Nové vydání občasného magazínu Edice Otvíráme o právech dětí a péči o ně přináší pohled na situaci v zahraničí. Řada zahraničních odborníků představila, jak funguje systém péče o děti v zemích východní a střední Evropy, ve Švédsku nebo v Itálii. Bylo přijímání reforem v zahraničí také tak složité jako u nás?

V nové Edici Otvíráme se můžete seznámit s výsledky výzkumu Foster Care Models in Europe, jehož cílem bylo zmapovat existující evropské modely péče o ohrožené děti. Komplexnější pohled na systémy péče o ohrožené děti v jednotlivých evropských státech přinášejí rozhovory s předními odborníky ze zahraničí i z České republiky.

Chris Gardiner zasvětil péči o ohrožené děti značnou část svého života. Zná detailně fungování systémů péče o ohrožené děti v mnoha evropských státech a podílel se na přípravě reforem v několika z nich. Stál u zrodu mezinárodní organizace pěstounské péče (IFCO) a po odchodu do předčasného důchodu se odstěhoval na Ukrajinu, kde v pozici projektového manažera UNICEF Ukrajina připravoval národní akční plán deinstitucionalizace péče o děti. V roce 2000 se přestěhoval do České republiky. V rozhovoru s ním se dočtete, jaké jsou podle něj slabiny české reformy a v čem se liší situace u nás a na Ukrajině.

Skandinávské země jsou tradičně považovány za lídry v oblasti sociálních otázek. Profesorka Gunvor Anderssonová z Univerzity Lund přibližuje, jaká je situace v péči o ohrožené děti ve Švédsku. Prioritou je podle ní kontakt s původní rodinou.
„Péče o děti ve Švédsku spadá primárně do oblasti veřejného sektoru, role neziskových organizací je spíše okrajová. Co se týče pěstounské péče, hlavním cílem je opětovné sjednocení rodiny, tedy návrat dětí k jejich biologickým rodičům,“ říká Gunvor Anderssonová.

A jak probíhala reforma péče o ohrožené děti a rodiny v Itálii? Promítají se rozdílné socioekonomické a kulturní charakteristiky jednotlivých italských regionů i do problematiky péče o ohrožené děti? Odpověď přináší rozhovor s Cinzií Canali z Nadace Emanuela Zancan – Centrum sociálního výzkumu, která byla založena v roce 1964 v italské Padově.

Srovnání s Českou republikou přináší rozhovor s Janem Pfeifferem, který v letech 2004 až 2008 pracoval ve Spojeném království. Kromě klinické práce se dlouhodobě zabývá problematikou lidských práv zdravotně postižených a deinstitucionalizací péče. Vedl kampaň proti porušování lidských práv v léčebnách a proti zavírání lidí do klecí, při níž spolupracoval i s autorkou knih o Harrym Potterovi J. K. Rowlingovou a organizací Children´s High Level Group, již založila. Jako expert na reformu péče o duševní zdraví a deinstitucionalizaci péče působil v řadě evropských zemí. V současnosti je členem Komise proti týrání a nelidskému zacházení Rady Evropy, konzultantem Mental Health Europe a konzultantem European Expert Group on deinstititucionalization. Časopis Time jej v roce 2004 označil za Hrdinu roku.

„Odpor vůči civilizačním procesům v péči o ohrožené děti, který můžeme pozorovat v ČR, je svou intenzitou, organizovaností a řekl bych až zavilostí dosti unikátní. I to, jak na obhajobu existujícího systému vystupují některé politické figury, se vymyká mé zkušenosti z jiných zemí.
Jsme myslím jedinou zemí z nových členských zemí EU, která nemá zákonem stanovenu hranici přijímání dětí do ústavní péče. Většinou se jedná o děti do tří let, někde do 6 let. V Polsku plánují zákonnou hranici posunout na 12 let.
Jsme zároveň jedinou novou členskou zemí, která má komunistickou stranu jako stranu parlamentní. Myslím, že onen odpor k reformám v ústavní péči je součástí širšího fenoménu paternalistické víry v instituce, staré pořádky, nepochopení konceptu lidských práv.
Součástí tohoto fenoménu je i výrazná citlivost na kritiku z vnějšku. Jakou bouři odporu sklidila paní Rowlingová na svůj komentář ohledně umísťování dětí do klecových lůžek, jistě ještě každý pamatuje. Či odpor k rozsudku štrasburského soudu ohledně diskriminační povahy praktických škol. Domnívám se, že se jedná o fenomén premianta základní školy (postkomunistických zemí), který se ocitne na gymnáziu, kde najednou zjistí, že již premiantem není. Může se pak více do sebe uzavřít, nebo dokonce přestat chodit do školy, aby si udržel svůj sebeobraz výjimečnosti“ říká Jan Pfeiffer.