Po celou dobu od listopadu 1989 se setkáváme s pozitivními i negativními reakcemi, které doprovázejí ty, kterým jsou udělována státní vyznamenání. Nejvyšším státním vyznamenáním v naší zemi je Řád Bílého lva. Ne, nebudu se vracet k těmto událostem, ale přesto seznam těchto vyznamenaných vypovídá také o politice našeho státu, o prioritách hlavy našeho státu. Nejenom současné, ale musíme se vracet i do začátku vzniku moderního Československa, čili musíme začít s TGM.

Výraznou postavou, kterou velká část historiků nazývá “jedním z největších papežů moderní doby”, je Pius XI. O tomto papeži nebylo mnoho napsáno a musím s určitou bolestí konstatovat, že máme pouze jediný životopis. Vyšel krátce po zvolení tohoto papeže a je spíše životopisem kardinála, kněze, knihovníka, alpinisty Achillea Rattiho, který byl na začátku své papežské dráhy.

V době kdy vykonával svůj úřad, mělo podle jehovistů dojít ke konci světa, ale jak napsal historik a diplomat František X. Halas: „je to doba, kdy do prachu spadly koruny dědiců římského impéria - německého, rakouského císaře, ruského cara i sultána“. Nastává období vakua, kdy politické strany velice těžko dávají dohromady vizi Evropy.

Víme, že trvá několik roků, než jsou ukončena jednání v Paříži, Versailles, Trianonu atd., a dostáváme se až k Locarnu. Na počátku tohoto období stojí v čele církve papež Benedikt XV. nazývaný papežem míru, jehož charitativní aktivity na všech stranách fronty, bez ohledu na rozdělení válčících zemí, jsou velice známé. Rovněž tak vidíme jeho veliké úsilí o mírové řešení a zastavení války již v roce 1917. Myslím, že historikové, i ti z našeho univerzitního prostředí, tato úsilí dobře znají.

Po tomto papeži v roce 1922 nastupuje výrazná postava kardinálského sboru, velký knihovník Ambrosiany, milánský arcibiskup, který také ale v poválečném období prvních let vedl nunciaturu ve Varšavě. Byl svědkem onoho známého “Divu nad Vislou”, kdy byla od Varšavy odehnána vojska Rudé armády až ke Kyjevu.

Takže když vstoupíte do kaple letního sídla Castel Gandolfo, ocitnete se na bojišti. Na jedné straně je plán bojiště při obléhání Čenstochové Švédy, známého z románu Henryka Sienkiewicze. A na druhé straně je právě plán bitvy, která se odehrála u Varšavy. Na hlavním oltáři je Černá Madona z Jasné Hory, Matka Boží čenstochovská. Toto není dílo polského papeže Wojtyły, ale dílo dvou papežů, kteří celý svůj život spolupracovali: Pia XI. a Pia XII. Oltář byl postaven jako memento za rozbombardovanou Varšavu nacistickou armádou. Možná že je to i připomínka obětování Varšavy Sovětskou armádou na konci II. světové války.

Můžeme si uvědomit, že v tomto období velikého zmatku – Výmarská republika, pokus o komunistickou vládu v Bavorsku, vláda Bély Kuna: Maďarská republika rad, Slovenská republika rad, Velká říjnová revoluce a bolševický systém v Sovětském Rusku - nejsou králové, často nejsou prezidenti, jsou generální sekretáři, jsou vůdci. V tomto politickém prostředí pracuje Pius XI. Jeho prvním krokem je výzva k míru, druhým krokem je encyklika o Kristu Králi a zavedení celocírkevní slavnosti Krista Krále. Proč Krista Krále? Toto mezidobí nemá na svém čele žádné viditelné reprezentanty, kteří by měli určitou tradici, určité zakotvení.

Největší obránce demokracie: Pius XI.

