Hned několikrát se v posledních dnech na přetřes znovu dostaly české mediální rady. Jednou Rada ČT nezvolila nové vedení, protože se do funkcí jaksi nikdo nehrne, či spíše nikdo v patovém složení rady nezíská stejně většinu. RRTV bude nejspíš muset svým bývalým a podle soudu před 17 lety neprávoplatně odvolaným členům vyplatit mnohamiliónové odškodné. A jeden z těchto úspěšných stěžovatelů, dnes radní ČTK Pavel Foltán pak před pár dny přispěl do série absurdit spojených s radami tím, že osobně přišel na videokonferenci do sídla ČTK, aby tak jednání (ve výsledku ale spíš sebe) znemožnil.

Dlouhodobě se mezi odborníky na média, v médiích veřejné služby samotných i v parlamentu debatuje o jiných variantách volby členů těchto rad. Zdá se, že pokud poslanci nehodlají v příštích letech číst stále takto neutěšené zprávy, bylo by načase, aby skutečně s volbou mediálních kontrolorů něco udělali. Buď stanovili jiná kritéria a parametry, kdo má radním být a jaké má povinnosti, nebo aby podle současné legislativy volili odpovědněji.

Sice už to kdysi zaznělo, ale některé věci je třeba opakovat tak dlouho, dokud se nezmění: Jedním z úskalí, kterým v této otázce v posledních letech čelíme, je to, že se do rad dostávají lidé buď blízce spojení se samotným médiem nebo vysloužilí politici. První mají uvnitř média, které mají kontrolovat, mnoho vazeb, a to všeho druhu, od projevů sympatií, až po ty opačné vedoucí nezřídka ve snahu o jakousi revanš z pozice moci. Druzí pak logicky i ve funkci radního udržují svou dřívější pozici politik-novinář, a zapomínají, že nyní jsou spíše ve vztahu kontrolor-kontrolovaný.

V radě Českého rozhlasu tak dnes zasedá například dlouholetý manažer tohoto média Miroslav Dittrich, v radě ČT bývalý šéf ČT24 Roman Bradáč. Přeborníkem je nový televizní radní Vladimír Karmazín, který působil ve vrcholovém managementu jak ČT, tak ČRo. Z bývalých politiků v radě ČTK najdeme Michaelu Marksovou, v RRTV Ladislava Jakla, v radě ČRo Vítězslava Jandáka a v radě ČT například Zdeňka Šarapatku. Zarážející je také počet radních, kteří kontrolují médium, s nímž jsou či byli spojeni profesně v roli interpretů, umělců, autorů, častých hostů — třeba z osmi současných členů rady ČRo na vlnách rozhlasu v minulosti nějakým způsobem působilo šest.

Takto zjevně tím či oním směrem zaujatí radní, kteří často veřejně deklarují, že jednají podle svého osobního zájmu a vlastního názoru a nikoli v souladu se zákonem, který radním ukládá nestrannost, relativizují samu logiku volby radních. Není-li zákon naplňován, buď musí být jeho naplnění vynuceno, nebo poslanci stojí před rizikem znevážení vlastního zákona.

A to ani není třeba obsáhle mluvit o hned několika radních, kteří sice nikdy na žádné významné funkce v médiích veřejné služby nebo v politice nedosáhli, ale roli radního opakovaně podkopávají svými divokými veřejnými výroky, od kterých se pak rady jako takové musí poměrně klopotně distancovat. Vysvětlení, že radní mluví jako radní, když zasedá na radě, ale když po večerech píše do novin nebo mluví v televizi, tak je tam za sebe jako za občana, je asi tak logické jako, že doma jsem manžel a otec, ale za vrátky zahrady už jsem svobodný a bezdětný.

Zkrátka a dobře, pokud poslanecká sněmovna nechce stále dokola vést diskusi o tom či onom podivném projevu nefunkčnosti mediálních rad, nekompetenci či zaujatosti jejích členů, o provázanosti manažerů médií veřejné služby s radními, kteří na ně mají dohlížet, bude muset chtě nechtě udělat dva kroky, jinak se bude dál točit v kruhu, a my s ní.

Zaprvé při květnové dovolbě několika míst v radě ČT a jednoho v radě ČRo zvolit kandidáty, kteří nejsou se současnými managementy obou médií spojeni dlouholetými vazbami, ať takovými nebo onakými, ale ani vůči nim nejsou v apriorní opozici z dřívějších politických pozic nebo zjevně deklarovaných politických preferencí. A zadruhé, v novém volebním období pak začít diskusi o stavu mediálních zákonů u nás a s největší možnou mírou odpovědnosti je změnit. Případně v současné podobě zrušit a zvážit, zda takto komplikovaný systém jsme vůbec s to naplňovat.

P. S.
A mimochodem k té zákonem dané pestrosti, kterou by rady měly odrážet: Jistě, gender, věk, místo, kde člověk žije, nebo obor, ve kterém působí, nemusí být zárukou bůhvíjaké postojové a názorové pestrosti, ale stejně by současné, nekompletní rady České televize a Českého rozhlasu nemusely být tak výlučně pánské kluby složené z mužů nad čtyřicet, či spíš nad padesát let, převážně žijících a působících v Praze.