Moji drazí přátelé, zdravím vás ze svého jednopokojového bytu na Hradčanech, který se mi po tyto dva týdny stal vynuceným místem izolace. Četl jsem o domovech, které musely být z obav před epidemií zcela uzavřeny před okolním světem a vím, že mnozí z vás se ocitli v izolaci dobrovolně, aby se před smrtícím virem uchránili. Proto píši tyto řádky, abych vás ujistil, že s vámi tuto situaci sdílím a že na vaši situaci myslím ve svých modlitbách.


Na rozdíl od samotky, kterou jsem ve vězení dvakrát zažil, mám kontakt s venkem a své úvahy můžu doprovodit četbou, sledování pořadů v televizi, nebo poslechem rozhlasu. Na samotce jsme neměli na rozptýlení vůbec nic - byl to totiž způsob, jak nás intelektuálně zlomit.

Přemítám, jak se v těchto prostorách cítil můj předchůdce kardinál Beran, který zde v podobném režimu domácího vězení strávil několik let. Zvůle totalitní moci se tomuto statečnému muži, který odmítal mlčet, nakonec pomstila nuceným exilem v zahraničí, z něhož se vrátil teprve před dvěma lety, aby mohl konečně spočinout podle svého přání v pražské Katedrále.

Spolu s mými rovesníky tyto události pamatujete na vlastní kůži. Patříme ke generaci, kterou já označuji jako “generace mlčících”. To proto, že jsme se narodili v období vzniku samostatné republiky a konce druhé světové války a našim životním údělem byly totality nacismu a komunismu, jejichž cílem bylo pošlapat lidskou důstojnost a zadusit naši svobodu. To už nám zůstalo i v nově nabyté demokracii – tedy dnes už před více než třiceti lety.

Vím, že současná situace kolem čínské chřipky, nebo také koronaviru, na nás staré působí depresivně. Vypadá to, jako by se na nás zaměřila a jaksi filantropicky se vyhýbala mládeži a dětem. Také se na nás už daleko častěji projevují důsledky toho, jak jsme žili. Nemám teď na mysli jenom důsledky naší péče o své zdraví, ale i vztahy, které jsme si dokázali vybudovat. Pamatujme, že dnešní společnost je taková, jací jsme byli my. Kdo jiný než my víme, že nikdo není věčně mladý, ani věčně zdravý a že ani peníze s blahobytem nás před údělem stáří neochrání. Že naopak největší ochranou v krizi jsou pevné vztahy, zvláště pak ty v rodině. Jsme už generací sice odcházející, ale stále nás je ve společnosti většina.

Chtěl bych se proto obrátit i na mladé lidi. Bedlivě pozoruji situaci v Itálii a trápí mě, kolik lidí tam umírá v naprostém osamocení. Ano, můžeme říci, že je to důsledek populačního propadu, kterým si tato oblast prošla v předchozích desetiletích. Chtěl bych proto na vás apelovat, na vás kteří stále ještě máte dostatek životních sil: není řešením nás staré lidi odvézt někam do rekreačních, nebo zdravotnických zařízení, byť se špičkovou zdravotní péčí, kterou jako společnost zajistit umíme, a které si my staří vážíme.

Hodně lidí, nejenom věřících, mi v těchto dnech říká: snažíme se na staré lidi myslet, modlíme se za ně. Už i jenom takový myšlenkový přenos je pozitivní a pomáhá. Abychom my staří věděli, že se nás nezapomíná. Nás seniory už není třeba zahrnovat hodnotnými dary. Potěší nás pocit něčí blízkosti a zájmu a to je zkušenost, kterou mohu doložit z četných návštěv domovů pro seniory, nebo ze situací, které jsem zažil v rámci projektu Ježíškova vnoučata.

Dělá mi radost, že mohu být v posledních dnech svědkem nejenom disciplíny a organizovanosti, která není našemu národu příliš vlastní, ale i velké solidarity. Velmi mě potěšili kněží, kteří se dobrovolně zapojili do duchovní služby v nemocnicích, obdivuji nasazení naší Charity a všech dobrovolníků. Celkově se zapojilo ohromné množství lidí a jen to potvrzuje, že v době krizí umíme být mimořádně soudržní. Sice to pak zase jako obvykle sklouzne do starých kolejí, ale neustálé dokládání, že když je to potřeba, tak to umíme, mě skutečně naplňuje radostí a vírou ve smysl našeho národa.

Takže ano, současná situace je tvrdá a bolestná zkouška, kdy to nebude lehké pro nikoho z nás. Ale spíše než Boží trest bychom měli hledat vlastní selhání, a nejprve si jako lidstvo poctivě odpovědět, zda jsme se v poslední době příliš nehnali za blahobytem a penězi, na úkor přírody a našich každodenních vztahů. Varoval bych jenom před tím, abychom si v momentě, kdy nám bude lépe, začali mezi sebou vyřizovat účty, kdo měl co udělat lépe. To platí především pro politiky a intelektuální elitu. Jistě, ledasco jsme mohli udělat lépe, ale uvědomme si, že jsme také čelili důsledkům naší dvacetileté pýchy, kdy jsme se domnívali, že co si nevyrobíme, si jednoduše můžeme koupit za peníze. Ukázalo se, že tak jednoduché to není.

Věřím, že současná krize koronaviru nám připomene, že jsme našim Pánem povoláni k činu – být tam, kde je to třeba. To zároveň považuji za skutečnou výzvu k obnovení opravdových lidských vztahů a pravé humanity, opřené o Ježíšova slova: “cokoliv jste učinili jednomu z nejposlednějších bratří, mně jste učinili”, tak jak to při nedávném kázání v kapli u sv. Marty zmínil papež František.

Na svých webových stránkách jsem publikoval dopis, adresovaný seniorům. Poslední dny mi ukázaly, jak výrazný odkáže být svět internetu a sociálních sítí. List naleznete ke stažení: http://www.dominikduka.cz/vyjadreni/list-seniorum/ . Ještě před svým vstupem do karantény jsem adresoval i list dětem a studentům, kteří se nyní se zavřenými školami jakoby ztratili kus své identity http://www.dominikduka.cz/vyjadreni/dopis-kardinala-duky-detem-a-studentum/ Prosím, využijte svého času svědomitě!



P. s.:
Některé své myšlenky více rozvádím v rozhovoru pro sobotní Lidové noviny. Zakoupením čísla papírových novin, nebo jejich elektronické verze za 20,- Kč podpoříte jejich fungování v této nesnadné době.