Jsem toho názoru, že není účelné vést rozsáhlé debaty o 17. listopadu ve smyslu toho, komu patřil, kdo měl větší zásluhy, kdo menší a kdo komu připravil jakou řeč, která pak rezonovala národem. Samotné události vnímám jako důsledek složitých geopolitických změn, které měly své protagonisty R. Regana, M. Thatcherovou, H. Kohla, ale také L. Wałęsu, nebo našeho Václava Havla. Není také možné nevidět roli polského papeže Wojtyly, sv. Jana Pavla II. Jeho rozhovor po uzdravení z atentátu s Ronaldem Reganem, což byla pětihodinová audience, má v historii své místo, podobně jako rozhovor s M. Gorbačovem při ženevské schůzce. Události vyvrcholily v pád sovětského impéria, ale také jako součin drobných aktivit či nezájmu většinové společnosti v tehdejší socialistické republice. Rád bych ve svém příspěvku upozornil na roli katolické církve a křesťanského disentu, který se velkou měrou zapojoval do samizdatových prací, vytvářel informační činnost, vzdělávání aktivním vyjadřování odporu vůči totalitní moci. Mám na mysli šíři aktivit, korunované slovy kardinála Tomáška, symbolicky vyřčených 25. listopadu 198 při děkovné bohoslužbě za kanonizaci sv. Anežky České, tedy že církev je na straně národa.
Pokud chce dnes někdo líčit církev jako středověkou zpátečnickou organizaci, dokládá tím akorát svoji neznalost historie a středověkých reálií. Ve 13. století, se pod vlivem kamenné urbanizace, rozvoje hnutí městských mendikantských (žebravých) řádů a univerzit rodí základní pilíře středověké společnosti, formuje se tzv. krásný styl a ve společnosti nastává rovnováha mezi panovníkem, učitelským úřadem a poddanými – projevující se třeba i rozvojem diakonie, tedy službou bližnímu. Jestli tedy středověk něco nebyl, pak to nebyla doba tmářského působení inkvizice, nevzdělanosti a barbarství, ale naopak jeden z kulturních a státoprávních vrcholů naší společnosti, z jejichž principů čerpáme dodnes. Církev pak vystupovala jako jedna ze sil, která se zasadila o všestranný rozvoj společnosti.