„Nechci, aby mi naši zaměstnanci říkali pane řediteli. S řadou lidí si tykáme, ostatní mi říkají jménem. Táhneme za jeden provaz. Chci, aby každý přicházel s nápady a u práce přemýšlel,“ říká Vladimír Darebník, ředitel společnosti Jan Becher – Karlovarská Becherovka, která v lázeňském městě zaměstnává asi padesát lidí.



„Pan Darebník“ se snaží zvyšovat hodnotu každého jednotlivého zaměstnance: „Když u nás skončíte, říkám jim, chceme, aby po vás všichni sáhli. Ten musí být dobrý, když pracoval v Becherovce!“ Na druhou stranu, říká ředitel, vůbec není snadné najít lidi, kteří by byli ochotní pracovat. Zvláštní je i fakt, že z padesátky zaměstnanců jich pochází z Varů asi jen pět. Ostatní dojíždějí z okolí.

Vladimír Darebník začínal v roce 1985 v Novém Městě nad Metují v továrně na dětskou výživu. Tu v roce 1995 koupila Nutricia, pod jejímiž křídly vedl několik let mlékárnu v Rusku. Možná i proto se mu dnes nelíbí rozporuplný vztah Karlových Varů a jejich obyvatel ke zdejším Rusům: „Karlovy Vary jsou svým způsobem mrtvé město, nesoudržné. Dokud si tu lidé nenajdou k Rusům vztah, bude tu pořád problém. Přitom nebýt kupní síly Rusů, město dávno umřelo. Příklad: naše návštěvnické centrum navštíví ročně 60 tisíc lidí, a z toho je 25 tisíc rusky mluvících.“

Pokud se týká výroby likéru, Jan Becher ji kdysi přestěhoval z centra na periferii, která se ovšem mezitím stala centrem. „Když jsem já přišel před několika lety do Varů,“ říká Darebník, „Becherovka se vyráběla v sedmi různých lokalitách, mezi nimiž kamiony najezdily tisíce kilometrů. Proto nyní chystáme nový provoz na jednom místě, a znovu na periferii. Troufnu si říct, že od roku 2014 budeme mít jednu z nejmodernějších továren na světě.“

Vladimír Darebník je jedním ze dvou lidí, kteří recept Becherovky znají. „Na výrobě nápoje se nic nezměnilo,“ říká. „Byliny a koření (zhruba 60% bylin a 40% exotického koření jako skořice a hřebíček) se ručně ukládají do jutových pytlů jako před 200 lety. Závislostí na počasí je nápoj podobný vínu: v roce, kdy svítí slunce méně, není Becherovka tak sladká.“

Co se ovšem změnilo, jsou dodavatelé bylin. Původně se trhaly kolem Karlových Varů, dnes jsou nakupovány v Polsku, Itálii a dalších zemích. Důvod? Češi prý nechtějí bylinky sbírat ručně. Pokud se týká koření, Becherovka při nákupech na Madagaskaru, v Indii a dalších zemích úzkostlivě dodržuje etický kodex svého majitele, Pernod Ricard, a zjišťuje, jaké jsou podmínky v oblastech, odkud nakupuje. „Účastníme se projektu německé vlády, který se soustředí na Indii,“ říká Vladimír Darebník, „jehož výsledkem by měla být svého druhu Fair Trade skořice.“

Na co je ředitel Karlovarské Becherovky pyšný, jsou výsledky firmy v oblasti životního prostředí – ve výrobním závodě snížili spotřebu elektřiny asi o 30% a odpadová technologie umožňuje využít 92% všech odpadů pro různé typy recyklace. Pokud se týká vody, není v tom nic záhadného: Becherovka si bere vodu z karlovarského obecního řadu (mimochodem, je to jedna z nejměkčích vod v ČR).
Obchodně se Becherovka podle svého ředitele potýká s bohatnutím české společnosti.

„Silně se etabluje střední třída, kterou láká přiblížit se vrstvě vyšší, takže pije vodku a whisky.“ Becherovka se podle Darebníka sice stává národní lihovinou, ale Češi prý nejsou tak silní patrioti. Poměr domácí spotřeby vůči exportu je 45% : 55%, přičemž největším zahraničním trhem Becherovky je Německo.

Nakonec, Vladimír Darebník je také muž, kterého nemají rádi někteří karlovarští hokejisté. Přestal totiž podporovat místní klub, neboť se mu nelíbila lahev alkoholu na dresech dospělých sportovců, malých hokejových žáků nebo na tribunách stadionu. Klobouk dolů! Společnost Jan Becher se výrazně angažuje v projektech prevence proti alkoholismu a za odpovědnou konzumaci, a tento krok lze považovat za odvážný a konzistentní zároveň.

Michal Růžička