V souvislosti s případem Jany Nagyové se na mě obrátil občan V. B. s následujícím sdělením a podnětem. Pro jeho důležitost s ním bezodkladně seznamuji veřejnost:

„Konečně pořádně sledujete soukromí politiků! To je dobře. Máme vědět všechno, co ti pancharti dělají. Ale upřímně řečeno, to je málo. Politik někde nahoře rozhoduje o zákonech, které stejně nestojí za nic. Mě mnohem víc zajímá, jací jsou ti, kteří zasahují přímo do mého života. Stát na to ale kašle. Tak jsem si o nich začal něco zjišťovat sám.


Nejprve mě naštval učitel mého syna. No uznejte, co může být důležitější než vědět, kdo vám učí a vychovává dítě. Mně se hned nezdál, tak třeba Ivanka od souseda měla mnohem lepší známky než můj kluk. Přitom je nad slunce jasnější, kdo je tady chytřejší. A pořád ty řeči, jak se syn špatně učí, zlobí, měl by si učitýlek radši zamést před vlastním prahem. Tak jsem si na něj posvítil. Pracuji v IT, kamarád prodává techniku na sledovačky, tak to nebyl žádný problém. Dobře jsem udělal. Představte si, on doma slepuje modýlky letadel, takový ty malý titěrnosti, což je tedy, uznejte, na chlapa trochu divný. Má toho plný byt. Občas se hádá s manželkou. Křičela na něj, že jestli konečně neudělá něco s tou koupelnou, tak že mu ty jeho krámy vyháže. Víte, co jí odpověděl, pan učitel? Řval na ni, že je blbá kráva, že jestli se jednoho z těch letadýlek dotkne, tak že ji jednu vrazí. Jindy, asi o dva měsíce později, se hádali o to, kdo pojede s autem do servisu. Zase mu vyčítala modely, on na ni křičel, že ji zabije, jestli na ně sáhne atd. Přestavte si, hrozil jí domácím násilím a chtěl ji zavraždit! Tak jsem to zaznamenal, ty nudné části samozřejmě vynechal a přepis jeho výhružek přeposlal všem rodičům, řediteli školy a pak taky místním novinám. Stačilo, odešel sám, takoví gauneři přece nemohou učit naše děti.


A pak ten primář. Léčí nás, stará se o naše zdraví a ještě řídí další doktory. Moc toho ale neumí, mně se to pořád nespravovalo. No bodejť, zjistil jsem, že se místo léčení věnuje po večerech sestřičce z ordinace. Co věnuje, ona ho prostě řídí! Tak třeba se hádali o to, kdo povede ambulanci. „Karle,“ řekla zvýšeným hlasem, „přece tam nedáš toho Tondu, to je úplnej pitomec, všechno zničí, měl by to vést Voborník, ten je mladej a zvládne to.“ Pokoušel se jí vysvětlit, že to nejde, že mu to ředitel neschválí, ale to jste měli slyšet: „Tak s ním já teda pracovat nebudu, to si dělej sám. A jestli Tě můj názor nezajímá, tak spolu nemusíme být!“ a práskla dveřmi. No, jsou spolu pořád, ale uznejte, toto má být náš lékař? Poslal jsem to na lékařskou komoru, ale nic, tak jsem to dal na internet a taky do bulváru (ten neschvaluji, ale co mám dělat?) – a už se pod ním kýve židle.


Nebo ten farář. Chodím tady v neděli do kostela, od dětství. Ten nový kněz pořád vede nějaké řeči o reformách, jen podrývá autoritu církve. Hodně bohužel ovlivňuje naše mladé, pořád se kolem nich motá, úplně je zblbnul. A už když jsem se mu podíval do počítače, měl tam takové pochybovačné texty. No, pedofil není, to ne, ale přestavte si, zjistil jsem, že je nevěřící! Jak jsem ho tak těch pár měsíců odposlouchával, tak nejméně třikrát, když se sám před spaním modlil nahlas, volal: „Bože, toto přece není možné? Tos nemohl dopustit, tomu nevěřím!“ nebo „Ty nemůžeš být, to je šílené!“ apod. Jindy se ovšem dokonale přetvařoval. Pěkně nás balamutil, nevěřící bastard. To přece musí všichni vědět!


Taky mě zajímal prodavač v potravinách na rohu. Ráno mi podává rohlíky těma svýma rukama, bůhví co s nimi dělá. Tak jsem mu dal kameru do koupelny. No to byste neuhodli, co je to za prase. Dám to hned na internet, ať lidi vidí!


Tohle všechno ale dělám amatérsky. A to je úplně špatně. Dobře jste sice začali s premiérem, konečně vím, o čem si doma povídal s tou svou. Vážně chcete skončit u politiků? Ty klidně nechte, jsou daleko. Co je to za blbost, že ostatní mají právo na soukromí. Jaké právo? A co my? Stát by měl pořádně sledovat, co dělají a co si myslí ti, kteří nás učí, léčí, vozí, prodávají nám něco, všichni jsou pro nás důležití, ovlivňují naše životy! A hlavně by se to všechno mělo zveřejnit, máme právo to vědět!“


Tolik dopis občana V. B. (nar. 1984). Zveřejňuji, jak jsem dostal, bez úprav a bez komentáře.


PS: K publikování mi V. B. nedal souhlas, ale ani jsem se ho neptal. To už nebude v budoucnu potřeba. Je v zájmu nás všech, abychom i jeho názor znali a sdíleli. Iniciály uvádím jen proto, že jsem ještě ze „staré školy“.