Bývalý katolický biskup Fernando Lugo, právě zvolený prezident v Paraguayi se připojil k Venezuelanovi Hugo Chavezovi, Brazilci Lulovi da Silva, Peruánci Evo Morales, Ekvádorci Rafaelu Correovi, Uruguajci Tabaré Vázquezovi a do určité míry i Argentince Cristine Kirchnerové jako nejnovější na rostoucím seznamu levicových vedoucích politiků v Jižní Americe. Nakonec ve volbách zlikvidoval šedesát let dlouhou hegemonii zkorumpované a elitářské strany Colorado.
V roce 2006 se Lugo sklonil před peticí, kterou podepsalo více než 100 000 občanů, kteří ho žádali, aby kandidoval na prezidenta. Požádal Vatikán o svolení kandidovat. Vatikán to odmítl, tak Lugo odešel z církve. Lugo je odedávna stoupencem Brazilce Leonarda Boffa a jeho teologie osvobození, disidentského hnutí v jihoamerické katolické církvi.
Protože je Lugo synovec současného šéfa strany Colorado, který byl během diktatura Alfreda Sdtroessnera (1954-89) pronásledován, odešel do exilu do Ekvádoru, kde spolupracoval s monsignorem Leonidasem Proañou, známým v té zemi jako biskup chudých. Po této zkušenosti se vrátil do Paraguaye, nejchudší země na kontinentě, kde zahájil svou lidovou práci mezi místními chudými.
Lugo už dal najevo, že bude měkčí než Hugo Chavez, ale tvrdší než Lula, co se týče svého levičáctví. Zamýšlí provést v Paraguayi pozemkovou reformu, nikoliv však vyvlastněním neproduktivních farem, jak požadují v regionu komunistická hnutí za pozemkovou reformu, ale prostřednictvím legálního vykupování půdy, jak to dělá Brazílie. Také oznámil, že by měla být zrevidována dohoda ohledně hydroelektrárny v Itaipu, společného projektu, který byl vybudován před mnoha desetiletími na hranici mezi oběma zeměmi a který poskytuje oběma zemím energii. Lugo si přeje, aby Brazílie platila za elektřinu daleko vyšší ceny.
Lugo nasbíral nápady od obyčejných lidí z 207 měst po celé Paraguayi a vypracoval pětisetstránkový dokument, nazvaný Bolest lidu. Přislíbil, že se jím bude během svého funkčního období řídit, jako by to byla jeho osobní ústava.
Jednou z velkých výhod, kterou Lugo má, je to, že umí mluvit nejen španělsky, ale i místním indiánským jazykem guaraní, jímž hovoří chudí lidé.
Jen čas ukáže, zda jihoamerické neolevicové hnutí dokáže odstranit začarovaný kruh všeobecné chudoby a korupce, které vládnou v regionu už stovky let.
Minulou sobotu jsem byl v Lipsku na výstavě AMI (Auto Mobil International) a nejvíc mě zaujal "hand-made" český automobil Kaipan 57 (foto od Martina Nikodýma dole). Na jejich webových stránkách je napsáno, že firma Kaipan byla založena v roce 1991 a za původní záměr byl dovoz replik Lotusu Seven ze zahraničí, avšak posléze změněn na výrobu vlastní původních vzorů.
V letech 2001 a 2002 byl Kaipan 57 vyvíjen s motorem Audi 1.8 Turbo 20v a od r. 2003 bylo vyrobeno a prodáno 64 vozů.
Pondělí 14. dubna byl historickým dnem pro francouzský tisk: deník Le Monde se neobjevil na stáncích. Tento list založil r. 1944 Hubert Beuvre-Méry a stal se jedním z nejrespektovanějších deníků na světě. Novináři z Le Monde se rozhodli uspořádat stávku na protest proti plánu propustit 130 zaměstnanců, 90 z nich ze zpravodajství, což prezentovalo vedení firmy jako jediná možnost, jak se vyhnout bankrotu, poté, co list zaznamenal dluh 150 milionů euro.
Le Monde, jak se sluší na levostředový deník, z 25 procent vlastní jeho novináři. Ti ale nenabídli alternativní řešení a vedení podniku potřebuje ušetřit do roku 2011 každoročně aspoň 15 milionů euro. Kromě rušení pracovních příležitostí některých z 1600 zaměstnanců chce firma také prodat své portfolio časopisů, k nimž patří tradiční tituly jako Cahiers du cinéma, Télérama, Courrier International, Le Monde Diplomatique a Le Monde des religions.
