V Krakově koncem července skončily 35. dny setkání křesťanské mládeže z celého světa s papežem Františkem. Nedílnou součástí Světových dní mládeže v Polsku pak byl doprovodný program pro mládež, spojený s bohoslužbou v polském mariánském místě Čenstochová, krakovském královském hradě Wawelu, či návštěvou Osvětimi. Největší počet účastníků pocházel z Polska (téměř tři čtvrtě milionu), na druhém místě více pak 80 tis. Italů, 37 tis. Francouzů, 30 tis. Španělů, na 20 tis. mladých z USA, 15 tis. z Německa, 8 tis. z Ukrajiny. Vezmeme-li účast Střední Evropy, pak vedle 6 tis. našich účastníků se dnů mládeže účastnily 4 tis. ze Slovenska, 3800 z Maďarska a 3 tis. z Rakouska. Neměl jsem tedy pocit, že by Česká republika byla tou neateističtější zemí světa či Evropy, jak se o ní často neprávem hovoří – tím spíše, že české centrum po stránce duchovní i uměleckého provedení programu patřilo na setkání mezi ty nejlepší a bylo tak také nakonec vyhodnoceno.

Rád bych připomenul, že pro Prahu tyto dny začaly mnohem dřívěji: poslední červencové týdny proudilo městem přes 50 tisíc mladých lidí, aby obdivovali nejenom jeho krásu, ale zároveň se dotkli i jeho duchovního odkazu při společných bohoslužbách v katedrále, Plečnikově kostele Nejsvětějšího srdce Páně, u Jezulátka a dalších chrámech. O polovinu z nich se dokázalo postarat pražské arcibiskupství ve spolupráci s diecézním mládežnickým centrem.



Mládež proudí do Polska
Vlastní akce v Polsku pro více než půl milionu mladých účastníků trvala 14 dní. Jeden týden účastníci strávili v rozličných diecézích, kde byli ubytováni v rodinách, církevních institucích a školách. Mladí lidé se tak mohli vzájemně poznat napříč národy a společně objevovat krásu Polska, jeho hrdé dějiny a duchovní tradici. Mladí z pražské diecéze prožili první týden v hnězdenské diecézi, kde je nejvíce uctíván hlavní patron Polska, druhý pražský biskup sv. Vojtěch z rodu Slavníkovců. Druhý týden pak prožívali v Krakově v pohostinství slavného cisterciáckého kláštera Mogyla. K našemu překvapení nás vítal opět motiv z dějin českého národa – sousoší sv. Václava a Vojtěcha. Na vlastní oči jsme tak mohli vnímat vzájemnou pospolitost mezi českým a polským národem: sama krakovská katedrála je zasvěcena sv. Václavovi, českému patronovi a na hlavním rynku starého města se nalézá kostel sv. Vojtěch, dokonce starší než kostelík sv. Vojtěcha u nás. Krakovsko bylo dokonce více jak 60 let součástí pražské diecéze. Jak potvrzují starobylé písemné prameny, do Krakova také mířily kroky cyrilometodějské misie, která se zasloužila o rozvoj písemnictví a duchovního života na našem území. Pro většinu našich mladých, ale i kněží to bylo nové objevení vzájemnosti mezi Českem a Polskem, ale také i nové objevení živé, dynamické a kreativní polské církve.

Papež se se světovou mládeží setkal na Błoniách krakovských ve čtvrtek podvečer, v pátek se s nimi na tomtéž místě pomodlil křížovou cestu. Při zahajovacím ceremoniálu na Błoniách krakovských bylo téměř milion účastníků. Úvodní tanec zahajovacího ceremoniálu, lidový Krakowiak vyvolal zajímavý pocit nejen ve mě, ale i v mém spolubratru z Jižní Evropy. Byl to tanec hrdých mladých lidí, kteří znají svou důstojnost, a svůj národ. Později jsme si oba uvědomili proč. Když se představovaly jednotlivé národy pod svými vlajkami, což byl nekonečný průvod, napadla nás oba téměř současně stejná myšlenka. Kde je vlajka Evropské unie? Ne, nebylo tomu proto, že bychom chtěli být euroskeptiky. Shodli jsme se v tom, že EU tak, jak byla stavěna po celá desetiletí, je důležitý, užitečný ale také velmi pragmatický projekt. Ale v chaosu 21. století ztrácí na síle a na významu, chybí jí schopnost jednat. Vlastně jen s velkými potížemi reaguje na téměř neřešitelné problémy. Co však vede jednotlivé skupiny, že se hlásí ke své vlajce, ke svému jazyku, ke své kultuře? To nejsou jen geny, to není jen kontinuita – ale především srdce, prožívané společenství rodiny, rodu, obce, města, národní kultura, ale také společné bolesti, zápasy, zklamání; ale i prožívání každodenních radostí. Má-li současná Evropa nalézt svou duši, pak ji musí nalézt právě v srdci mladých pod těmi vlajkami. Vedení Evropy musí mít nejenom respekt a úctu, ale i lásku ke svým obyvatelům. Hranice neotevírá pouze vízum, pas a kontrola, ale skutečný pocit vzájemnosti, který jsme mohli díky naší vzájemné víře a kultuře prožít.



