Pondělí

Jdu ven s Liškou, to je můj pes, přes pyžamo mám kabát, jdu jen za roh pro kávu, ale duchem jsem někde jinde. Jsem šťastná, když se vzbudím a jsem ještě trochu v polospánku, omámená. Nevím, jak se tomu stavu říká, je možný, že jsem trochu mimóza, to nevylučuji. Realita ke mně ještě chvíli nemůže, je v bezpečné vzdálenosti, s mým naléhavým smyslem pro povinnost a zodpovědnost a s věcmi, které se mají řešit. Čeká až se úplně probudím. Někdy mám pocit, že naopak v těchto zasněných chvílích, jsem víc při smyslech. Ale o tom později.

Posvátné milování

Ve společnosti ohně a hromadného pálení starých větví a nepotřebné hmoty se cítím dobře. Silně. Je to magický večer, ať už jste na zahradě u malého ohně, kousek od města u řeky nebo daleko v horách, kam místní na vatry, na kopcích nanáší vše, co už nepotřebují. Je mi to bližší, než hromadné městské “karnevalové” akce. Vždyť existuje tolik možností, jak tento svátek uchopit po svém. Zapalování ohňů 30. dubna je pokračováním tradic starých již několik tisíc let. Říkáme tomu všelijak, pálení čarodějnic, filipojakubská nebo valpružina noc, či keltský Beltine. Tento svátek staří Keltové, Pohané a Slované slavili zakládáním velkých, očistných a posvátných ohňů. V předvečer dne Beltine, z 30. dubna na 1. května, velké vatry měly přilákat teplo. Náboj Beltainu je hlavně o sexu a oslavě spojení božské dvojice, ženského a mužského principu, která prochází celým rokem od smrti a znovuzrození, přes probuzení, spojení, rozmnožení, sklizeň, tedy poděkování a “usebrání se” a pak znovu smrt a znovuzrození. Také se poprvé vyháněl dobytek na společnou pastvu a prováděl se mezi dvěmi ohni. Mladí skákali přes ohně a starší vodili dobytek. Já bych s dovolením ještě skákala. Je to oslava přírody a sounáležitosti s ní. Zahánění smrti a nemocí, které chodily se zimou. Rýma, kašel, koronavirus. Lidé o půlnoci chodívali na louky, do lesů, na pole, aby nasbírali větve, květiny i jinou zeleň. Při těchto oslavách se také jedlo, pilo, tančilo, prostě se oslavoval život. V současném nouzovém stavu světa tedy radši s rouškami, dva metry od sebe, maximálně do dešti lidí. Letos je sucho, takže radši jen malý ohníček. Je to tedy svátek hlučných oslav, zapalování jasných ohňů a zejména také milování se. K ránu se začali v párech od ohňů vytrácet. Muži i ženy mohli tuto noc sundat snubní prsteny, aby si pak mohli svobodně užívat lásky v přírodě. Partnera ani nemuseli znát. Někdy měli masky. Nevěra byla uctívaná jako posvátná součást rituálu. Monogamie je volba! Milovali se zejména v polích, lesích – jako poděkování přírodě za její plodnost a to údajně pomáhalo zajistit dobrou úrodu. Zřejmě z těchto dob nám zůstal zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, břízou nebo jiným stromem. Děti počaté na Beltain se považovaly za posvátný dar Bohyně. A protože měly nejasné otcovství, starala se o ně společně celá komunita. Celá vesnice. To je praktické. Prý to bývaly velmi šťastné děti Velké Bohyně. Také se v tento den uzavírala zkušební manželství na rok a den. Pokud se tento vztah osvědčil, mohli se vzít. To zní rozumně! Pokud ne, rozešli se bez výčitek. To zní neuvěřitelně!
Pro ty, kdo si chtěli zajistit štěstí, měli před východem slunce vyběhnout na nejbližší kopec a počkat na rozbřesk. Až jim sluníčko požehná svými prvními paprsky. Takže letos 1. května, pokud bude jasno, začne vykukovat Slunce zpoza obzoru v 5.39, otevřete okno a nechte paprsky na sebe dopadat.
Druhý den lidé navštěvovali jabloňové sady. Koláčky a mošt se zakopával do země jako dary duchům. Mladá děvčata vstávala brzy ráno, před svítáním. Omyla si buď jen obličej nebo celé tělo v rose nejlépe z hlohu. Do vlasů si zaplétala větvičku jeřábu. Prosila tak o dar krásy. Tato část je trochu komplikovanější, ale můžeme improvizovat!


Úterý

Snění.

To je asi to, co nás s Josefinou spojuje. Tak tvoříme. Kdysi jsme viděly pradávný malovaný obraz žen, v ohromně velkých šatech, na kterých byly vidět sklady látky. Věřím, že tento detail lákal i toho malíře, který obraz namaloval. “Ty si ušijeme!” Velké šaty s přehnanými rukávy, mohou být na spaní, na válení, ale i na ven. Látka, kterou známe, je jako chalupa, povlečení, ubrus u babičky na stole. Retro nostalgie a pohádka o košilce Karla Čapka. Elegantní plášť, který se používá jak na přechod mezi místnostmi, tak i cestu mezi spaním a bděním.


Ukolébavka, která vznikla na jaře 2019:

To a jen sen from milanmazur on Vimeo.

Sen o ekologické architektuře.

