Revoluce milosrdenství a nová ekuména

26. 10. 2020 | 15:09
Přečteno 19510 krát
O vyjádření papeže Františka a konspiračních teoriích hierarchů, o podpoře "křesťanské pravice" pro Trumpa - a jak s tím mohou žít křesťané, kteří se řídí vědeckou racionalitou a zároveň si kladou vážné etické a spirituální otázky? Cesta mezi náboženským fundamentalismem části křesťanů a stejně arogantním scientistickým fundamentalismem militantních ateistů je někdy úzká a náročná - jsem však hluboce přesvědčen, že je to cesta následování Krista dnes.

Před několika dny se na první straně světových deníků ukázala senzační, šokující zpráva z Vatikánu. Když si odmyslíme formu, dostaneme faktické jádro: papež František šokoval svět tím, že promluvil o homosexuálech a jejich právech na lásku lidsky, jako normální člověk 21. století, který má rozum a srdce na pravém místě. Promluvil, jako by tu vůbec nebyla ona staletí strachu, předsudků a nenávisti vůči lidem s odlišnou sexuální orientací, předsudků, které působily bezpočet lidských tragédií a mnohé dohnaly k sebevraždě. Ještě velmi nedávno se pár takových tragédií ze strachu z reakce konzervativně-katolické rodiny na „coming-out“ dospívajícího odehrály i na našem venkově.

Papež se tentokrát nespokojil s alibistickým odvoláním na kompromisní rádoby-pokrokovou, ve skutečnosti však pokrytecky nedůslednou pozici stávajících církevních dokumentů, které nabádají k „soucitnému“ přístupu k osobám LGBT+, nicméně předkládají věřícím homosexuálům jako jediné přijatelné řešení doživotní sexuální zdrženlivost. Nikdy nezapomenu na oči a hlas jednoho gaye mezi katolickými intelektuály, když na má slova, že bychom možná mohli přijmout jeho svazek jako „menší zlo“– slova, která jsem tenkrát bona fide považoval za velmi velkorysá a progresivní z mé strany jakožto zpovědníka - , reagoval tichou otázkou: „Otče, proč mám chápat celoživotní vztah lásky, věrnosti a vzájemné podpory s mým partnerem jako zlo?“

V následujících desetiletích jsem zažil velká překvapení při zjištění, že představy o vysokém procentu gayů mezi katolickým klérem nejsou zlovolné pomluvy nepřátel církve. Poznal jsem jich celou škálu: od těch, kteří skutečně žili v celibátní zdrženlivosti a do stylu jejich přístupu k lidem se promítala jakási jemná chápající mateřskost, až po ty, kteří si vůbec nebyli ochotni přiznat svou orientaci, žili dvojí život a vnitřní konflikty z této situace kompenzovali superkonzervativní agresivitou vůči homosexuálům. Téměř vždy jsem za nejhorlivějšími bojovníky proti „tsunami homosexualismu“ rozpoznal zkušeností z psychoterapeutické praxe kněze, překřikující svůj osobní problém.

Reakce na vyjádření papeže
Není nejdůležitější to, co papež v onom filmu doslova řekl; jeho podpora „občanských svazků“ (nikoliv „manželství“) osob LGBT a lidského přístupu k nim je dlouhodobá a známá z řady jeho předchozích vyjádření. Čekal jsem, jaká bude nyní reakce konzervativních nepřátel papeže Františka na jeho poslední vyjádření. Objeví se zase – jako po podobně lidské zmínce papeže Františka v encyklice Amoris laetitia, že všem rozvedeným a znovusezdaným nemusí být za všech okolností a navždycky zákonicky tvrdě odepřena eucharistie a vnucena sexuální zdrženlivost v druhém manželství, nýbrž že je třeba řešit moudře a laskavě případ od případu a přihlédnout také k individuálnímu svědomí – nová „synovská napomenutí“ skupiny konzervativních teologů a „dubia“ (pochybnosti, námitky) několika kardinálů? Ti vyžadují od papeže postoj nekompromisní věrnosti liteře Zákona – tedy přesně onen postoj, vůči němuž Ježíš celo-životně bojoval proti farizejům a zákoníkům své doby a zavázal své učedníky, aby se po celé dějiny varovali tohoto „kvasu farizejského“.

