Komentář k mimořádné situaci a k evangeliu o Ježíšově rozhovoru se Samaritánkou
(video na www.farnostsalvator.cz)

V době uzavřených kostelů je dobré otevřít Bibli a otevřít svou mysl a srdce.

Otevřenost je jednou z klíčových hodnot, k nimž se hlásí naše salvátorské společenství, které už dávno překročilo zdi našeho kostela a také zdi mezi vyznáními.

I tři stěžejní ctnosti křesťanství jsou vlastně trojjedinou formou otevřenosti: naděje je otevřenost vůči budoucnosti, víra otevřenost vůči tajemství Boha a láska otevřenost vůči tajemství člověka i Boha zároveň.

V době mimořádných opatření si připomeňme to, o čem jsme mluvili už posledně:

- víra je lék proti panice a strachu, který je horší pandémií v našem světě než všechny virové nákazy

- zdravá víra je spojencem zdravého rozumu, rozumná kázeň a ochrana zdraví vyplývá z přikázání „Nezabiješ“ a je projevem odpovědné lásky k sobě a k bližnímu

- dejme pozor na náboženské šiřitele strachu, apokalyptické blouznivce, kteří za každým neštěstím vidí mstivého trestajícího Boha a snaží se ze strachu a neštěstí vytloukat náboženský kapitál. (Nikoho nejmenuji, ale je jich u nás i na Slovensku dost). Jejich uražený bůh pomsty není Bůh evangelia.

- mysleme na nemocné koronavirem, jejich blízké, na lékaře a zdravotníky, ale také na mnoho dalších, na které současná situace dopadá, drží je v sociální izolaci a působí jim mnoho obtíží. Mysleme na ně nejen v modlitbě, ale projevujme jim osobní blízkost a upřímný zájem - přinejmenším jim zavolejme - snažme se v rámci svých možností pomáhat.

Přečtěme si evangelium z třetí neděle postní: je to scéna setkání Ježíše se Samaritánkou u Jakubovy studny, popsaná ve 4. kapitole evangelia podle Jana.

Ježíš šokuje své učedníky, kteří ho vidí přátelsky rozmlouvat se Samaritánkou. Tyto zbožné muže mohou šokovat a pohoršovat hned tři věci: mluví se ženou, mluví s příslušnicí podezřelé etnické a náboženské menšiny, mluví se ženou několikrát vdanou a žijící v neplatném manželství podle náboženského práva.

Ježíš touto ženou nepohrdá, nenapomíná ji, neklade jí žádné předběžné podmínky, mluví s ní zcela partnersky o podstatných věcech a ona, aniž by změnila svou - asi těžko změnitelnou - životní situaci, se hned stane apoštolkou, která obrací lidi k Ježíšovi dříve, než se tohoto úkolu ujmou apoštolové.

Ty tři věci, o něž jde v této evangelijní scéně – vztah k ženám, vztah k menšinám a vztah k rozvedeným a znovu sezdaným -, jsou právě dnes předmětem živých diskusí v katolické církvi. Je zřejmé, že někteří, kteří se považují za zvláště dobré, věrné a pravověrné křesťany, by nejen jednali na Ježíšově místě zcela jinak, nýbrž by i Ježíše okamžitě tvrdě odsoudili.

1) Vztah k ženám.
Ježíš pohoršoval své současníky tím, jak velký prostor otvíral mezi svými nejbližšími ženám.

Nejde jen o Samaritánku z citovaného evangelia, ale také o Marii Magdalskou, apoštolku apoštolů, jde také o ženu, zachráněnou před kamenováním, nebo také o Marii, jejíž místo studentky u nohou učitele, roli, vyhrazenou tehdy mužům, Ježíš hájí před její sestrou Martou, která jí odkazuje do kuchyně k tehdy přirozené genderové roli – atd., atd.

Kdo je učedníkem Ježíšovým, měl by být předním obhájcem rovné důstojnosti žen a mužů ve společnosti i církvi, měl by naplňovat Pavlovo - tehdy revoluční a pro mnohé lidi v církvi stále revoluční a nepřijatelné slovo: Teď přece už nezáleží na tom, je-li kdo muž nebo žena, všichni jsme nové stvoření v Kristu.

Toto století, zdá se mi, je století žen. Nové sebepochopení ženy – jak se odráží v dnešním poznání i společenské praxi – je znamením doby.

Tím je i velkou výzvou pro církev, která je povolána číst znamení doby a včas - ano s předstihem před ostatními – na ně reagovat.

Důležité poznání genderových studií – že je totiž třeba rozlišovat mužství a ženství jako pohlaví dané fyziologicko-anatomickými znaky od genderu, tedy od mužství a ženství jako sociální a kulturní role, proměňující se v různých dějinných etapách a různých kulturách, je zcela zásadní pro správné porozumění člověku a společnosti.

Ignorovat poznání společenských a přírodních věd, sociologie, kulturní antropologie, kulturní historie, psychologie i lékařských věd, a lpět na antickém a středověkém ahistorickém pojetí neměnné lidské přirozenosti – které je samo historickým a kulturním konstruktem určité doby a společnosti – by znamenalo pro křesťanskou teologii a církev stejnou draze zaplacenou slepotu, jakou bylo kdysi odmítání heliocentrické kosmologie, vývojové teorie, moderní demokracie a náboženské svobody nebo nutnosti hermeneutického přístupu k biblických textům – vykládat je v kontextu doby a literárního žánru.

