Letošní Svatováclavská pouť ve Staré Boleslavi ponese dva významné momenty, které ji odlišují od předchozích ročníků. V prvé řadě bude v rámci cyrilometodějského roku připomenuto české Palladium, druhým momentem pak bude účast mnichovského kardinála Reinharda Marxe.

Mariánské Palladium
Stará Boleslav není jen místem zavraždění sv. Václava, ale také nejstarším mariánským poutním místem, kde je uchováván mariánský medailon, nazývaný Palladium země české. Jeho současná středověká podoba patří do doby arcibiskupa Jana z Jenštejna a sv. Jana Nepomuckého, připomíná svou podobou Svatovítskou Madonu. Palladium spojuje cyrilometodějskou a svatováclavskou tradici v jedno. Ve skutečnosti se nikdy nejednalo o dvě tradice; jednalo se vždy o jednu. Katedrála sv. Václava není jen v Praze, ale i v Olomouci a v Krakově, tedy v místech, kam dosahovala přemyslovská dynastie. Dějiny Palladia jsou nesmírně bohaté, zajímavé a přikryty i dobou mlčení. Přesto však lze říci, že Palladium patří k těm nejvýznamnějším památkám vypovídajících o české státnosti.




O čem vypráví Palladium? Staré legendy a tradice říkají, že po křtu knížete Bořivoje a sv. Ludmily, obdržela sv. Kněžna od arcibiskupa Metoděje mariánský medailon, který pak nosil jako ochranný medailon její vnuk sv. Václav. Objev, či vyorání Palladia spadá do doby biskupa Daniela, který požaduje královskou hodnost pro knížete Vladislava, což se také podařilo. Na křest, a tedy i na Palladium se nepřímo odvolávají žádosti o udělení královské hodnosti, či císařské hodnosti pro Přemysla Otakara II. Palladium také sdílí osudy této země a jejich obyvatel. Nakonec, dějiny Palladia jsou také dějinami našeho ponížení v době nacismu a v době komunismu. V době zatčení a věznění desetitisíců mužů a žen totiž putuje Palladium, zhotovené z korintské slitiny, za mříže úřadu STB. Není také příběh výmluvným svědectvím o Matce toho, který je Emannuel, Bůh s námi?

Kardinál Marx a česko-německé smíření
Druhý moment je účast kardinála Marxe z Mnichova, protože v tomto roce je výročí 75 let od mnichovské dohody. Jeho účast je tedy vyjádřením smíření a novým vykročením kupředu od bolestné minulosti. Jeho návštěva ale také symbolizuje silné vazby české a německé církve. Nejedná se jen o několik miliard, které jsme získali z německé strany na obnovu zdevastovaných kostelů, církevních budov, na vybudování sítě církevního školství a charitativní sítě – nakonec polovinu charitní sbírky na letošní povodně poskytla právě německá církev – ale také o kulturní vliv církve, která nalezla cestu k současnému člověku a která je ve světě známá pro svůj sociální důraz. Ostatně kardinál Marx se svou kritickou knihou, pojmenovanou shodně jako kniha revolucionáře z 19. století „Kapitál“ je dobrým příkladem akcentů německé církve na společenskou solidaritu, morálku a etiku ve společnosti a při hospodářské činnosti. Letošní svatováclavská oslava tak má v panoramatu výročí Mnichova a následného usmiřování obou národů svou hodnotu.




Ustrašený kníže?
Soudobá historie, která nejen kontinuálně pracuje pomocí historické kritiky a srovnávacích metod v širším kontextu historických pohledů a přibírá na pomoc díky interdisciplinaritě i další vědecké obory. A tak se nám mění názor na ustrašeného a pacifického knížete. Přítomná lebka sv. Václava nám svědčí o muži bojovníkovi, který dvakrát unikl smrti, jednou zpod meče a podruhé po ráně těžkým tupým předmětem. Potřetí podlehl zradě a zákeřnému přepadení.

Oslava svátku Svatého Václava rozhodně nesnižuje význam dne 28. října pro moderní stát Československou republiku – ostatně tyto dvě významné události se nevylučují, protože moderní český stát se sám ke svatováclavské tradici přihlásil slovy prezidenta zakladatele Tomáše G. Masaryka při milenijních oslavách smrti sv. Václava. Jestliže má někdo potíže s tím, jaké zásluhy má svatý Václav na českém státě – hlavně tedy lidé, kteří tento stát uvrhli do okovů a zbavili ho suverenity – připomenu jim slova současného historika Petra Charváta, jehož monografie nám nově vykresluje život, ale i význam svatováclavské tradice. Jeho slova jsou důležitá zvláště nyní, kdy po pětadvaceti letech práce na obnově naší svobody a samostatnosti, po mnoha neúspěších a chybách přichází ke střídání generace a je potřeba odvahy spojené s nadějí:

„Den, kdy se památka na knížete Václava začne vytrácet z našeho dějinného povědomí, bude dnem, jímž česky hovořící pospolitost začne sestupovat do Hádu. Život a skutky knížete odešly do nenávratna; svatý Václav je však s námi dnes a denně a zvláště tehdy, když nám nikdo jiný nepomáhá zvládat dějinné události zásadního významu… Václav se tak již ve středověku stal symbolem odvahy ke změně a naděje v příznivý osud všech, kdož poctivě, řádně a spravedlivě usilují o zlepšení našeho pozemského údělu.“

Svatý Václave, kníže České země, nedej zahynouti nám, ni budoucím. Ať se za nás přimlouvá naše ochránkyně Panna Maria Palladium země české.