Myslím, že dnešní farizeové se teprve radí o svém postupu. Od některých biskupů přišly reakce, že se prostořeký papež jen tak uřekl před kamerou a jeho výroky nemají žádnou dogmatickou závaznost, známý komentátor českého vysílání Vatikánského rozhlasu hned přispěchal s tvrzením, že papežova slova byla vytržena z kontextu a manipulována. „Přátelé, klid! Papež nic důležitého neřekl, všechno je a navždy zůstane při starém!“ Přesně, jak mi řekl jeden český prelát krátce po volbě papeže Františka: Řekli mi ve Vatikánu: Hlavně klid a v tichu přežívat, papež je starý, brzo umře a pak se vše zas vrátí do starých kolejí! Podobně se kuriální zákoníci utěšovali stářím papeže Jana, ještě než vyhlásil svolání reformního koncilu, který navždy změnil dějiny katolické církve.

Jeden z našich českých předních církevních představitelů přispěchal zatím s nejpropracovanější teorií, spojenou, jak je jeho zvykem, s konspirační politickou teorií („Já mám tajné zprávy od tajných služeb“, končí tento prelát v posledních letech každou debatu o sporných a racionálně neprůkazných teoriích): režisér filmu je homosexuál a film byl objednán, aby ovlivnil blížící se prezidentské volby v USA.

František a Trump – dva protikladné světy
Konspirační teorie o filmu s papežem Františkem by jistě vyhovovala kruhům, kteří zcela amorálního, prolhaného, arogantního politického cynika, který celým svým životem, jednáním a vystupováním dává nepokrytě najevo, že jeho jediným bohem jsou peníze, za které je možné si kupovat nejdražší zboží, nejvyšší mrakodrapy, krásné manželky (a měnit je jako košile) a nakonec i vrcholnou politickou moc na této planetě (byť je to člověk osobnostně nezralý pro jakoukoliv politickou odpovědnost) vydávají za spásného obhájce „křesťanských hodnot“. Ano, jsou mezi jistými evangelikály a katolickými ultras lidé, kteří reagují jako nelidské automaty bez rozumu a svědomí: jakmile někdo zmáčkne tlačítko a rozsvítí se hesla „zakázat potraty“, „pryč s homosexuály, cizinci a migranty“, skáčou podle jeho píšťalky, byť by to byl ďábel sám. Vůbec je pak nezajímají mravní a intelektuální kvality takového člověka – je to okamžitě jejich „křesťanský hrdina“.

O lidech více než jejich slova vypovídá jejich „body language“; je dobré si při projevech politiků vypnout zvuk a podrobně studovat jejich mimiku a gestiku. Doporučuji studovat Trumpova nabubřelá gesta, samolibě vystrčenou bradu, umělé úsměvy a tleskání sobě samému a pak si pustit dobové záběry z projevů Mussoliniho: podobnost je šokující!

Je zcela logické, že ti, kteří obdivují Trumpa, nenávidí papeže Františka. Zde nejde o věc pouhé politické preference, nýbrž o zásadní morálně-kulturní volbu. Má-li být církev „polní nemocnicí“, patří k jejím prorockým úkolům i diagnostika morálně-politického klimatu společnosti a kritický pohled na jednotlivé aktéry. Možná, že právě církev v naší části světa, která prošla zkušeností pronásledování, by v době politického zneužívání náboženských symbolů krajní politickou pravicí neměla být „mlčící církví“.

Papež nereformuje dogmata a předpisy, nýbrž život církve
Vraťme se však k papeži Františkovi a jeho stylu reformy církve, který se už projevil při řadě podobných příležitostí. Papež není revolucionář, který mění církevní učení. Lidé, kteří ho dobře po celá dlouhá desetiletí znají, o něm říkají: není teologicky progresivní, ale je milosrdný. To je klíč k pochopení jeho osobnosti a jeho reformy.

Tento papež nemění psané normy, neboří vnější struktury – mění však praxi, život. Proměňuje církev nikoliv zvnějšku, nýbrž daleko důkladněji – duchovně, zevnitř. Proměňuje ji duchem evangelia, revolucí milosrdenství. Toto v jeho případě nejsou žádné prázdné zbožné fráze – a proto jeho reforma má šanci proměnit církev a přiblížit ji samému jádru Ježíšova poselství daleko hlouběji, než mnohé reformy minulosti. Proti papeži Františkovi se brzy na české katolické scéně „majitelů pravdy“ objevil pamflet, nazvaný sugestivní otázkou: Milosrdenství bez pravdy? Rozhodl jsem se na něj neodpovídat a spoléhat na to, že u kritických čtenářů sám tento název hned vzbudí protiotázku: Pravda bez milosrdenství?

