Otázka, která se týká počátku a konce života, je v současné době velmi ožehavé téma. Kdo má vlastně právo nad lidským životem?

Nyní v době koronaviru, kdy chceme hájit náš život do té míry, že dokonce trestáme ty, kteří nechtějí nosit roušku pokutou, jsme zároveň svědky toho, že chceme svobodně diskutovat, jak sáhnout na život druhého. Tedy těch kteří se nemohou bránit - těch nenarozených a těch na konci života.

Nepovažuji se za biologa, lékaře ani právníka. Napadl mne však jeden životní příběh. Muže, jehož hlas jsem nechal zaznít přes mobil z balkonu Arcibiskupství jako pozdrav městu Praze a naší republice při jarním lockdownu. Je to světová hvězda, Andrea Bocelli. Při jeho posledním koncertě v O2 Areně jsem měl tu možnost slyšet jeho hold matce, která neuposlechla eugenické rady a darovala mu život. Tento moment se velmi silně vryl do mého srdce, protože téměř není strašnější chvíle, než když matka přijde o své dítě. Tím spíše když se tak má stát z jejího vlastního rozhodnutí.

Chci se obrátit k ženám jako muž, jako bratr s otázkou: prosím - uvažujete o této skutečnosti, kolik géniů, vědců, nebo i jen obyčejných dobrých lidí bylo připraveno o možnost být? Vnímám slogan, dovolávající se práva na volbu. Vím však jedno, poučen od moudrých specialistů. Lidský plod, embryo není součástí těla matky. Je samostatnou entitou. Právo říká, že i dítě v prenatálním stavu se může stát dědicem.

Poslouchejme hlas těch, kteří jsou často moudřejší, než my, zmítaní emocemi. Dovedu pochopit úzkost a strach, když se máme “rozhodnout” o životě těchto budoucích žen a mužů. Mysleme na to, kolik lidí z handicapem obohacuje naši společnost. A ti, kteří ji nemohou obohatit svým výkonem, nás učí tomu, že lidský život - či láska, o které dokážeme tak hezky zpívat sladké písně - je také o službě druhému.

Prosím jen o zamyšlení, nebo případně i pochopení. Nechci vést s nikým - nebo lépe řečeno s žádným, či žádnou - jakoukoliv diskuzi.

Další text na obdobné téma:
Zvrácená pokrokovost a zabíjení dětí (Blog 8. 4. 2016)