V posledních měsících v naší společnosti vidíme, že lidé hledají cesty, jak vyjádřit svůj názor. Má-li tento názor mít určitou váhu, je zapotřebí, aby to nebyl názor jednotlivce, pouhé skupinky, či regionu, ale že to musí být názor, který prezentuje společnost. Jedná se o přirozenou lidskou potřebu, a míra možnosti vyjádřit bez obav z následných sankcí svůj názor je zároveň jedním z hlavních indikátorů, jak nahlížet na zdraví společnosti.

V katolické církvi se v souvislosti s rozvojem barokní zbožnosti rozvíjí i fenomén náboženských poutí. Ty byly v celé historii naší země spojeny s vyjádřením určitého názoru. Podíleli se tak na zformování základů nové spirituality definující českou církev - ať už je to svatojánská tradice, cyrilometodějské poutě, mariánský Hostýn prosazený zásluhou arcibiskupa Antonína Stojana či jiné.

Nedávno zesnulý historik, Vladimír Kučera, kterému patří dík za popularizaci pohledu na české dějiny, oproštěného od ideologického nánosu daného nejenom komunistickým režimem, ale i nacismem, první republikou a národním obrozením vydal sborník “Stálo to za to?”. V jedné ze statí se píše, že katoličtí věřící všech zemí Československa se ve skutečnosti shromáždili jenom jednou a to při oslavách svatováclavského milénia v r. 1929. Mělo to být zároveň i naposled. Důležitější však bylo, že tehdy ze strany katolíků zaznělo to, co bylo definováno už 28. října 1918, tedy že katoličtí věřící jsou plnoprávní a rovnoprávnými členy nové republiky.

Ano, souhlasím s autorem, že to bylo poslední, ale nikoliv jediné vyjádření - v roce 1935 se uskutečnil celostátní sjezd katolíků ČSR. Událost vstoupila do politického, duchovního i společenského povědomí, protože se v kontextu nástupu Adolfa Hitlera věřící české, německé, slovenské, rusínské i polské i maďarské národnosti přihlásili k desateru a kříži. Po týdnu vše vrcholí na strahovském stadionu. Hlavním celebrantem byl papežský legát pařížský arcibiskup kardinál Jean Verdier. Na památku setkání byl pak na pod Petřínem umístěn kříž, který v 50. letech nechala komunistická moc odstranit.

Rád bych nyní připomněl ještě svatovavřineckou pouť na Veselé Hoře u Domažlic, konkrétně pak tu z roku 1939. Jak už samotný letopočet napovídá, byla tato pouť spojena s manifestací vůči nastupujícímu nacismu. Země je okupována a obyvatelé Čech, Moravy i Slezska putují do Domažlic. Románový příběh Jana Sladkého Koziny a víra ve spravedlnost vůči Lammingerovi se stává úvodem kázání vyšehradského probošta Mons. Staška. Zazní velmi důležitá slova o svobodě. Závěrečná slova přísahy věrnosti vlasti stála kazatele pobyt v koncentračním táboře, kdy se K. H. Frank nechal slyšet, že dokud bude živ, nevyjde Mons. Stašek pro svá slova za brany koncentráku. Z koncentračního tábora nakonec Bohumil Stašek vychází právě v době, kdy je K. H. Frank na své cestě na popraviště. Nepřipomíná Vám tato ironie osudu něco?

Svatý Vavřineček se stal nejdůležitější českou poutí první poloviny 20. století. Velehradská pouť byla tehdy paralyzována, Česko a Slovensko v té době již rozdělovala nová hranice, tak se moravskou odpovědí stala hostýnská pouť, tedy především studentů, po které mladý kazatel a katecheta Kouřil následoval Mons. Staška do koncentračního tábora, podobně jako další stovky kněží později. Ale abychom Velehradu nekřivdili, je třeba říci, že splnil svou úlohu v roce 1968 a později v roce 1985.

Církev pak ještě v předvečer heydrichiády dostala jednu příležitost, jak manifestovat svůj odpor k okupaci země: při pohřbu kardinála Kašpara v dubnu 1941, který při nástupu nacismu sehrál podobnou roli, jako kardinál Beran, či kardinál Tomášek v době komunismu. Na jeho pohřbu byli biskupové všech částí nacistickou okupací rozbitého Československa. Z dob komunistické totality velice dobře vím, že společné mlčení spojené spolu se sdíleným pevným postojem mnohdy vydá za tisíce vzletných frází.

Postava příběhu svatého Vavřince je v období začínající nacistické okupace více než symbolická. Podle legendy, svatý Vavřinec při pohledu na spoutané bezbranné a chudé říká římskému prefektovi: “To je bohatství církve”. To může být pro nás i připomínkou, kde je skutečné bohatství této země, jaká by měla být její politická poloha a její priority.

Chtěl jsem v tomto textu především upozornit na nadcházející chodské slavnosti (9.-11. srpna), ale také říci, že společné poutě a příběhy svatých nejsou ničím zkostnatělým, ale že dokáží velmi dynamicky reagovat na potřeby doby. Ne nadarmo se na nejvyšší hoře Čech od roku 1990 na pouti o svátku sv. Vavřince setkávají věřící české, polské a německé národnosti, ne nadarmo se tu několikrát setkali i prezidenti Polska, Německa a Česka a kde sloužil bohoslužbu i rodák ze slezské Vratislavi a náš velký přítel, kardinál Joachim Meisner.

Hovoříme-li tedy o poutích, nenasazujme pohrdavý úšklebek a nehovořme o hraní si na baroko, ani o masovkách. Společně Zažít sílu víry přicházejí mladí i staří, slabí i silní, vzdělaní i prostí, bohatí i chudí. Naše víra nám říká, že jsme Božími dětmi a Stvořitele oslovíme Kristovou modlitbou Otče náš. Říkáme-li Otče, říkáme, že nejsme jeho otroky, ani slouhy, ale jeho přáteli. V tomto smyslu jsou poutní slavnosti demonstrací lidské důstojnosti, svobody a přátelství mezi Bohem a lidmi, ale i mezi lidmi navzájem. A v tomto smyslu se také lišíme od těch, kteří by lidstvo chtěli podřídit ať už domnělé, či skutečné autoritě totalitní moci.