Důraz na to, že proměna chování je víc, než změna litery a struktur, inspiroval jak postoj prvotní církve, tak například filozofií politického disentu v době komunismu. V Listě Filemonovi čteme paradigmatický příběh: apoštol Pavel se ujal uprchlého otroka, pokřtil ho a vrací ho jeho křesťanskému pánovi s dodatkem: bude ti i nadále sloužit, ale pamatuj, že nyní je to tvůj bratr v Kristu. Křesťanství nedoporučuje násilné revoluční svržení otrokářské vlády na způsob Spartakovy revolty, nýbrž vyzývá vytvořit morální klima lidského bratrství a vzájemné úcty k hodnotě každé lidské osoby, v němž otrokářské zřízení musí nakonec dodýchat. Je ovšem nutno dodat, že církev se tímto postojem k otroctví ve svých dalších dějinách sama velmi málo řídila a že musel být v následujících staletích znovu naléhavě připomínán prorockými postavami, jako byl Bartholomeus de Las Casas a další.

Vidím jistou analogii této politické etiky v protikomunistickém disentu, především v hnutí Charta 77 v Československu. Chartisté nepožadovali revoluční svržení komunistické vlády v době sovětské okupace (1968-89), nýbrž svou výzvu vládě, aby dodržovala své vlastní zákony (výzvu, o níž dobře věděli, že jí vláda nevezme vůbec vážně) doprovodili výzvou k občanům, aby se začali chovat jako svobodní lidé – jako kdyby zákony platily. A signatáři Charty sami dali příklad takového chování, i když museli počítat a počítali s vlnou šikan a represe. Nicméně tento příklad nenásilného morálního odporu a alternativního chování se stal určitou školou odvahy, která pak za určitých ekonomických, zahraničně politických a kulturních konstelací konce 80. let vedla k masovým demonstracím a k rychlé kapitulaci komunistické moci se zdánlivě „neuvěřitelnou lehkostí“. Je jistě dobré vyčíslit mnohé různé vlivy na „annus mirabilis“ 1989, ale bylo by cynické zcela zapomenout na zkušenost, že se tenkrát mnozí – alespoň na krátký čas - začali opravdu chovat jako svobodní lidé.

Ano, určitý typ „katolicismu bez křesťanství“ (právě toho, jehož miláčkem je dnes Donald Trump) skutečně připomíná svou mentalitou nejen zákoníky a farizeje Ježíšovy doby, ale také byrokratický komunistický režim ve fázi jeho konečného rozkladu. Jak s touto zátěží církevních dějin žít, zachovat si úctu k církvi, sentire cum ecclesia, věrnost k evangeliu a čerpat sílu z Božího příslibu, že nám dá „budoucnost plnou naděje“?

Papež František nemění dogmata, nevystupuje ani proti těm částem v církevních dokumentech, o nichž snad všichni víme, že patří k oněm „konzervám“, jejichž termín použitelnosti a stravitelnosti dávno vypršel a nyní jsou nebezpečně jedovaté. Podobně ani Druhý vatikánský koncil oficiálně nezrušil např. nehajitelné kletby Pia IX. na adresu svobody svědomí, svobody tisku a náboženství (proslulý Syllabus moderních bludů), nýbrž vydal závazný dokument (konstituci Radost a naděje), kde tyto dosud církví odmítané hodnoty učinil integrální součástí církevního učení. Změny stylu chování, pastoračního přístupu (i poslední koncil se označil za „pastorační“) však přirozeně způsobí, že mnohé struktury a úřední formulace dřív nebo později prostě tiše „vyvanou“.

Papež František nás svým příkladem křesťanské statečnosti inspiruje k tomu, abychom se některými jevy v současné církvi nenechali ani zastrašit, ani znechutit, a chovali se jako svobodné děti Boží, odpovědně užívali svobodu, k níž nás osvobodil Kristus a nenechali si navléci jařmo otroctví zákonického náboženství, jak nás k tomu v Listě Galaťanům naléhavě vybízí apoštol Pavel.

„Nic se neděje, vše zůstane při starém!“ volají znervóznělí hrobaři církve mrtvého náboženství. Ano, neděje se nic, za co by mohli papeže Františka chytit do pasti, případně kamenovat, jako chtěli Ježíše kamenovat jeho nazaretští rodáci. Není heretik a ani ti, kdo přijali jeho výzvu k spirituální obnově církve, nejsou heretici. Je třeba v jeho duchu důvěřovat v revoluční moc Božího milosrdenství, které je alfou a omegou jeho teologie – a to i tehdy, kdyby papež František pozbyl sílu v potřebné reformě pokračovat.

