Nebudu mezi těmi, kdo se Zahradilem a Semelovou protestují proti obnovení mariánského sloupu, ani mezi těmi, kdo ho triumfalisticky okuřují. V disentu jsme toužili po jiné tváři českého křesťanství.

V den mariánského svátku nebudu na Staroměstském náměstí ani mezi těmi, kdo protestují proti vztyčení repliky mariánského sloupu, ani mezi těmi, kdo jí okuřují kadidlem a frázemi. Koalice Jan Zahradil - Vojtěch Filip - Marta Semelová - Lenka Procházková je mi stejně cizí jako koalice Dominik Duka - Jana Bobošíková - Miloš Zeman - Ovčáček@Lipovská (signatáři pamětního listu).

Upřímně přeju sochaři Váňovi, že si splnil životní sen, replika sloupu Staroměstskému náměstí sluší. Český národ však nebude ani o chlup více nebo méně katolický, zbožný a mariánský, zda sloup tam stojí či nestojí, jeho naprostá většina má úplně jiné starosti a preference (a myslím, že to platí i o většině věřících). Už před časem jsem navrhoval, abychom celou kauzu přenechali historikům umění a nepromítali do ní církevnické resentimenty.

Já jsem se byl u repliky sloupu sám tiše pomodlit za uzdravení dějin; kardinálu Dukovi, kdyby ještě byl schopen brát vážně odlišné názory druhých, bych poradil udělat místo triumfalistické parády totéž. Mluvit o smíření a zcela zbytečně provokovat klerikální i antiklerikální sentimenty vnáší do celé věci hořkou příchuť falše. Mezi modlitbou a církevně-politickou demonstrací nostalgie po minulosti je velký rozdíl.

A něco bych chtěl vzkázat i odpůrcům sloupu: Strašit nárůstem moci a vlivu katolické církve postavením sloupu je směšné; někteří její představitelé se o úpadek zbytku vážnosti a morální autority katolické církve v Čechách úspěšně starají sami. Vzpomínám na své učitele a přátele z disentu, katolíky i evangelíky, kteří za úsilí o jinou tvář českého křesťanství platili léty utrpení. Někteří, i když sami trpěli, jsou nepoučitelní.

Vřele doporučuji skvělý a zasvěcený článek o mariánské sloupu od historika Petra Hlaváčka.

Tomáš Halík