Předseda správní rady Le Monde Eric Fottorino také uvažuje o tom, že prodá část akcií svého listu zahraničním investorům, jako je španělský koncern Prisa. V poslední době v důsledku tlaku internetu na počet prodaných výtisků Le Monde šetřil papírem a vycházel jen na 32 stranách denně.
Na přelomu roku koupila 60 procent akcií deníku Metro mediální skupina Mafra, do té doby vydávající konkurenční Expres. Bylo rozhodnuto o sloučení těchto deníků s cílem využít nejsilnějších stránek obou periodik. Spojením Metra a Expresu měly vzniknout dynamické noviny se silnou pozicí na trhu, které by byly postupem času schopny (alespoň podle mého názoru) konkurovat i těm největším hráčům na malém českém hřišti, píše Martin Kovalčík, bývalý zástupce šéfredaktora deníku Metro. Pokračuje:
"Čtenáři obou deníků jsou již několik týdnů přesvědčováni, že jde o velkou lásku. E. prostě miluje M. a konečně mohou být spolu. Láska má však nespočet podob a jen těžko se shodneme na její definici.
Australský psycholog J. T. A. Condon lásku například charakterizuje těmito snahami:
- o druhém něco vědět
- být s ním ve vzájemné interakci
- vyhnout se odloučení nebo ztrátě
- ochraňovat
- uspokojovat neboli sytit potřeby druhého
Rodina E. se nikdy nesnažila o M. něco podstatného zjistit. A pokud ano, tak čerpala informace ze špatných zdrojů. Výběr nové redakce nebyl veden pouze snahou o nalezení toho nejkvalitnějšího řešení a pokud ano, byl proveden špatně.
Vzájemnost nahradilo prosazování síly, která vyplývá z nerovného postavení obou partnerů v manželství.
Myslet si, že by zámožná rodina, ze které E. pochází, a která nyní určuje pravidla hry, plakala nad případnou ztrátou (původně konkurenčního) partnera, kterého si její potomek našel, by bylo více než naivní.
A poslední dva body Condonovy teorie? Ihned po sloučení byla redakce deníku Metro přestěhována do malé komůrky bez oken a klimatizace. Původní místnost zabral Expres. A to všechno proto, aby torzo Metra vyrábělo v prostředí připomínající svou teplotou a vlhkostí deštný prales rozsahem dvakrát tak velké noviny než byl v té době Expres. To kvalitní, co ještě z Metra v nové redakci zbylo, je tak již přes měsíc brutálně přetěžováno v nelidských podmínkách, aniž by to někoho trápilo. A přitom zcela zbytečně. Stačilo jen nechat původní redakci dodělat jejich „staré“ Metro a nenutit je, aby odcházeli na konci února. Tedy více než měsíc před tím, než Metro, jak jsme ho znali doteď, definitivně skončilo.Ti, co se rozhodli zůstat, se mohli v klidu školit a nemuseli chodit do práce šestkrát týdně, někdy i na dvanáctihodinové směny.
Celá fúze tak spíše připomíná praktiky středověkých vladařů než láskyplný vztah. Ti, když chtěli ovládnout nějaké území, se ho nejdříve pokusili podrobit silou. Poté, pokud síla nestačila, přišla na řadu diplomacie a vyjednávání, jejíž výsledkem většinou bylo manželství spojující obě znesvářené strany. Je těžké uvěřit v upřímnost svazku, jež vznikal na vzájemné nevraživosti současných manželů. E. totiž nepřišel na svět díky lásce, ale proto, aby co nejvíce přistřihlo křidélka tenkrát ještě nenáviděnému M. A silou se mu to nepovedlo.
Cílem celého manželství je tak zřejmě postupné zadupání formátu bezplatných novin, které postupem času začaly „lézt do zelí“ oněm respektovaným a „seriózním“ deníkům v čele s MF Dnes. Škoda, Česká republika tak zřejmě přijde o jednu z nejdynamičtěji se rozvíjejících se forem tištěných periodik.
A osud M. nebo E. v této situaci není nijak podstatný…
Ing. Martin Kovalčík
bývalý zástupce šéfredaktora deníku Metro"