Na počátku „Roku milosrdenství“ někteří z nás měli určité teologické pochybnosti, zda pojem milosrdenství nelíčí Boží lásku příliš „seshora“. Ukázalo se však, proč papež nás vyzývá k milosrdenství, kterým do lidských složitých a bolestných situací zveme Boha nikoliv jako garanta nezměnitelných zásad, nýbrž jako laskavou, velkorysou, chápající, odpouštějící a léčivou sílu proměny člověka, církve i společnosti.

Horizontála „lidského bratrství“ – o níž pak papež pojednal v encyklice Fratelli tutti – potřebuje i vertikálu lásky jako nekonečného milosrdenství, které přesahuje i všechny lidsky myslitelné hranice, je láskou bez hranic, k níž můžeme pouze směřovat jako k cíli, který se naplní až v Boží náruči. Tento ideál se nemůže stát „zákonem“ – jako většina Ježíšových nejdůležitějších výzev, nýbrž musí být stále provokujícím a prorocky podněcujícím impulsem, s kterým žádný křesťan nemůže být „hotov“.

Na počátku pandémie chtěli zas někteří křesťané znovu vytáhnout svého zlého, po-mstychtivého boha, kterým by mohli strašit ty, kteří se už vymkli z jejich vlivu. Strach byl vždy úrodnou půdou pro podnikatele s falešným náboženstvím. Každá lidská bolest je jim dobrá jako údajné potvrzení jejich apokalyptických vizí. Papež František – podobně jako Jan Pavel II. – důrazně opakuje Ježíšova slova plná naděje a síly: Nebojte se! Nedejte se zastrašit.

Pandémie fundamentalismu a nová ekuména
Přiznám se, že i v těchto dnech když „virus s čínskou tváří“ zabíjí spoustu lidí v naší zemi, se osobně nemohu zbavit obav ještě z jedné pandémie, totiž pandémie fundamentalismu a fanatismu. Při pohledu na katolické fanoušky Donalda Trumpa musím bojovat se silným pokušením skepse, zda je ještě možný jakýsi „ekumenický dialog uvnitř katolické církve“. Mezináboženský dialog a zejména dialog se vzdělanými a přemýšlejícími lidmi mimo církve mi připadá nekonečně snadnější než jakákoliv komunikace s lidmi, kteří spojují náboženství s populistickými a nacionalistickými snahami. Půlstoletí svého života jsem žil velký sen o sjednocení všech, kteří věří v Krista. Dnes se mi tento sen rozplynul. Existují rozdíly – nikoliv mezi církvemi, ale napříč – které mi připadají nepřekonatelné. Opravdu nemohu kráčet pod jedním praporem s lidmi, kteří sebevědomě tvrdí, že vědí, že Bůh stvořil svět v šesti dnech, že Mojžíš je autorem Mojžíšových knih v Bibli (včetně pasáží o své smrti), že na Araratu vykopali pozůstatky Noemovy archy; kteří argumentují proti svěcení žen tím, že Ježíš si mezi své apoštoly žádnou ženu nevybral (ostatně nevybral si ani nikoho z nás neobřezaných Evropanů – a smíme vlastně světit Američany a Afričany, budeme-li se řídit touto logikou?); kteří nevědí, že slavné vítězství „Pro-life“ skupin v Polsku, kriminalizace potratů, spíš než proklamované ochraně nenarozených napomůže potratové turistice Polek do Čech a na Slovensko a zlo potratů opravdu nezastaví; kteří si nepřipouštějí, že manifestace „pro rodinu“ mají máloco dělat s podporou rodin, nýbrž jsou především manifestacemi proti právům homosexuálů – a v tomto výčtu bych mohl dlouho pokračovat. Jistá nemalá část křesťanů dnes má tak vyprázdněný pozitivní obsah víry, že svou „křesťanskou identitu“ zakládají na „kulturní válce“, na boji proti kondomům, potratům, svazkům homosexuálů apod.; papež František měl odvahu takto redukované a negativně vymezené katolictví nazvat „neurotickou obsesí“.

