Bývaly doby, kdy tisk byl označován za „sedmou velmoc“, dnes bychom to mohli jistě vztáhnout na celý mediální prostor – včetně rozhlasu, televize, internetu a všech sociálních sítí. Při četbě či poslechu a sledování médií se člověk asi těžko ubrání povzdechu nad jejich povrchností a manipulativností. Snad to není vždy jen záměr, ale v kombinací s neschopností a leností si fakta ověřit pak čteme opravdu zavádějící úvahy, které jsou vydávány za fakta.
Je tomu v těchto dnech pět let, kdy jsem přijal službu pražského arcibiskupa, se kterou je spojen titul českého primase a myslím, že ten čas stojí za malé ohlédnutí. Nechci to ovšem pojmout jako odškrtání pomyslných závazků splněných v uplynulé „pětiletce“, jak tomu kdysi bývalo, už proto, že často se ony závazky plnily jen naoko. Také bych nerad, abychom vnímali toto ohlédnutí jako nějaké chlubení, čeho se dosáhlo. Naopak- chci poctivě zvážit prohry i výhry s vědomím, že člověk se má snažit, ale je vždy spolupracovníkem na Božím díle – takže na úspěchy nemůže být pyšný a z neúspěchů by se neměl hroutit.
V dávné prehistorii svátky jara, dnes slavené jako Velikonoce, působí mezi jinými svátky trochu podivně. Zrada, urážky, bití a nakonec potupná smrt. Bylo by marné si připomínat tyto události křesťanských Velikonoc (nikoliv těch chlebíčků a vodky), kdyby na jejich konci nepřišlo slavné Vzkříšení.