Proč Kristus Král? Pojem krále se rodí při zrození a pokládání základu křesťanské západní civilizace. A to je křest a korunovace francouzského krále Chlodvíka. Při této korunovaci byla zajímavá i role žen: nad královnou se držela koruna, zato v okamžiku, kdy se skládají přísahy prezidentů, pak první dámy země sedí někdo v řadě, jako kdyby nebyly. Myslím, že by to mělo ženy povzbudit. Při příležitosti korunovace se také primas ptá v Remešské katedrále duchovenstva: "souhlasíte s korunovací?" Pak se ptá přítomné šlechty: "souhlasíte s korunovací?" Pak se ptá delegací lidu (protože veliká část lidí je na náměstí před katedrálou): "souhlasíte s korunovací?" V této situaci, kdy na mapě Evropy, na mapě světa vystupují diktátoři, a přiznejme si, diktátoři, kteří neuznávali demokratický systém (a pro které lidská důstojnost, lidská svoboda byly druhořadé), nám tento obřad korunovace připomíná ve své ideji spoluúčast a požadovaný souhlas s vládcem. Zcela jistě: už to byl rituál, ale byla tam jasná vzpomínka. A proto může být, a říkají to skuteční historikové, že Pius XI. byl největší obránce demokracie. Víme, co se stalo po schválení Mnichovské dohody, kdy britský delegát při Svatém stolci, hrabě Norfolk, se obrací na krále Jiřího VI. se slovy, že nemůže poslat depeši vzhledem k obsahu vystoupení Pia XI. a slov, která mu byla řečena. A volně cituji: „Papež na mě křičel, bouchal do stolu a řekl: vaše zrada demokratických malých států střední Evropy bude mít důsledek: pád britského impéria!“ Winston Churchill válku vyhrál, impérium se rozpadlo. Myslím, že je to varování pro všechny, kteří se domnívají, že mohou demokratické systémy nahrazovat prohlášeními a soustavnými doplňkovými akcemi, přičemž nerespektují demokratické systémy vlády.

Postupme dále. Je to Pius XI., který si uvědomuje nutnost určité spravedlnosti. Proto vydává slavnou encykliku Quadragesimo anno, což znamená 40 let od sociální encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum. V této situaci přichází s myšlenkou stavovského státu, protože vidí, že současné politické strany nejsou schopny zajistit v nové politické situaci skutečný demokratický a sociálně spravedlivý řád. Pokouší se o to i tito vůdcové. Mussolini prosadil pracovní zákony, které byly v rámci Mezinárodní organizace práce přijaty, a uplatňují je i odborové organizace v určitých modifikacích až do dnešních dnů. Víme, že dokonce některé návrhy Adolfa Hitlera si dokázaly získat mnohé. (Na sklonku roku 1932 navštívil Masaryka rakouský občan Polzer-Hoditz, jehož aristokratický rod pocházel ze Slezska. Hoditz přesvědčoval Masaryka o vhodnosti dohody o společném postupu ČSR, Německa a Rakouska a navrhoval, aby za tím účelem prezident napsal “freundlich psaní” německému kolegovi Hindenburgovi. Masaryk řekl, že chce spíš napsat Mussolinimu, “ovšem ne právě freundlich… Ovšem nevím, jestli to udělám. Je to nepěkný člověk…, pořád vidím v něm švingulanta. To se mně ještě i ten Hitler jeví poctivější.” - A. Klimek, Velké dějiny zemí Koruny české XIV. díl, str. 195-6).

T. G. Masaryk řeší otázku Mussoliniho v roce 1931, ale ten dostává jako třetí Řád Bílého lva v roce 1926 se zdůrazněním, že je to vlastně uznání jeho práce o Mistru Janu Husovi. Jsme v době po Marmaggiho aféře. Ale pokud se podíváte na seznam, kolik politických a vojenských činitelů Itálie v té době obdrželo Řád Bílého lva, tak to svědčí o určité politické iniciativě: Benito Mussolini, Tomasso Tittoni - prezident italského senátu, Armando Diaz - italský generál, Pietro Badoglio - italský generál, pozdější maršál a předseda vlády, Filippo Cremonesi - italský senátor a guvernér Říma, bankéř, president italského Červeného kříže a pozdější ministr zahraničních věcí. Pro pana doc. Stehlíka asi platí zásada: “Quod licet Iovi, non licet bovi”. Jistě, Česká republika mohla udělat tento diplomatický krok, protože je mnohonásobně větší než nově vzniklý stát Vatikán v roce 1929.

Ovšem Pius XI. si připravuje tyto aktivity a hledá cestu, jak vstoupit do společenského zápasu. A tou je jeho založení Katolické akce. Čímž chce řešit i ty otázky, kde ví, že političtí diktátoři vlastně likvidují katolické spolky. Podepsání Lateránských dohod v roce 1929 bylo v plné spolupráci s rodinou Pacelli, protože hlavní klíčovou roli právníka sehrál bratr kardinála Eugenia Pacelliho, Francesco Pacelli spolu s kardinálem státním sekretářem Pietrem Gasparrim. Je třeba si uvědomit, že Pius XI. ve svém mládí prožil pád papežského státu, Garibaldiho jednotky, které obklíčily Řím a předčasně ukončily I. vatikánský koncil. A tento papež nakonec dospěje k závěru, že nové řešení je nutné. Uznává sjednocenou Itálii a Vatikánský stát, vlastně jako ministát vytváří imunitu papeže. Ne na základě ekonomických a vojenských prostředků, ale na základě mezinárodního práva. Tyto kroky měl přísně a logicky naplánované. A to bylo uznávání nových států, které vznikly na mapě Evropy rozpadlých císařství a království. A mezi prvními státy, které byly uznány, byla Československá republika.

Velmi často můžeme slyšet kritiku Pia XI. v jeho vztahu k situaci v Mexiku a ve Španělsku. Doporučuji pánům historikům, ať shlédnou známý film Cristéros. Možná že jim také odpoví na otázku: co je zástava, co je vlajka a co je prapor, který nosí mučedník mexické revoluce 14/15letý chlapec José Sanches. Vraťme se tedy k dalším tématům. A to je otázka vztahu ke španělské revoluci. Pius XI. na základě masakrů, které byly prováděny a jejichž památka nezanikla – doporučuji všem, aby se podívali na seznamy svatořečení a blahořečení mučedníků a mučednic španělské občanské války z řad katolické církve – vydává prohlášení, s kterým se solidarizuji, a které zní: „Vláda, která není schopná zajistit bezpečnost a životy svých občanů není legitimní.“ A to vysvětluje proč Pius XI. uznává Francovo Španělsko. Protože tak došlo k záchraně Španělska před bolševickou revolucí, anarchisticko-bolševickou revolucí. A pak už můžeme pokračovat: pro Pia XI. největším nepřítelem byl ruský bolševismus. Dotýkáme se velice moderních témat. Dříve než padly věže chrámu Krista Spasitele, než byly rozvráceny chrámy na území Sovětského svazu, byl svržen na Staroměstském náměstí Mariánský sloup. I to vypovídá o politické situaci při vzniku Československa. Byla to velice těžká situace. Proto také prezident T. G. Masaryk musel hledat cestu i opory. Je zapotřebí si uvědomit, že mezi nositeli Řádu Bílého lva je i postava známá ze Španělska: Miguel Primo de Rivera (jako druhý před Mussolinim), španělský generál a diktátor, který vládl Španělsku jako premiér, a jehož syn se stal zakladatelem hnutí Falanga, který byl popraven republikány během španělské revoluce. Ono známkování jednotlivých politických systémů, které si přivlastnila radikální levice, zůstává dodnes.

Odsouzení komunismu, fašismu i nacismu.

Pro Pia XI. všechny tři diktátorské systémy jsou odsouzeny. A to tou formou, kterou můžeme nazvat nejvyšší: encyklikami. První je proti bezbožeckému komunismu. Byla napsána latinsky, protože neovládal ruský jazyk. Proti fašismu se jmenuje: Non abbiamo bisogno – Nepotřebujeme. Třetí byla napsána v německém jazyce: Mit brennender Sorge. Byla ilegálně distribuována v Německu a vznikl také trest na tuto encykliku, podobně jako na pastýřský list mého předchůdce kardinála Josefa Berana: V této těžké hodině.

Myslím, že kritizovat Pia XI. je velmi odvážné. Protože když přicházím do baziliky Sv. Petra, nikdy nezapomenu pokleknout v kapli, kde nyní odpočívá - slovy papeže Františka - Velký papež Sv. Jan Pavel II. Po levici je socha Pia XII. a po pravici socha Pia XI. Byli to vděční kardinálové a biskupové, kteří těmto dvěma papežům postavili sochu v bazilice Sv. Petra. A budu ten, který bude iniciovat, aby v této bazilice byla také socha papeže Wojtyły. Protože toto jsou papežové, kteří dokázali promluvit k době velice náročné, zmatené a měli tu odvahu mluvit pravdu.

Myslím že k postavě Pia XI. patří jedno: jeho skutečným spolupracovníkem od počátku byl kardinál Pacelli, diplomat, který uzavíral jednání především v Německu, kdy předchozí konkordáty uzavíral Pius XI. Je pravdou, že tento konkordát i s Německem byl uzavřen za pontifikátu Pia XI. Pokud jsme historici, tak si můžeme uvědomit proč. Byla to ochrana církve. Papež není jenom ten, který mluví, papež má také úkol chránit své věřící. A proto byly tyto konkordáty uzavřeny. Jestliže vezmeme počty kněží německé národnosti, kteří se ocitli v koncentračních táborech na území Třetí říše a na území bývalého Československa, pak situace kněží v Říši byla lepší, než situace kněží na území zabraném. Proč? Protože na tyto kněze v území našeho pohraničí, které bylo anektováno, neplatil konkordát. Ukázalo se tedy, že diplomacie má také svůj význam.

