků na profesionální standardy. Nenávistné, diskriminační nebo vyloženě teroristické obsahy mají stejnou šanci jako ty pravdivé, ověřené, relevantní. Ani u nových médií stát prostě neví, jak se ke stavu současného světa postavit, neexistuje vize, koncepce, politika, strategie. A kde nejsou pravidla, tam, jak připomíná Rožánek, bují vlastní, kolikrát osobitá pojetí a výklady zákona.

Mediální analytik Milan Šmíd následně vysvětlil, proč jsou dnes už pojmy z 19. století jako objektivita a vyváženost zastaralé a na online, globalizovaný svět se dají těžko aplikovat. Objektivitu by podle Šmída měla raději nahradit věcná správnost a místo vyváženosti abychom spíše hledali nestrannost.

Když do diskuse odborníků vstupovali se svými příspěvky přítomní politici, jakoby se rozhodli, že tvrzení svých akademických partnerů budou rovnou sami dokládat.

Když byla řeč o tom, že chybí koncepční mediální politika, a že se často odehrává na půdorysu osobní ukřivděnosti - nemohl ministr kultury Lubomír Zaorálek posloužit lépe než historkou o tom, jak se nepříjemně cítil v České televizi, když se jej ptali, proč se jako předseda zahraničního výboru před časem vydal do severní Koreje, když to jaksi není zcela v linii naší zahraniční politiky. Mám mandát, tak co bych nemohl - kontroval Zaorálek, aniž by si zřejmě uvědomil, že žádné médium tu není od toho, aby se v něm politici cítili příjemně. Jediným poměrem mezi novinářem a politikem mají být otázky.

Ministr se také vyslovil pro to, aby se překonávala bariéra mezi politikou a médii. Svým výrokem “buď budeš dělat v ČT, nebo dělej politiku” ovšem zrovna šťastně na tuto cestu naproti médiím nevyrazil. Alespoň že přiznal, že problémem, který aktuálně řeší sněmovna s ČT není reálně hospodaření televize, ale právě nespokojenost značného množství poslanců s tím, jak ve vysílání a pod palbou novinářských otázek dopadají. Napadá vás okřídlené úsloví o nadávání na zrcadlo, no nic.

Poslanec Patrik Nacher se pak pokusil vystavět argumentaci o tom, kdo tu smí být kritizován a kdo ne. Kritizovat politiky je podle něj in. Kritizovat média, soudce, státní zástupce prý možné není. Ponechme teď stranou, že sám Nacher, než se stal politikem, byl výrazným kritikem politiků a jejich činů. Ale, že by v Česku média byla posvátné krávy? Copak lze přehlédnout desítky let výkonu Miloše Zemana na tomto poli a dalších desítek jeho následovníků, kteří ke kritice médií před časem přidali právě třeba státní zástupce? To je skutečně perspektiva možná snad jen ze Sněmovní ulice.

Média, zvláště ta veřejnoprávní, nejsou nedotknutelná, mají být kritizovatelná a také jsou hodně kritizovaná. Mají na ně být velké profesní nároky, a ty právě dost velké aktuálně bohužel nejsou. Ale nic z toho není důsledkem stavu, že by politiky ve veřejném prostoru každý tepal a média ne.

Další poslanec ANO Aleš Juchelka se ve svém vystoupení také neobešel bez stýskání nad tím, jak jsou na něj média nehodná, ale dlužno říct, že aspoň on projevil snahu vést dialog, napravovat situaci, neotevírat zákony zbrkle, ale po debatě, protože doba na změny dozrála a dojít do těchto změn s hlavou horkou by nebylo chytré.

Zatím se zdá, že chladnou hlavu tu mají spíš odborníci, analytici, akademici. Politici sice pořádají debaty, ale jak řekl Filip Rožánek - stále stejní na stejné téma na stejných místech… a zatím se stejným výsledkem.


P. S. Škoda, že ANO do sněmovny nepozvalo nikoho z novinářů, nakonec to tak bylo klasicky o nich bez nich.