Důležitou zásadou konzervativního postoje je „smíření odvěkých hodnot s novými krédy“ (Tocqueville). Konzervativní stanovisko k „novému krédu“ ekologické politiky je spojeno s prosazováním co nejvolnějšího trhu, co nejmenšího přerozdělování, minimalizací úlohy státu a naopak s poskytnutím co největšího prostoru pro svobodnou volbu jednotlivců a jejich vlastní aktivity. Podle míněné mnoha se takové názory neslučují s účinnou politikou ochrany prostředí, o níž se naopak předpokládá, že je opřena o silné zásahy státu, o rozsáhlé regulace, dotace, daňové úlevy. Taková představa je však povrchní a nepřesná.

Základní úlohu má ve společnosti občan a jeho vlastní rozhodování. Na to navazuje důležitá role přirozených nebo spontánních společenství, rodiny, obce, církví, občanských sdružení nejrůznějšího druhu a celého soukromého sektoru. Teprve pak přichází stát a jeho instituce, které mají dělat pouze to, co nemůže dělat nikdo jiný. Úloha státu je vymezena zákony a jinými právními normami, přijímanými demokratickým a transparentním způsobem. Neprůhledné rozhodování byrokratů nebo „skupin odborníků“ je nepřijatelné. Konzervativní přístup klade tedy především důraz na svobodu a odpovědnost každého člověka. Lidé nechtějí a nemají být okřikováni, časté zákazy a příkazy jsou mnohdy pouhým projevem arogance těch, kteří se cítí být povoláni rozhodovat za druhé.

Individuální svobodná volba však může být volbou dobrou jen tehdy, je-li člověk schopen plně pochopit důsledky svých činů a nést za ně odpovědnost. Nutným předpokladem pro to jsou informace, jež umožní tyto důsledky posoudit. Informace o životním prostředí jsou u nás obecně k dispozici, ale dosud jen výjimečně jsou takové, že umožňují snadno poznat, co opravdu škodí a co naopak nevadí. Neurčité temné hrozby, nepodložená strašení katastrofami takovými informacemi nejsou. Výsledky konzervativní politiky jsou v každém případě závislé na postojích a hodnotách uznávaných širokou veřejností, a veřejným postojům obvykle nebývá vlastní schopnost a zájem vidět dostatečně dopředu a v širokých souvislostech.

Vraťme se však k začátku. Nebudu zde vypočítávat, která environmentální „nová kréda“ je třeba postupně smířit s odvěkými hodnotami. Chci však zdůraznit, že opravdu velcí konzervativci právě toto uměli, a to na základě své schopnosti vize, schopnosti vidět daleko dopředu. Právě zesnulá Margaret Thatcherová byla jedním z takových velkých duchů. Rád bych to připomněl na jednom jejím citátu (z projevu v Královské společnosti – Royal Society), kdy mluvila o aktivitách pro zlepšování životního prostředí: „…Věřím, že to byly dobře vynaložené peníze, protože zdravá ekonomika a zdravé životní prostředí na sobě vzájemně plně závisejí. Vláda přijímá koncepci udržitelného rozvoje.“ (I believe it to be money well and necessarily spent because the health of the economy and the health of our environment are totally dependent upon each other. The Government espouses the concept of sustainable economic development.) Tato řeč byla pronesena 27. září 1988, léta před tím než ideu udržitelného rozvoje přijala OSN či Evropská unie. (Nemluvě o tom, že někteří naši politici ani dnes ještě netuší, o co vlastně jde.)