Katedru na Boston College dostává každý rok jeden teolog z jednoho kontinentu. Zástupce Evropy si univerzita letos povolala z Prahy. Kromě této zprávy bych se chtěl se zájemci podělit o bližší informace o struktuře a obsahu letošních přednášek (27. ledna až 26 února).

Americká jezuitská univerzita Boston College založila před několika lety na své teologické fakultě profesorské místo (tzv. Duffy Chair in Global Christianity), které je každý rok obsazeno jedním teologem z jednoho kontinentu.

Podle ustanovení má univerzitou vybraný „internationally recognized scholar“ přednést na počátku kalendářního roku „sérii pěti veřejných přednášek, zaměřených na aktuální teologické výzvy daného kontinentu; nemají pouze informovat o stavu teologického bádání na daném kontinentu, nýbrž především nastolit nové otázky a nabídnout nové vhledy pro teologické uvažování v Severní Americe a ve světě.“

Přednášky jsou pak publikovány formou knihy v USA, případně v dalších zemích. Letos tuto katedru převezme profesor Tomáš Halík z Karlovy univerzity v Praze.

Tomáš Halík nazval sérii pěti přednášek „Křesťanství v Evropě. Hledání identity v postreligiózní a postsekulární době.“ Témata jednotlivých přednášek jsou:

1) Poslání veřejné teologie: číst znamení doby
(„Kairologie“ jako teologická hermeneutika soudobé kultury)

2) Návrat nebo proměna náboženství ?
( Je postmoderní doba postsekulární?)

3) Východ a Západ: dvojí zkušenost evropského křesťanství
(„Tvrdá“ a „měkká“ sekularizace)

4) Identita křesťanství v proměnách dějin
(Dějiny víry jako „ressurectio continua“)

5) Objevit nové dimenze katolicity a ekumény
(Destruktivní či terapeutická podoba náboženství? Diagnostická, preventivní, terapeutická a rehabilitační role společenství víry)


Podle T. Halíka je sekularizace důležitou, nikoliv však konečnou fází dějin náboženství; sekularizace jako důsledek změny společensko-kulturního kontextu přinesla spíše než oslabení hlubokou transformaci společenské role náboženství.

Posílila se politická role náboženství jako nositele ohrožené skupinové identity a rovněž role spirituality jako hledání osobní identity a životního zakotvení. Vztah náboženství a politiky už nelze vnímat pouze optikou vztahu církve a státu, protože církve ztratily monopol na náboženství a národní státy monopol na politiku.

Teologie osvobození se zaměřila na situaci lidí na okraji společnosti; avšak také zkušenost lidí na okraji či za hranicemi náboženských institucí je „locus theologicus“. Lidi dnes nelze jednoduše dělit na věřící a nevěřící – obě skupiny jsou uvnitř pestré a oba postoje se prolínají.

Dějinné zkušenosti pozdní moderny otřásly nejen tradičním náboženstvím, ale i sekulárním humanismem; je třeba budovat „solidaritu otřesených“ (Patočka). Budoucnost církví závisí na schopnosti vyjít za stávající institucionální i mentální hranice a solidárně, bez proselytismu, doprovázet „hledající“ a učit se i od nich.

Je třeba rozvinout vizi papeže Františka - vizi „církve jako polní nemocnice“. Součástí teologie má být „kairologie“ – teologická hermeneutika proměn v kultuře a společnosti a rovněž vytváření „imunitního systému“ vůči populismu a zneužívání náboženství; součástí pastorace také terapie traumat a jizev osobní i dějinné minulosti.

Teologicky viděno, krize víry a církve a permanentní úsilí o reformu jsou účastí na pokračujícím tajemství velikonočního dramatu smrti a vzkříšení, který je srdcem křesťanství. Ze současné krize evropského křesťanství mohou vzejít překvapivě nové podoby křesťanství: budoucnost přinese více různých podob, jak být křesťanem.