Milí přátelé, stali jsme se svědky důležité události v životě církve: svatořečením dvou papežů, kteří šokovali celý svět, přitáhli jeho pozornost a stali se obdivovanými osobnostmi napříč náboženstvím, politickým a kulturním světem.


Prvním z nich je Ital Jan XXIII., vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncalli, který sehrál důležitou roli v době druhé světové války jako koordinátor pomoci pronásledovaným občanům židovské národnosti v jihovýchodní a střední Evropě. Později urovnával problematiku francouzské církve po druhé světové válce v důsledku postojů během okupace Francie a případné spolupráce s vichystickou vládou.

Největším překvapením bylo zvolení tohoto kardinála v době pozdního stáří. Namísto očekávaného krátkodobého pontifikátu přišla radikální změna v životě církve, kterou bylo vyhlášení II. vatikánského koncilu Janem XXIII. Koncil, jenž změnil tvář církve, která se odložením ryze evropského šatu stala skutečně světovou, a můžeme říci, že tento proces doposud pokračuje. Jsme jeho svědky.

V případě zvolení Jana Pavla II., v době, kdy tábor socialismu a míru ovládala starobylá společnost Kremlu, přichází energický arcibiskup Karol Wojtyła, od kterého církev očekávala důležitý krok, jak navrátit svobodu církvi, ale i národům střední a východní Evropy pod sovětskou nadvládou.

Diplomatické kroky Jana XXIII., přijetí manželky, dcery a zetě Nikity Sergejeviče Chruščova, setkání Chruščova a Johna Fitzgeralda Kennedyho ve Vídni roku 1961 přineslo určité zmírnění. Bylo zmrazeno nástupem Leonida Brežněva a normalizací po okupaci Československa v srpnu 1968.

Polský papež se po staletích italské linie papežů vychovaný polským romantismem a zápasem o svobodu stal tím největším překvapením pro celý tehdejší svět. Myslím, že, celá generace kněžích, ale i věřících, mladých lidí nazývajících se „mládež Jana Pavla II.“, přetvořila určité klima v církvi po II. vatikánském koncilu.

A tak pád Berlínské zdi a železné opony není jen prací politiků jako byl Ronald Reagan, Margaret Thatcherová i pochopení Michaila Gorbačova po schůzce v Ženevě. Nedošlo by k naplnění, kdyby nebylo polského papeže, který je také otcem Solidarity a duchovním tvůrcem změn, které jsme mohli prožívat a které bychom měli učinit součástí našeho života, bránit je a nikdy se jich nevzdat.

Především my, občané České republiky, ať věřící nebo nevěřící, máme důvod být Janu Pavlu II. vděčni, jak o tom svědčilo i jeho uvítání v Praze na Letné v dubnu 1990, kdy se potvrdila slova prezidenta Václava Havla o zázraku. Měli jsme vzácnou možnost žít se světcem.



Původní příspěvek pro pořad Českého rozhlasu Glosa Dominika Duky. Vysílá se každou sobotu v 9:15 na Radiožurnálu.