V diskusích u mých dvou posledních blogů se objevují výtky, že nehovořím o katolické církvi a počtu jejích členů. Ovšemže. Blogy jsou postřehy k některým otázkám, neskýtají prostor pro vyčerpávající pojednání. Přesto chci však na tomto místě probrat otázku počtu katolíků u nás, zhusta různě překrucovanou.

V prvé řadě je třeba přiznat radikální úbytek počtu věřících u nás v posledních sto letech. Můžeme jistě připomínat ubývání věřících v celé Evropě, proměnu hodnot, společenské konvence, nedůvěru v instituce, jako i především radikální demografický pokles evropských etnik, či boj proti křesťanům ze strany komunistické totality či útoky v době novější. Nechci tedy rozhodně lakovat situaci na růžovo a lhát sám sobě. Dovolím si však několik poznámek a úvah k lepšímu promýšlení této otázky.

Začnu aktuální situací: při posledním sčítání lidu v naší zemi byla otázka po příslušnosti k nějaké církvi či náboženské společnosti, po víře i po identitě, tedy národnosti, zcela dobrovolná. Tak se stalo, že například k romské národnosti se přihlásilo jen 15 000 obyvatel. Běžně informovaný spoluobčan jistě ví, jakou cenu mají takové údaje. Na otázku po víře polovina dotázaných (cca 4 miliony) na tuto otázku neodpověděla s poukazem, že jde o soukromou záležitost, do níž státu nic není. Ke katolické církvi se i tak přihlásil milion a sto tisíc obyvatel. Podle ankety v Katolickém týdeníku před sčítáním 27% čtenářů odpovědělo, že neuvedou svou příslušnost k církvi se zmíněným názorem, že stát nemá právo se jich na toto tázat. Podle výzvy našich biskupů k přihlášení se pak reagovala čtvrtina věřících, kteří praktikují svou víru a jsou v neustálém kontaktu s církví. Druhá čtvrtina podle této ankety se jako věřící nepřihlásila, přestože do kontaktu s církví přichází o důležitých svátcích (Vánoce, Velikonoce, apod…) a při důležitých životních momentech (narození, svatba, úmrtí). Třetí čtvrtina věřících sleduje církevní média, modlí se, občasně se účastní života církve při různých obřadech. Poslední čtvrtina je sice pokřtěná, ale ve víře vychovávaná nebyla a často ani o svém křtu a náležitosti k církvi nemá větší informace. Podle matrik pokřtěných, počítáme-li úbytek úmrtími, máme za to, že je u nás téměř čtyři miliony katolíků (v tom složení, které uvádím výše - aniž bych popíral, že 1/4 členů KSČM tvoří katolíci).

Jak k této situaci došlo? Ještě v roce 1921 v naší zemi bylo přes 10 milionů katolíků. Je to obraz skutečnosti z c. a k. monarchie, navíc jde o jiné území, než dnešní republika (Slovensko, Podkarpatská Rus). Na území dnešní ČR by tak v oné chvíli v přepočtu bylo asi 7, 2 milionu katolíků (podle matrik pokřtěných). V té době přechází do nově založené Československé církve husitské 20% katolíků (z české národnosti), odcházejí z katolické církve, nebo přestupují do jiných církví. Odsun sudetoněmeckých katolíků po roce 1945 znamenal úbytek 3,5 milionu obyvatel, z čehož dvě třetiny byli katolíci. Výrazný úbytek znamenaly i emigrační vlny v letech 1948 a 1968. Zanedbatelná není ani násilná ateizace za vlády KSČ – šikana věřících, praktická likvidace výuky náboženství, zavedení civilního sňatku, vítání občánků, zákaz všech katolických organizací, uzavření klášterů a seminářů. Svou roli hrály i monstrprocesy s katolickými představiteli, věznění a dokonce i popravy.

Známá socioložka Erika Kadlecová v politickém uvolnění před rokem 1968 uvádí, že k víře se hlásí třetina obyvatel, třetina se cítí být ateisty a třetina je jakousi šedou zónou. Za 90 let od roku 1921 tedy došlo k padesátiprocentnímu úbytku římskokatolických věřících. Sledujeme-li počet návštěvníků nedělních bohoslužeb, je tu stav spíše setrvalý. Výrazně se zvýšilo procento vzdělaných věřících a jednotlivé věkové kategorie jsou zastoupeny rovnoměrně. Například v pražské arcidiecézi převažuje ročně počet křtů nad pohřby s obřadem (2666 křtů vs. 2008 pohřbů). Prahu můžeme brát více méně za průřez situací mezi religiozní Moravou a málo religiozními západními a severními Čechami. Můžeme tedy říci, že situace není dobrá, není však zoufalá. Ti, kdo se hlásí k víře, ji většinou skutečně praktikují a dle mého to není o mnoho méně, jako kdysi, když být věřícím bylo společensky nutné a žádoucí.

Pokud se hlásíme ke svobodné a demokratické společnosti, měli bychom mít všichni nejen stejné povinnosti, ale i stejná práva, rovnost před zákonem, stejnou startovací čáru pro své projekty a vize. Bohužel pro řadu lidí je stále protináboženský boj nejen výrazem ideového zápasu ve společnosti, ale výrazem touhy po pomstě, výrazem nenávisti. Osobně nehledím na nevěřícího člověka jako na někoho, kým by bylo možno pohrdat, obviňovat z nedostatků apod., ale jako na toho, s kým chci vést dialog. Rozhodně tedy musím popřít i výtku, že se raduji z úbytku členů KSČM ve smyslu jejich úmrtí. Ve shodě s Biblí nechci smrt hříšníka, ale jeho obrácení, nápravu a podporu na cestě k Bohu. Ochotně na této cestě budu provázet řadové i nejvyšší členy této strany.

Považoval jsem však za potřebné reagovat na postulovaný postoj, že KSČM mluví jménem lidu, či většiny, když počet členů strany tvoří půl procento obyvatel země a voliči představují maximálně 7 procent, tedy celkově nemluví za více než 7,5% obyvatel.