V okamžiku podepsání Mnichovské dohody to byl Vatikán, který tuto dohodu nikdy neuznal. Při návštěvě Hitlera v Římě několik dnů po podepsání mnichovského diktátu se objeví článek v L'osservatore Romano: „V Římě je nedýchatelný vzduch, papež Pius XI. nařídil zavřít baziliky.“ Můžeme také vidět, jaká může být ekologie. Ekologie není jenom biologická a fyzická, ale i politická. Papež odcestoval do Castel Gandolfo, kde přijal delegaci francouzských Židů. Při této delegaci prohlásil při otevření knihy, z které se denně sloužila mše římského kánonu: „Všimněte si při katolické mši, že Abrahám je náš patriarcha a praotec. Antisemitismus je neslučitelný se vznešenou myšlenkou, která toto vyjadřuje. Je to hnutí, v němž katolík nemá co dělat. Ne, ne, říkám vám, pro křesťana je vyloučeno přijmout antisemitismus. Vyloučeno. Skrze Krista a v Kristu jsme duchovní následovníci Abraháma. Duchovně jsme všichni semité.“ Když se ozval potlesk ze strany těchto účastníků, Pius XI. ukázal na státního sekretáře kardinála Pacelliho a řekl: “Jemu poděkujte!” Čili tato spolupráce tu opravdu byla. Tady je zákonitá kontinuita.

Pius XI. a Československo

Důkazem vztahu Pia XI. k nám je nejenom to, že v jednom svém poselství jmenoval národ Sv. Václava, který trpí, ale také to, že nikdy nedovolil navázat diplomatické styky se Slovenským státem. Tam byla pouze expozitura vídeňské nunciatury, protože nuncius při Československé republice Saverio Ritter opustil Prahu 15. března 1939. Odmítl požadavek prezidenta Tisa (tento požadavek také odmítl i Řím), aby se stal nunciem na Slovensku se slovy: “Jsem nuncius v Československé republice!”. Byl pak informační spojkou mezi českým odbojem, kdy generál Eliáš posílal zprávy do Bratislavy, z Bratislavy do Bernu, z Bernu šly do Ženevy k dr. Kopeckému. Od dr. Kopeckého šly do Londýna a šly na italský československý výbor odboje, který je předával (ať to byl Carlo Weirich anebo pater Jiří Maria Veselý OP) Saveriovi Ritterovi, který žil na zámku Boromejských a posílal je tehdejšímu státnímu substitutu Giovanni Battistu Montinimu. Ten byl čestným předsedou spolku pro udržování oltáře sv. Václava, kdy tyto peníze zachránily 274 židů česko-slovensko-italského původu. Ovšem věc se prozradila, Carlo Weirich byl odsouzen k trestu smrti. Na základě intervence Pia XII. u velitele Říma byl změněn na 12 let. A proto Carlo Weirich mohl uvítat vyhnaného kardinála Berana v Římě a zorganizovat výstavbu římského Velehradu, poutního centra. Myslím, že toto jsou dostatečné důkazy, abychom si uvědomili, jakou velikou postavou je Pius XI. A jak si zaslouží životopis, v kterém by byl nejenom on, ale i Pius XII., ale zaslouží si také i životopis Pavel VI., který se tímto okruhem stal přítelem kardinála Berana, protože to byl Carlo Wierich, studentský kamarád mladého Montiniho - kde se i rodiny setkávaly. Ten pak mohl uvádět k papeži Pavlu VI. na večeři či na oběd stařičkého, vyhnaného kardinála Berana. Takové jsou moderní dějiny. A myslím, že by opravdu naše historická obec měla poctivě studovat vatikánské archivy a neohýbat historii podle politické objednávky. Visegrád nevymysleli současní politici. Visegrád je myšlenka prezidenta Václava Havla. Odvolávejte se na Václava Havla jako na T.G. Masaryka. Oba mají moji úctu. Ale nevytvářejte mytologie a nedělejte lynč na druhé.

***
Dodatek:
Přečetl jsem pozorně celou knihu Marka Šmída: Vatikán a Italský fašismus 1922-1945 a mohu potvrdit, že prof. Tomáš Petráček manipuluje s textem a ohýbá ho.