Z církve, kde se budu nadále setkávat u jednoho eucharistického stolu s lidmi těchto názorů a morálních postojů, jistě nevystoupím. Dobře vím, že i já jsem omylný a chybující člověk. Zápasím však s velikou pochybností: Není třeba realisticky zanechat pokusy o ekuménu mezi „všemi křesťany“, a spíše nasadit všechny síly k prohlubování plodné ekumény (sdílení, synergie a vzájemného obohacení) mezi myslícími lidmi, jak mezi věřícími, tak nevěřícími? Máme nadále ztrácet čas a energii marnými pokusy o dialog s lidmi, které samo toto slovo popouzí k hněvu a obraně – i když snad můžeme pochopit subjektivní motivaci k tomuto jejich postoji?

Jeden z mluvčích české katolické pravice, někdejší předseda jejich spolku a bojovník proti Evropské unii, navržený na post ministra kultury, jmenoval před lety ve svém programovém textu vedle sebe „ekumenismus a homosexualismus“ na seznamu nepřátel pravé církve; dnes se lidé s podobnou mentalitou s podporou jisté části církevní hierarchie dostávají v naší zemi do mediálních rad a v Maďarsku a Polsku tito vyznavači „neliberální demokracie“ (rozuměj: autoritativního státu) krok za krokem likvidují svobodu a nezávislost médií, justice, nevládních organizací a univerzit.

Ano, s těmito lidmi recituji stejný Otčenáš a krédo; nepopírám, že jsou mezi nimi také osobně hodní a upřímní lidé, avšak obávám se, že žijeme v nepřeklenutelně odlišných vesmírech. Při jednom apokalyptickém kázání o zkaženém světě, v němž nebyla ani malá jiskra evangelia, víry, lásky a naděje a kdy kazatele nebylo možné omluvit tím, že je to prostá duše, jsem ztratil důvěru, že s lidmi této mentality, byť jsme formálně v jedné církvi, mne opravdu spojuje jedno náboženství. Plně sdílím výrok jednoho z největších křesťanských představitelů 20. století, kardinála Martiniho: Nebojím se lidí, kteří nevěří, nýbrž lidí, kteří nemyslí. Uvědomil jsem si však, hranice mezi lidmi, kteří myslí a nemyslí zdaleka není totožná s rozdílem mezi vzdělanými a nevzdělanými, nevolám po „elitním náboženství vzdělanců“. Ten rozdíl leží hlouběji, v „srdci“ lidí.

Cítím se na jedné lodi s lidmi, kteří se řídí současným vědeckým poznáním ve všech věcech, kde je věda kompetentní a zároveň si kladou vážné etické a spirituální otázky. Cesta mezi náboženským fundamentalismem nemalého procenta křesťanů a stejně arogantním scientistickým fundamentalismem militantních ateistů je někdy úzká a náročná, jsem však hluboce přesvědčen, že je to cesta následování Krista dnes.

Možná, že bychom se ještě mohli vyhnout schismatu jakousi obdobou „jeruzalémského apoštolského sněmu“, o kterém čteme ve Skutcích apoštolů a rozdělit si úkoly: kéž se jedni starají o věřící, kteří touží po pevných jistotách minulosti a druzí ať naslouchají Božím výzvám v přicházejících „znameních doby“. Často přemýšlím o tom, že jsme dnes v podobné situaci jako apoštol Pavel, když ponechal Jakuba, Petra a další ctihodné apoštoly věnovat se jejich práci mezi judeokřesťany (v té podobě církve, která ostatně brzy zanikla) a vyvedl odvážně mladé křesťanství z úzkých hranic tehdejšího judaismu do tehdejší oikúmené – do zcela jiného kulturního kontextu. Z Pavlovy misie vyrostlo to, co dnes nazýváme křesťanstvím a co zřejmě čeká na podobnou odvahu k překročení dosavadních hranic.

Neukazuje nám dnes papež František – zdaleka nejen svým posledním vyjádřením - takové chápání evangelia, takový styl chování k přírodě a přístupu k lidem, zejména k těm na okraji, který prorocky naznačuje to, co zítra budeme nazývat křesťanstvím? Identita křesťanství nespočívá v nepohnutosti, nýbrž v pohybu Ducha, který v dějinách Ježíšovy učedníky stále hlouběji uvádí do plnosti pravdy. Nevyzývám k nekritickému kultu osoby a názorů papeže Františka, nýbrž ke kultuře „duchovního rozlišování“ a k rozvíjení toho, co zároveň vede k jádru evangelia i k odvážné a tvořivé odpovědi na „znamení doby“.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy