Víc než tisíc let si připomínáme svátek věrných zemřelých, lidově „Dušičky“. Tento lidový název vychází z myšlenky, že smrtí vše nekončí. Tělo, které ukládáme do hrobu, s úctou, není celým člověkem. V duchu obecného přesvědčení to, co překračuje hranice časoprostoru, je lidský duch- duše. Židokřesťanský pohled je, že budoucnost člověka bude vždy jeho vzkříšením, protože člověk je z jedné strany – jak můžeme vidět a ohmatat – tělo a princip, který pokračuje a není viditelný, je lidská duše. Vzkříšení však, jak nám ukazuje Nový zákon, není oživením mrtvoly, ale novou skutečností, která však je pokračováním lidské identity. Proto mluví sv. Pavel o „duchovém těle, čili o těle oslaveném.

Jak to oslavené tělo bude vypadat? Těch názorů je více, zcela jistě by to neměla být troska. Naše znalosti o stavbě hmoty nám dávají jiný pohled na lidský organismus vyjádřeý biblicky „prach jsi a v prach se obrátíš“. Onen „prach“ nám také ukazuje současná věda. Spíše patří k makrokosmu, než k mikrokosmu. Tato poznámka je pouze ilustrací, nikoliv definicí.

Naše úvaha o úctě k zemřelým a jejich svátku v tomto roce je spojena s přemítáním o synodě biskupů, kteří spolu s papežem Františkem diskutovali a přemýšleli o významu a životě rodiny jak ve společnosti, tak v životě církve. Co mají společného Dušičky a rodina? Myslím, že příliš mnoho. Pokud je pravdivý údaj, že v samotné Praze 80% zemřelých je zpopelněno bez obřadu a jakéhokoliv rozloučení s rodinou, pak musíme konstatovat, že právě tento fenomén nevypovídá pouze o krizi rodiny, ale o tragedii rodiny. O tragedii lidského údělu, kde láska a úcta k blízkým je hluboce pod úrovní našeho vztahu k domácím mazlíčkům, pejskům, kočičkám, papouškům, nebo jiné havěti. V kolika městech byly zřízeny zvířecí hřbitovy s nákladnými náhrobními kameny a dojemnými pozdravy na rozloučenou. Zájem našich škol o oslavy halloweenu, kde naši dědečkové, babičky a strýčkové jsou představováni jako hrůzostrašná strašidla nebo monstra, zcela jistě nepomáhá tomu, abychom si mohli vážit vlastní rodiny.

O Dušičkách se schází rodiny u hrobů svých předků nejenom aby se modlili, ale aby zavzpomínali. Tak roste narativní a tradovaná rodinná kronika, která se přetváří v historii rodu a tak vznikají dějiny národa, lidu této země. Tak se také rodí láska k domovu, či chcete-li k vlasti. Slovo „otčina“ , což je ekvivalent latinského výrazu „patria“ a od toho odvozené substantivum patriotismus, je jistou kontradikcí k výrazu „vlast“. Tam převyšuje tušení, pocit vlastnictví, z kterého se pak může rodit fanatické vlastenectví, povrchní vlastenčení. Má svůj základ v popření rodiny a domova. Zcela jistě že čtenář mých textů zná můj postoj k uprchlické krizi, která se jeví spíše jako skrytá invaze a tak mně nebude odsuzovat za následující výrok: chci říci, abychom dobře zvážili svou situaci, zda naše opuštěné, zanedbané hřbitovy nevypovídají jen o tragické krizi rodiny, ale o našem nezájmu a nelásce vůči otčině, či vlasti. Klaďme si otázku, kdo je naším nepřítelem a kdo je také i velkým nebezpečím pro život a existenci této země. Proto dál budu chodit na hřbitovy a odhalovat místa těch, kteří tuto zem budovali, přetvářeli, pro ni trpěli či obětovali svůj život. A nezapomenu zapálit svíci s modlitbou na místech opuštěných a neznámých.