Otázka v záhlaví „Kam kráčíš, Evropo“ (zase mi vytknou nevzdělanost, protože jde o kombinaci latiny a češtiny) mne pronásleduje stále více. Slavná zásada, že bychom měli jako jednotlivci vědět kdo jsme, odkud jdeme a kam kráčíme, abychom naplno prožili svůj život a naplnili jej, vztahuje se i na celé lidstvo, kontinenty či civilizace. V Evropě vychází z kořenů řecké antické filozofie, stavíme na křesťansko-židovských kořenech a jsme součástí euro-atlantské civilizace. Kam kráčíme? Jako věřící jsem přesvědčen, že do Božího království,jakkoli je to občas dlouholeté putování po poušti. Jako občan Evropy si tak docela nejsem jist, zda směřování Evropy respektive Evropské unie je totožné.

Politický a kulturní život se projevuje připomínáním různých výročí. Je to vždy příležitost i pro odborníky k publikování biografií a historických studií, k účasti na mezinárodních vědeckých konferencích a sympoziích, ale také pro jistou popularizaci, kde mají místo znalci historie – většinou se totiž oslav účastní tři generace, které mohou hodnotit historický význam té které osobnosti i pro přítomnost a budoucnost.

Dvě stovky let, které uplynuly od narození Karla Marxe vedly k oslavám a odhalení mnohametrové sochy (podle původního projektu) v jeho rodném Trevíru. S úžasem sleduji velkolepý import z komunistické Číny, která přitahuje šroub dusící lidskou a politickou svobodu. Jak to, že EU nereagovala a nezachovává embargo na čínské zboží? Nebo v postmoderním pojetí je všechno možné? Na oslavách byli přítomni i představitelé Evropské unie, což mělo dodat nejen lesk, ale i punc významnosti a důležitosti. To je podle mého zcela šokující. Hodnotit celé dílo Karla Marxe a jeho dopad na společnost vyžaduje kompetentnost v celé řadě oborů: v historii, filozofii, sociologii, ekonomice, politologii, ale také i v teologii. Rád bych na tomto místě připomenul článek exprezidenta profesora V.Klause, který tuto událost a dílo nehodnotí jen jako ekonom a politik, ale i jako člověk, který má osobní zkušenosti s marxismem, se kterým se musel vypořádat i teoreticky, jako celá naše generace. Já patřím nejen k této generaci, ale také ke statisícům těch, jejichž rodiny, dětství, mládí a zhruba dvě třetiny života jsou poznamenány vládou marxistických idejí.

Militantní ateismus - Marxovo dítě - ve jménu osvobození člověka a lidské společnosti má na svědomí nejen devastaci společnosti, prokazatelně materiálním, tedy hmatatelným způsobem, ale vykazuje také miliony obětí, kde významnou roli hrají svědkové víry nejen křesťanské, jde o náboženské oběti jako takové. Hegelova teze patřící do intelektuální diskuse o tezi- antitezi a syntézi se v marxismu zhmotnila a dostala revoluční náboj.Hegelova metoda není žádnou originální filozofickou metodou zmíněného filozofa, najdeme ji už u sv. Tomáše Akvinského v jeho Teologické summě. Připomíná i Descarta „námitka – vyvrácení námitky – konkluze (závěr) diskuze“. Můžeme s určitou nadsázkou tvrdit, že K.Marx a jeho žáci byli u kořenů zásad, které převzaly všechny totalitní systémy nejen do svých diskuzí, ale i do své praxe, kterou dávají na první místo. Platí tedy zásada, že „když se kácí les, létají třísky“. Závist a nenávist se staly motorem revolucí, na jejich terminologii se odvolával jak V.I. Lenin, tak J.V. Stalin. Víme však, že první místo nadřazenému proletariátu jako pěsti dělnické třídy bylo nahrazeno v nacismu rasismem, u Mussoliniho pak šlo s smíšení národního šovinismu a plebejství. Všimněme si, že všichni zmínění převzali onu Marxovu tezi o významu dělnického hnutí, které se stává předvojem revoluce.