Papežovo poselství
Mnoho bylo papežem na setkání mládeže řečeno. Je možné diskutovat, co bylo hlavním poselstvím jeho promluv. Pokud by se někdo naivně domníval, že papež bude vyzývat k nenávisti, pomstě, a k vedení války, pak neví nic o naší křesťanské víře. Papež tu ani není od navrhování politických řešení – přišel mluvit k mladým, promluvit k nim srdcem, aniž by chtěl mladým lidem dávat předpisy a recepty.

Odvážím si vyslovit svůj názor, co bychom měli považovat za nejdůležitější součást papežova sdělení. Mluvil o pohovkové mládeži. Podobně, jako jeden z nejvýznamnějších státníků 20. st Winston Churchill, který řekl že se bojí televize, neboť z britského národa udělá národ, který bude mít mozoly na hýždích, ale nebude schopen dalších aktivit. Nechci tím ale říci, že ti kteří za papežem jeli do Krakova, tam byli na rekreaci – pouť pro ně znamenala několik desítek kilometrů ujitých pěšky, neustálé stěhování se všemi zavazadly, nejenom v chladu a dešti s nemožností se ohřát a usušit, ale také ve chvílích, kdy na vás praží slunce a pláž nikde. Právě v takovémto náročném prostředí, kde celá váha spočívá na animátorech, volontérech, kteří musejí nasazovat mnohem více sil, aby vše bylo zvládnuto, můžeme pozorovat, že pravá radost, ale i skutečná kreativita vyrůstá z velkého nadšení a obětavosti. Myslím, že mohu říci, že z toho 1,5 mil mladých, kteří se postupně účastnili krakovského setkání, tak na absolutní většinu z nich můžeme být hrdí. To nejsou ti, kteří by patřili k pohovkové mládeži.

Ústřední místo na kampusu milosrdenství, kde v sobotu probíhala vigilie, po které se tento kampus stal jediným táborem, kde našlo noční spočinutí více než 1,5 mil mladých a kněží. Na závěrečné bohoslužbě pak papež doporučil dvě věty: „mějte paměť a učte se z předchozích generací“ – já bych snad dodal, že bez dějin nebude přítomnost a bez přítomnosti nebude budoucnost – a pak papež také doporučil mladým lidem „mějte odvahu“. Odvahu mít svůj názor, stát za hodnotami, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou pramenem našeho života. K tomu je potřeba umět i snít, nikoliv být pouhými snílky.



Polsko nezklamalo
Můžeme říci, že Polsko nezklamalo a že královské město Krakov, se kterým nás pojí Jagelonská dynastie, se kterou se setkáváme ve svatováclavské kapli, ve Vladislavském sále či Kutné Hoře bylo velmi dobrým hostitelem, stejně jako kardinál Dziwisz, u kterého jsem pobýval a jehož diecézní patron sv. Stanislav byl zavražděný za to, že kritizoval krutost polských rytířů, s jakou naložili s podrobeným obyvatelstvem na Ukrajině a který je nyní hlavním titulářem v krakovské katedrále. Náš dík také patří otcům cisterciákům v Mogyle, kteří poskytli útočiště nejenom nám, ale i kardinálu Tomáškovi při jedné z jeho posledních návštěv v době komunismu, mládežnickému centru ČBK, diecézním centrům mládeže –ale i dalším skupinám vedenými některými křesťankami hnutími a řeholemi. Jediný můj povzdech patří na adresu těch, kteří jsou přesvědčeni, že taková setkání pro ně nemají význam. Někdy mi však připadá, že tato uskupení jsou často uskupením mladých starců, kteří nemají pro ty, kteří s nimi nesdílejí jejich názory určeno nic jiného, než jen pohrdavý úsměv.

K dialogu, toleranci a přátelství se člověk naučí především tam, kde musí jeho JÁ ustoupit. Pak se stává evangelní bytostí, která je pro-sociální, pro druhé. To je i tajemství naší víry nikoliv v Boha-despotu, uzavřeného samotáře, ale víry v trojjediného Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Kéž nám tento trojjediný Bůh žehná, obnovuje naši paměť a dodává nám odvahu ke skutečné lásce. Papež František by pak řekl – k něžné Lásce.


Další odkazy:
Promluva kardinála Duky k mládeži Světovém setkání mládeže
Zpravodajství ČBK z Světového setkání mládeže