V dubnu napsal Kamil Galejev, ruský opoziční novinář a bezpečnostní analytik, že pravým důvodem pro válku, kterou proti Ukrajině Rusko už od roku 2014 vede, je boj o memetickou dominanci. Když se řekne mem, představíme si vtipné obrázky na internetu, ale není to jen to. Memy jsou v tomto kontextu soubor toho, co dělá náš životní prostor naším; co způsobuje, že rozhlédneme-li se kolem sebe, řekneme, i kdybychom vymazali všechny nápisy, že jsme v Česku a v Evropě.

Rusko uplatňuje svoji dominanci prostřednictvím memů, které mají mnoho podob: místopis, pomníky, sdílené události v kalendáři a jejich připomínání či slavení, a jejich více či méně násilné vnucování okolí, kterému by Rusko rádo dominovalo.

Proti tomu západní memy mají, v souladu s teorií Josepha Nye, charakter soft power, tedy měkké síly: je to naopak atraktivita Západu, co způsobuje, že lidé sami o sobě se o něj zajímají a ty memy přejímají. Je to to, co totalitářům, a nikoliv nejméně těm ruským, odjakživa vadí, a co nazývají „pozlátkem Západu“, a o čem se domnívají, že je používáno stejně, jako Rusko používá memy své, tedy formou vnucování.

Odpírání subjektivity (anglicky „agency“) menším národům je něco, co se v Rusku, a zdaleka nejen tam, rutinně pěstuje; pokud malý národ něco nějak dělá, musí k tomu být někým větším nucen, protože svět se dělí na sféry vlivu těch nejsilnějších, říká jejich argument. Jenže na Ukrajině se děl proces úplně jiný, který chtělo Rusko už od tzv. Oranžové revoluce z roku 2004 (a vlastně už mnohem dřív, minimálně od poloviny 19. století) stůj co stůj zarazit: ukrajinská snaha o svébytnost, o vlastní memy, které by byly na těch ruských nezávislé nebo i v přímém protikladu a které by mohly být inspirované Západem a obsahovat tak prvky liberální demokracie, které se snaží Putinův režim stůj, co stůj zadusit.

Ukrajinci se rozhodli z ruského hlediska „nebýt normální“ a dát najevo, že jsou separátní kultura, mezi níž a tou ruskou existuje příkop. Byl to právě strach z ukrajinské emancipace a z toho, že by se jí mohlo dařit a tamní společnost by se mohla mít v liberální demokracii lépe a lépe, co Rusko žene k tomu, Ukrajinu zničit; povídačky o NATO jsou samozřejmě jenom hloupé povídačky. Protože živoucí příklad, že většinově pravoslavný, cyrilicí píšící národ, na jehož místě navíc ještě byl státní útvar zvaný Kyjevská Rus a který obsahuje rusky mluvící menšinu, by byl, jako liberální demokracie úspěšnější než ruská mafiánská násilná autoritářská (a dnes už totalitní) kleptokracie, byl pro ruský režim a jeho moc reálně daleko víc ohrožující, než by byly i zcela hypotetické a vylhané desítky divizí NATO na jeho hranicích, i kdyby měly jaderné zbraně namířené na Moskvu. Protože běžný Rus podle Moskvy nesmí vědět a vidět, že „to“ jde i v zemi, kterou považují za prakticky svoji (že je realita jiná a Ukrajina, a nejen ta, ale i Bělorusko jsou kulturně od Ruska hodně odlišné, je další věc).

Kulturní válka, kterou vedeme tady v Česku, se tomuhle procesu nepodobá úplně náhodou. I my vedeme memetický boj mezi v zásadě dvěma vizemi českého národa a toho, co vlastně český národ je; jedna je ta opřená o tisíc let v rámci Svaté říše římské, Habsburské monarchie, první republiky a našeho porevolučního euroatlantického směřování, tedy jasně západní, a ta druhá je jiráskovsko-nejedlovská, antigermánská, rusofilní, autoritářská a k liberální demokracii nedůvěřivá. Každá z nich má svůj panteon, každá z nich má svoje memy, které v našem veřejném prostoru zápasí o dominanci nad tou druhou.

A tady je potřeba říct to hlavní: úkolem pro nás, kteří stojíme. Ty západní, je eliminovat ty rusko-autoritářské. A to vším legálním způsobem: přejmenováváním existujících a pojmenováváním nových ulic, stavěním pomníků lidem a událostem, které zapadají do našeho historicko-politického narativu, důslednou občanskou výchovou našich dětí ve školách. Ne masírkou ve stylu PŠM, ale vytvářením „ekosystému“, který se pro další generace stane naprosto normálním. A do té doby odolávat tlaku těch, kteří stojí na stráži soch rudoarmějců, Psohlavců a ulic Pohraniční stráže.

Ukrajina už od Ruska dostala to nejhorší, co dostat mohla, což s sebou nese jednu – pro někoho – překvapivou možnost. Rusko už Ukrajině nemá čím víc vyhrožovat, takže se Ukrajina přestala muset na ruský útlocit, v obavě, jestli Rusko něco neprovede, ohlížet. Proto může odstraňovat pomníky rudoarmějců, Kateřiny Veliké a čehokoliv, co symbolizuje ruskou dominanci nad Ukrajinou. Protože co Rusko udělá? Nic horšího, než už aktuálně dělá, těžko udělá.

A v době, kdy nemůže vlastně nic moc udělat ani nám, bychom se měli chopit téhle příležitosti a udělat totéž u nás. Kromě dekomunizace našeho veřejného prostoru potřebujeme i jeho dekolonizaci. Těžko se nám to připouští, ale byli jsme ruská kolonie, i když se to tak oficiálně nejmenovalo.

A za tyhle memy, ty tisíce drobných nitek, nás Rusko pořád ještě může trochu tahat a udržovat nás na vnější orbitě svého vlivu. Je potřeba s nimi definitivně skoncovat a dorazit realitu jiráskovsko-nejedlovsky-normalizačního pohledu na české dějiny, české místo v Evropě a na světě a na veškeré naděje pohrobků diktatury proletariátu, že bude kdy znovu po jejich.