Zklamu všechny, kteří čekají, že budu psát „o Klausovi“. Václav Klaus (zde podstatné jméno hromadné) je pro mě minulost. Ponechám toto téma skupině komentátorů, které posedla zběsilost, jejíž vyléčení by vyžadovalo buďto pokropení svěcenou vodou nebo psychiatra.

Připouštím i variantu, že k takové proklausovské vášni vede výše žoldu, ať už přichází odkudkoli. (Omlouvám se samozřejmě těm, kteří si vážně myslí, že demokratickou pravici spasí podpora extrémistických hnutí, populismus zjednodušující svět tak, až zůstane jen prázdno, východní despocie, nějaký nový oligarcha a nenávist k Západu. Myslí to asi upřímně. Jenomže, jak víme, hloupost bývá někdy nebezpečnější než zlý úmysl.) V každém případě si vystačí sami a téma Klaus budou ještě nějakou dobu živit. Já ne.

Nyní k podstatnějším věcem. Žijeme v době, kdy se mnohým lidem zdá, že se všechno změnilo. Mezi chytrými telefony, internetem, svobodou a životem v jedné z nejbezpečnějších zemí světa se staré boje zdají být zapomenuty, tradiční politika nadbytečná a normální politické strany působí přinejlepším jako impresionistický obraz na výstavě abstraktního umění. Problémy jsou prý jinde. Jenže kde?

Když jsem uvažoval nad svým projevem pro nedávnou programovou konferenci ODS, uvědomil jsem si, že nečelíme primárně novým výzvám. Musíme svádět boje o stejné hodnoty, jako když ODS vznikla. Bitevní pole se možná rozšířilo, ale nezměnilo se.

ODS vznikla proto, aby v naší zemi hájila a prosazovala především tři věci: svobodu a demokracii, politickou příslušnost k Západu a kapitalismus. A to jsou základní bojové linie i dnes. Jsem přesvědčen, že svádět tento zápas je stálým a aktuálním úkolem moderní konzervativně liberální strany.

Nebudeme schopni hájit svobodu a demokracii, když se vzdáme naší příslušnosti k Západu. Euroamerická civilizace je jediná, kde jsou tyto hodnoty autenticky žity a rozvíjeny. Nikde jinde nedosáhla práva, svobody a důstojnost člověka takové úrovně, jako zde. Proto také ve Stanovách ODS je mezi hlavními cíli uvedeno, že ODS má „být stranou navazující na tradice evropské křesťanské civilizace, na humanitní a demokratické tradice první republiky a na zkušenosti současných západních demokracií“.

Mnozí z nás mohou mít oprávněně pocit, že Západ je v krizi, protože nás ohrožují různé -ismy, staré i nové. Jenže jediné místo, kde se s nimi lze utkat, je právě západní civilizace.

Nenamlouvejme si, že zápas o svobodu, zdravý rozum a přirozený svět, který nyní vedeme, tu nikdy nebyl. Stačí se podívat do historie. Dnes kupříkladu čelí některé západoevropské vysoké školy autocenzuře na základě politické korektnosti, ale před čtyřiceti lety tam nemohli přenášet lidé, kteří smýšleli pravicově a nelíbili se levicovým aktivistům. Třeba nyní vyznamenávaný filozof Sir Roger Scruton, ale příkladů je bezpočet. Krajně levicová ideologie vedla až k vlnám násilí, vzpomeňme teroristické útoky té doby. Část západních levicových politiků ze strachu a zmatenosti podlézala komunistické Moskvě. Ano, to se taky dělo na tom Západě, ke kterému jsme se po roce 1989 přihlásili.

Jenomže jsme věřili v to, že západní civilizace a demokracie jsou jediné, které si s tím mohou poradit. Kde je prostor tyto zápasy vést. Kde můžeme bojovat za svou představu „přirozeného světa“, za tradiční hodnoty, za normální rodinu. A tak je to pořád. Kdo tvrdí, že nás v tomto spasí Rusko nebo Čína, tak nejspíše k nám spadl v lepším případě z Marsu, v horším z Moskvy. Ať už je to ale jakkoli, rozhodně nemůže tvrdit, že má něco společného s politickou pravicí.

Přitom o příslušnost k Západu se dnes hraje velmi silně v symbolickém, politickém i ekonomickém smyslu. Prezident Zeman vcelku nezakrývá, že naši zemi táhne jinam. Premiérovi Babišovi by skoro šlo uvěřit, že všechny jeho ekonomické zájmy jsou na západě, a proto bude i jeho politika taková. Jenže když chce ochránit svého syna, tak najme rodilého Rusa a s ním pošle syna na Ruskem okupovaný Krym. To se jeden musí mít na pozoru. Politické extrémy zleva a zprava (ale to je vždy zleva) by zase nejraději rychle vypsaly referenda, ať z Unie i Aliance odejdeme.

V tomto zmatku je základní úlohou české pravice být pevným pojítkem České republiky k Západu. Přinášet argumenty, svádět boje s proruskou propagandou, se všemi relativizátory minulosti, s těmi, kteří nevěří v západ, protože nevěří v důstojnost jednotlivce, ve svobodu, demokracii a právní stát.

Boj za kapitalismus s tím souvisí. Socialismus je sice méně slyšet, zato se stal modlou různých populistů. Roste stát, zvyšují se kontroly, regulace, vláda podporuje nedůvěru v podnikatele a trh. Kdekdo by zavíral hranice. Regulovat, kontrolovat, etatizovat – to jsou hesla dnešní doby. Podpora velkých proti malým, nedůvěra v inovace, byrokracie, která vše zadusí. To je charakteristika dnešní ekonomické politiky v ČR. Nepřipomíná vám to něco? Mně ano.

Nebojme se postavit na stranu odpovědnosti, trhu a kapitalismu. Nebojme se chtít navzdory současné politické většině malý, levný a přívětivý stát. Nebojme se věřit lidem. Nebojme se podpořit jejich aktivitu a ochotu riskovat. Jen tak něco vzniká.

A nebojme se být reformní stranou. Jinak neobnovíme ambice ČR ani nedokážeme uskutečnit naše hodnoty. Na programové konferenci jsme představili pět klíčových reformních priorit: nízké a jednoduché daně, malý a přívětivý stát, kvalitní vzdělání, odpovědnou důchodovou reformu a dobré životní prostředí. To je reformní cesta pro moderní českou pravici.

Musíme znovu a s novou energií svést zápas za svobodu a demokracii, příslušnost k západu a kapitalismus. Ani levice, ani populisté, ani proruští trollové, ani žádné páté kolony nás od této cesty neodvrátí.


Publikováno na webu Forum24 dne 25. března 2019.