Všechny tyto teorie – vůči nimž se kdysi hystericky a pobouřeně stavěla církevní učitelská autorita – jsou dnes samozřejmou součástí křesťanského vědomí a církevního učení včetně a papežských a koncilových dokumentů.
Na dnešní pokřik proti genderovým teoriím – který není schopen rozlišit jejich důležité pravdivé jádro od extrémních ideologických výkladů, vůči nimž se právem ohrazuje i papež František – se budeme za deset let v církvi dívat se stejným zahanbením, s nímž dnes čteme papežské dokumenty 19. století, dokumenty, odsuzující svobodu tisku a mnohé další základní principy moderní kultury.

Když církev v době nástupu kapitalismu a industrializace a vzniku proletariátu církev ze strachu před marxismem nebyla schopna rozpoznat znamení času, ztratila dělnickou třídu (a nedohonila to opožděným rozvojem sociální nauky). Když ve dvacátém století v děsu před darwinismem a „modernismem“ ztratila velkou část vzdělaných vrstev (a nedohonila to opožděným přijetím velkých hodnot sekulárního humanismu a vědeckého poznání v dokumentech II. vatikánského koncilu). A v dnešní době, pokud v děsu před genderovými teoriemi neodpoví dostatečně na nové sebepochopení žen, ztratí církev jednu ze svých hlavních opor – ženy. Vraťme se k Ježíšově praxi!

2) Ježíš mluví se Samaritánkou – příslušnicí etnika, které bylo považováno za cizí a nebezpečnou minoritu, s níž se správní Židé nestýkají. Cum grano salis bychom to mohli přirovnat ke vztahu „roduvěrných Čechů“ k Sudetským Němcům. Proč se bavíš s tou Sudeťačkou? ptají se pohoršeně učedníci.

Avšak Ježíš notoricky upřednostňuje podezřelé menšiny a zvláště Samaritány. V mnoha situacích a mnoha podobenstvích hrají právě Samaritáni v Ježíšově pojetí pozitivní roli: vzpomeňme na milosrdného Samaritána či toho jediného, který z deseti uzdravených projevil vděčnost. Podobný postoj zaujímá Ježíš k pohrdaným celníkům.

Ano, řekli jsme si to mnohokrát: Pravdu hledejme u menšin. Všechny velké pravdy a hodnoty v náboženství, filozofii, vědě či umění vznikly jako názor pohrdané a mnohdy pronásledované menšiny; většina se většinou mýlí. Když se náhled tvořivé menšiny (tedy model, k němuž vyzval církev papež Benedikt XVI.) stane většinovým majetkem, většinou už je tak zvulgarizován, že zase nějaká menšina musí přinést reformu.

V dějinách církve, zejména řeholních společností, to vidíme velmi názorně. Pokud demokracie přestane být především ochranou menšin (a být spojena s principy právního státu), stává se nebezpečnou diktaturou většiny a nakonec ochlokracií. Křesťané podle evangelia mají být solí, kvasem – soli nemusí být mnoho. Jistě, křesťanství musí být otevřeno všem, ale zároveň Ježíš jasně věděl, že je to úzká cesta, po níž nemnozí kráčejí.

Věřím v Boží velkorysost, která tvořivě nabídne všem lidem dobré vůle cestu ke spáse, ale představa masového křesťanství mi připadá jako nebiblická a dost nebezpečná iluze.

3) Ježíš mluví se ženou, která měla pět mužů a žije v manželství, o kterém on sám jasně prohlásí, že je z hlediska náboženského práva nelegitimní.

Ale Ježíš ví, že to je prostě její situace, patrně lidsky nezměnitelná – a bere tu ženu takovou, jaká je. Nechválí a nelegitimizuje její současný svazek, ale zároveň ji nekaceřuje, nevylučuje, neklade ji žádná břemena, nenutí ji z toho svazku odejít – přijímá ji a ona přijímá jeho. A tato žena (v této své situaci) se stává apoštolkou a svědkyní, která k Ježíšovi obrací lidi – ještě dříve, než se toho úkolu ujmou apoštolové.
Vzpomeňme v této souvislosti na dosud existující praxi církve.

Žena, která byla opuštěna svým legitimním manželem, a naštěstí našla člověka, který může jí a jejím dětem být životní oporou, je navěky odstrčena od Ježíšova stolu (snad s výjimkou, kdyby přestala s novým manželem manželsky žít a tím pravděpodobně ohrozila štěstí či trvání tohoto lidsky hodnotného svazku). Vrahovi, který se kajícně a řádně vyzpovídá (byť své oběti život vrátit nemůže), je hned eucharistický stůl otevřen; této ženě nikoliv.

A když papež František vzal vážně evangelium a řekl, že k lidem v této situaci je třeba přistupovat lidsky a individuálně, dát prostor také jejich svědomí a jen naznačil, že alespoň v nějakých případech je možné jim nabídnout posilu eucharistie (protože eucharistie je lékem a posilou na cestě, ne odměnou pro premianty v Boží škole), povstal proti tomto papeži válečný pokřik farizejů dnešní doby.

Ano, evangelium této neděle je třeba v klidu promýšlet. Mnozí z nás jsme v týdnech zavřených kostelů nechtěně solidární v eucharistickém postu s lidmi, které církev odstrkovala od Božího stolu. Mysleme na ně. Mysleme na potřebu změnit tuto situaci. Mysleme na potřebu změnit postavení žen v církvi a plně otevřít prostor pro jejich charismata ve službě Božímu lidu.

Mysleme na všechny menšiny ve společnosti a v církvi a na povinnost se ježíšovsky postavit na jejich stranu.

Letošní půst má zvláštní charakter. Přijměme ho jako velkou výzvu ke změně myšlení a chování.