Když mladý hroší sameček Tchéco přijel loni v listopadu z Plaisance-du-Touch k nám do Prahy, díval jsem se na něj trochu skrz prsty. „Řeknu vám, je to drobeček,“ psal jsem tehdy. „Jeho tlama, to je tlama hrošíka a ne hrocha, aspoň zatím. Ani nedokážu najít přirovnání, které by obrovský rozdíl mezi ním a jeho nastávající – naší hrošicí Maruškou –, dobře vystihlo. Pravda, jsou mu teprve tři roky, ale i na tenhle věk je hodně malý.“


Dnes bych se Tchécovi měl omluvit. Ne, že by z něj už byl kdovíjaký obr, to ani náhodou, ale přesto si mě naprosto získal. A nejenom mne.

Před pár dny jsem šel zkontrolovat čistotu vody vnitřního bazénu v pavilonu hrochů. S ní byl velmi dlouho ohromný problém, protože čistička bazénových vod byla ještě za předchozího vedení zoo špatně navržena. Jako by se tehdy zapomnělo, že je rozdíl mezi bazénem pro lidi a pro hrochy. Celé roky jsme se s tímhle problémem potýkali, dokonce jsem odmítal pavilon hrochů převzít, až jsme nakonec stávající technologii museli z velké části vyměnit. Takže když jsem před těmi několika dny šel zkontrolovat čistotu vody, konečně jsem mohl být spokojen. A Tchéco mou radost ještě završil.

Proháněl se bazénem a u nejlepší vyhlídky pod hladinu dělal obrátky, které jsem si pro sebe označil – možná nepřesně – jako podvodní loping. Připlouval u dna, pak strmě zamířil k hladině, přešel do mírné rotace, během níž se obrátil břichem ke sklu, až se nakonec při hladině převrátil na záda a rychle se vzdaloval. Nemohl jsem se na to vynadívat a v duchu jsem si říkal, že takhle nějak kdysi pradávno začala cesta od čtvernožců k velrybám.

To přítomné děti dávaly své nadšení z Tchécových obrátek najevo neskonale viditelněji a hlasitěji. Běhaly vedle něj podél skla bazénu, pokřikovaly a smály se. Už jsem se chystal k odchodu, když jsem v tom všem halasu zaslechl nadšený výkřik: „Ten je veliký!!!“ Skoro jsem se zastyděl. Promiň, Tchéco, jsi nejlepší!

Vyšlo v rubrice Zoopisník MF Dnes.