Odehrával se u nás na chalupě, což je ve skutečnosti bývalý mlýn v horském temnějším údolí s potokem, kde dřív bylo mnoho pstruhů, v létě louky voní mateřídouškou a mám ho spojený taky s malinovou marmeládou a zatuchlinou. To místo má milého ducha, který vás pár minut po příjezdu obejme a sejme z vás všechen stres. Ve s nu se mi zdálo, že naše chalupa byla komplex více podobných budov roubenkovitého typu, navazujících na sebe, kam proudil čistý potok z více směrů a byl různými způsoby ekologicky využit. Vodní stěny, svahy, jezy byly vybudovány jako vodní záhonky pro pěstování rostlin, špenátu, salátů a jiné zeleniny, které mohly růst díky těmto průtokovým zahrádkám.

Ve mém snu měli tento systém na starost starší mlynáři, takoví vodní inženýři, hodní duchové, kteří nám radily. Zní to vznešeně, ale byli to takoví dědci. Měli ty mlynářské čepičky a každý vypadal trochu jinak. Celá chalupa byla jeden velký žijící organizmus. Ve snu jsme celá rodina vařili, jedli, tvořili, psali, máma malovala, kolem běhaly děti, mlynáři mudrovali, místnosti vypadali jako z obrazů Van Eycka nebo jako z pohádky Cesta do fantazie od animátora Hajao Mijazakiho.

Co tím chci říct? Asi hodinu od probuzení jsem si ten sen přehrávala pořád dokola a všechno mi to dávalo takový smysl, že jsem vážně uvažovala o tom, že se tam odstěhuju a začnu žít jako známý zakladatel platformy Cabin Porn.

Taky jsem pátrala ve snáři:


Čtvrtek

Alchymovaly jsme!

Byly jsme si namíchat vlastní parfém ve Svatojánské škole vůní u bylinkářky a léčitelky Vladislavy Mlady Jiráskové. Se sestrou Lelou, a s kamarádkou Petrou Nesvačilovou. Odpoledne plné esencí, vůní, škapulířů, olejů, kadidel a našich nekončících otázek směrem k naší lektorce. Vladislava napsala tři knihy, rozumí bylinkám, rituálům a věcem skrytým pod povrchem a maluje. Uvařila nám jarní očistný čaj z pampelišek, sedmikrásek a kopřivy. Vyrobila jsem si vůni, která voněla prý domovem, klidem a láskou. Vím jen, že jsem tam nakapala všechno, co mě nějak zaujalo. Vybrala jsem si světle modrou lahvičku, repliku barokního flakonu. (na fotografii).


Pokračování:

Přála jsem si vědět, jaký rituál nám Vlaďka doporučí na noc z 30. dubna na 1. května. A líbilo se mi, že je to vlastně úplně jednoduché. A toto je jen moje interpretace. Stačí si to vnitřně prožít a vizualizovat si vlastní myšlenky. Skrz naše myšlenky si do svého života můžeme přivolat dobré nebo špatné věci. Záleží pouze a jen na nás, jaký náboj jim dáme. To, čeho se chcete zbavit a nepřenášet si do nového období si můžete napsat na papír a ten pak spálit. A nebo si jen představovat, jak to pálíte a jak to odchází, končí a jak začíná něco nového. A nebo si z látky můžete vyrobit takový smotek, třeba ve tvaru panenky. Základ může být nějaká přírodnina, třeba sláma, trochu bylinek, například šalvěj. K tomu symbolickému smotku můžete dát ten svůj seznam toho, co už nechcete, všechna trápení nechat do této panenky nasát a pak jí spálit. Poté si vizualizovat to, co si přejete do dalšího období, čím ho chcete naplnit. A slušně o to požádat. Existuje mnoho doporučení, je jen na vás, které vám budou vyhovovat. Rozhodně je ale hezké se tím nechat inspirovat a rozvíjet to.

Nové čarodějnice

Pro mě jsou v současnosti čarodějnice ženy, které si umí poradit v nesnázích, mají nadhled, umí pomáhat druhým a umí i své umění a myšlenky předávat, něco jako takové mámy. Pomáhají lidem s trápením, léčitelky nebo terapeutky.


Pátek

Hvězda a srdce.

Tento šperk ke mě přišel sám. Jeho autorka Janja Prokic mi k němu napsala zprávu: "Je hodně o tom, abys vnímala sebe sama jako hvězdu a uvědomila si svoji sílu a zároveň něhu. A tu něhu a křehkost považovala za svoje plus a ne se to snažila přebíjet. Je to hodně o tom, že když se cítíme nějak na rozcestí v době nějaké přeměny, tak by nám hvězdy měly ukázat cestu kudy dál. To mi vždy říkala babička. A když žena nosí hvězdu, tak by ji měla nosit štěstí. Je to takový smíření se sám se sebou a odevzdáni se hvězdám, které nás vždy navedou na tu správnou cestu. To srdce uprostřed je ten zdroj. A podle tibetské medicíny, když budeš mít vždy otevřené srdce, tak tě bude vždy chránit."

To si můžeme vzít do nového období.


Koláže: Ester Geislerová (mix soukromého archivu Ester Geislerové, fotografií Anety Benediktové pro Ester&Josefina a fotografií z internetu.)


Inspirace a zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Beltain

http://druidova.mysteria.cz/KELTSKY_ROK/Beltine_a_carodejnice.htm

http://blog.angelumlucis.cz/pohanske-ritualy-v-beltaine/