Sám jsem byl 20 let dělníkem, tedy vlastně členem –dle marxismu-leninismu – příslušníkem vládnoucí třídy, ale nikdy jsem v dělnickém prostředí nezaznamenal, že by ideologicky byli moji spolupracovníci ovládáni závistí a nenávistí. Na vlastní kůži jsem naopak měl možnost poznat skutečnou solidaritu z jejich strany, přestože jsem byl patvorem vykořisťovatelské třídy.

Sociální aspekt marxistické doktríny nejlépe vystihl Klaus Westermann, německý teolog, biblista, který upozornil na rodinné kořeny Karla Marxe. Ten znal Bibli i Proroky od svého dědečka, který byl rabínem, sám Marx pak psal maturitní tezi na téma „Poslední večeře Páně“. Marxův otec přestoupil ke státní protestantské církvi, aby mohl být zaměstnán ve státních službách. Není to žádný můj antisemitismus, ani anti-protestantismus, jen upozornění pro ty, kdo se dovolávají pozdějších Marxových myšlenek. Švýcarský autor Ragaz ve své knize „Od Krista k Marxovi, od Marxe ke Kristu“, z Leichterova nakladatelství je dalším klíčovým autorem k pochopení Marxe, podobně jako katolický teolog P. Inocent Bocheňski, či můj přítel kardinál G. Cottier, který patří k největším teologickým znalcům Marxova díla a stal se teologem dvou papežů- sv. Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Oba zmínění papežové se dostatečně zabývali nejen otázkou Marxova díla, ale i otázkou lidské svobody, svobody člověka a společnosti.

Myslím, že je hrubou chybou, že k Marxovu výročí zazněly převážně pouze hlasy těch, kdo se snaží rehabilitovat tzv. teologii osvobození. Jde o produkt především německé teologie v Latinské Americe, ale výrazně jsme ji podporovali v jejích nositelích i v bývalé ČSSR. Byla by docela užitečná konference, která by ukázala kolaboraci některých členů katolické církve s marxismem. Mnozí kněží Mírového katolického duchovenstva vedení prof. Josefem Benešem zakládali mírová hnutí všečínských katolíků, či obdobu téhož ve Vietnamu. Tyto infiltrace slavily své úspěchy i v Západní Evropě, v 70. letech se přesunuly do Latinské Ameriky. Vždyť i v budově, kde dnes sídlí České biskupská konference a teologická fakulta sídlila redakce Otázek míru a socialismu, kam jezdili na patřičná školení adepti vývozu revoluce z Evropy i Latinské Ameriky. Tato má slova nechť jsou chápána i jako kritický pohled k dějinám polistopadové ČR, k tomu, že menšina v řadách dnešních katolíků promarxisticky orientovaná nespadla s nebe, ale je dítětem našeho prostoru. Zkušenost s diskusí, nikoli dialogem, jsem absolvoval jako dělník plzeňské škodovky a ilegální provinciál na generální kapitule v Oaclandu v USA. Byla to celodenní diskuse. Až duel mezi mnou a provinciálem brazilských dominikánů byl ukončen magistrem řádu. Moje žádost, aby kapitula navrhla na Nobelovu cenu míru budoucího prezidenta V. Havla skončila výsměchem od stoupenců teologie osvobození. Znám samozřejmě publikace jejích předních představitelů L. Boffa, i Gutiereze.

Není to praxe, která předchází teorii, nelze změnit svět bez jeho poznání, nelze přetvářet člověka bez uznání jeho jedinečnosti osobností a biologické stránky. Zde chci poukázat na to, že vedle neúspěšných marxistických ekonomických modelů musíme vidět i hlubší tragiku v devastaci lidství, v přístupu k pravdě a dobru. Pak podobně, jako nám vadí renesance kultu J. V. Stalina, u něhož nemůžeme popřít i zásluhu na porážce nacistického Německa, ale nemůžeme také nevidět gulagy, teror, spoluzodpovědnost za vypuknutí 2. světové války a 50. léta, lze těžko pochopit ty, kteří si uvědomují roli J. V. Stalina a zároveň opomíjejí negativní úlohu i když světového významu, kterou sehrál K. Marx a jeho stoupenci.

Ano, oslava dvoustého výročí narození Karla Marxe je podle mého soudu tragikomickou záležitostí. Ale není překvapující.