Před časem se v Bratislavě konalo setkání předsedů biskupských konferencí Střední a Východní Evropy, minulý týden proběhlo v Monte Carlu shromáždění všech předsedů z celé Evropy. Obě akce rezonovaly tematicky – hovořilo se o migraci a rodině.

Myslím, že pořadí témat je ve skutečnosti obrácené – krize rodiny a pak migrace, která má údajně vyřešit demografickou krizi. Těžko dnes řešit současný stav nabízenými politickými nástroji Evropské unie, vždyť zájem uprchlíků o pobyt v prostoru Střední a Východní Evropy je minimální. Nabízená řešení naopak vyvolávají napětí a rozpory uvnitř společnosti, polarizují ji a to se promítá pochopitelně i do života církve.

Podotýkám, že jako církev a skrze naši organizaci Katolickou charitu se 25 let snažíme o spolupráci v oblasti uprchlíků – svůj domov z Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Kazachstánu a dalších zemí u nás nalezlo téměř půl milionu uprchlíků Osočovat nás, že jsme sobečtí, že nejsme solidární a podobně není dle mého názoru spravedlivé.

Multikulturní řešení se ukázalo jako nefunkční a nic neřešící. A přesto je tu představa, že bude přesídleno za dvě desetiletí do Evropy 80 milionů obyvatel. Neexistují žádné dlouhodobé inkulturační programy, krátkodobá řešení ještě situaci zhoršují.

Již léta hlásám a spolu s biskupy požaduji především úsilí o nastolení míru v oblastech migračního pohybu. To vyžaduje spolupráci s OSN a přítomnost mírových vojenských sborů. Naše pomoc by měla směřovat především do míst opuštěných a zdevastovaných. Příklad USA připomíná, že i tento stát je postaven na migrantech, ovšem vše bylo regulováno. Není možné poukazovat na to, že regulací narušujeme principy náboženské a individuální svobody příchozích. Jejich příchod má- což si málo uvědomujeme- také vojenský, bezpečností a ekonomický aspekt. Neměli bychom připustit, aby přesun obyvatel byl doutnákem pro destabilizaci současné politické, společenské a náboženské situace.

Protože jako biskupové neseme odpovědnost nejen za místní církve, ale také za společnost, její starosti a bolesti, považuji za nutné stanovit jako prioritu pro řešení demografické krize prorodinnou politiku. Jedinec nezávislý na rodině, vykořeněný, se stává manipulovatelnou součástkou mechanismu nové společnosti. Církev v této chvíli nemůže být jen humanitární a sociální institucí, ale především musí hlásat Evangelium, osvobození jiného typu, než je sociální inženýrství.

Jistě, je třeba vést nadále mezináboženský dialog s islámem. Měli by jej vést skuteční znalci. Není možné se vyhnout politickým pohledům, protože v islámu existuje vnitřní spojitost náboženství a státních struktur. Za užitečné bych považoval svolat mezinárodní konferenci, kde by nás odborníci seznámili s celou problematikou bez zbytečných ideologických a politických nánosů. Bez našeho úsilí a otevřenosti, bez zodpovědnosti a schopnosti nalézat nová řešení se velkolepý projekt otců Evropy – Konrada Adenauera, Roberta Schumana a Alcide De Gaspariho může ocitnout v troskách.