Fabiano Golgo

22. 05.

V MHD smrdí nejen ceny...

Fabiano Golgo Přečteno 33161 krát

Brzo stoupne cena jízdného MHD. Tento vzrůst může přimět celou řadu lidí znovu zvážit, jestli chtějí jejich služeb i nadále využívat, nebo zvolí raději individuální automobilovou přepravu. Jezdíme jimi každý den ráno do práce či do školy, přepravujeme se jimi během dne po městě a večer dojíždíme domů. Mnozí s velkým sebezapřením a mnozí s takovou ignorancí, že nutí ostatní přemýšlet, zda právě tohle mají zapotřebí.

Obecně lze říci, že kvalita a úroveň prostředků MHD není pohoršující. Někdy je špatná, vozy jsou špinavé, jindy je vyšší. S poměrně výrazným navýšením cen jízdného se však musí podobně výrazně navýšit i očekávání zákazníků.

Úroveň vozů MHD je však jen jedním z hledisek. Velmi důležitým hlediskem, které cestování zpříjemňuje, nebo naopak otravuje, je mezilidské chování. Stále se například ozývají nářky cestujících, že si z nich řidiči dělají nejapnou legraci, když je nechají dobíhat k vozu, aby jim před nosem zavřeli a ujeli. Na obranu řidičů je však nutno uvést další fakt: jsou vázáni dodržováním jízdního řádu.

Autobusovou přepravu obstarávají z valné většiny nové vozy, tiché a přiměřeně pohodlné. Není však naprostou výjimkou narazit i na starou hrkající karosu. Autobusy mají obecně největší problém dodržovat jízdní řád, což ale vyplývá z jejich podstaty. Často uvíznou v zácpě, ze které se nemohou dostat. Je otázka, zda by nebylo na místě zapřemýšlet o systému, který by umožnil všem prostředkům MHD volný průjezd - alespoň na křižovatkách. Nelze je totiž srovnávat s individuální přepravou: zatímco ve většině vozů sedí jedna či dvě osoby, v autobuse jich může být řádově mnohem víc.

Tramvajový vozový park je naopak velmi zastaralý. Řada tramvají již má pomalu tři křížky na krku. To rozhodně není fakt, který by sloužil Dopravnímu podniku ke cti. Ještě závažnější však je, že celá řada klientů MHD je paradoxně raději, když na zastávku přijede starší typ tramvaje. Slavné nové posily tramvajové flotily s designem Porsche jsou totiž sice na pohled skutečně povedené, přeprava v nich je ale kvůli stísněnému prostoru a nepříjemnému hluku atraktivní už mnohem méně. Navíc postupující renovace starých vozů je také v některých aspektech kontraproduktivní: například čalouněné sedačky fungují jako skvělé lapače špíny a dokonce někdy i moči. Je proto nanejvýš vhodné je před usazením zkontrolovat. Jako nejlepší tak vycházejí prastará plastová sedadla. Přestárlé tramvaje tak ze souboje s novými vycházejí ještě se ctí.

Málokdo asi tráví v MHD svůj čas dobrovolně a rád, nač jej tedy ještě zbytečně znepříjemňovat?

Nikdo nepopírá svobodu zapomenout na jistě velmi svazující hygienické standardy. Přesto si je třeba uvědomit, že při jízdě MHD není většinou nikdo ve voze sám, přičemž je nutno dbát, že kde začíná svoboda jiného, tam končí svoboda naše.

Proto se zdá logickou úvaha, že kdo neuznává důležitost každodenního mytí, měl by svou cestu MHD zvážit. Hygienu neprovádíme jen kvůli svému zdraví, ale i s ohledem na ty, kdo s námi musí sdílet společné prostory. Máloco je přitom tak odporné, jako kvalitně propocená těla některých cestujících, která jejich nositelé ještě hrdě vystavují na odiv. Jistě není třeba používat nejnovější kosmetiku, ale určité hygienické minimum by mělo být standardem.

A jakkoli se inovuje vozový park a technické zázemí prostředků MHD, mezilidské vztahy zatím žádná podobná inovace nepostihla. Na každém kroku si lze všimnout bezohlednosti, sobectví a malichernosti.

Pokud vám nesmrdí lidé v MHD - obzvláště v létě - tak:

1. Sám smrdíte tak ukrutně, že se k vám ten chudák cizí smrad ani neprobije;

2. Máte neustále ucpaný nos, což vás řadí mezi ty bacilonosiče, kteří v MHD roznášejí různé choroby, neboť si nedokážou dát ani ruku před ústa, když kašlají a neustále prskají kolem sebe;

3. Nejezdíte MHD.

19. 05.

Česko nebo Čečensko? Připravená past na novináře kvůli jeho práci!

Fabiano Golgo Přečteno 30645 krát

Místo domluvené schůzky s osobou, která mě měla předat zajímavé materiály, setkal jsem se s policistou. Je pondělí 16.5., 18:07 hod. Jsem na místě. Dorazil jsem podle dohody s neznámou ženou, abych převzal zajímavé informace o Mladé frontě a. s. Několik týdnů před tím jsem dostal následující e-mail:

Vážený pane Golgo,

již delší dobu čtu vaše články. Líbí se mi Váš postoj k problémům v této společnosti. Začínám mít pocit, že jste jediný člověk, který s těmito problémy chce něco dělat. Ráda bych Vám předala nějaké citlivé informace ohledně společnosti MF Mladá fronta. Budete-li mít zájem o tyto informace, odpovězte mi na tuto adresu. Vzhledem k povaze těchto informací, bychom se dohodli na osobním setkání. Při tomto bych Vám tyto informace předala. Nemám zájem předání informací realizovat prostřednictvím elektronické pošty, protože této nedůvěřuji.

Irena Vodičková
WebRep
Overall rating

Po pokračující e-mailové komunikaci jsme se dostali k:

Mohu až večer. Sejdeme se v 18 hod. ul. Na Pankráci. Je zde Cafe bar Casper. Dřív to bohužel nejde. Musím počkat na manžela, aby hlídal děti. Budu se těšit na naše setkání. Pouze mi potvrďte, zda Vám to vyhovuje.

Hezký večer
Irena

Napsáno pro Deník Referendum

Místo paní Vodičkové mě ale na místě schůzky přivítal příslušník Policie ČR a požádal mě, abych ho následoval do policejního vozu. Hned jsem si uvědomil, že jsem se chytil do pasti. Policista mi vysvětlil, že dostal pokyn, aby zrovna v tento čas a na tomto místě zadržel člověka, jehož popisu jsem odpovídal. Menší vzrůst a bradka. Že prý tento člověk v ulici Na Pankráci krade auta.

Místo pasivního přijmutí faktu jsem se začal chovat asertivně a sarkasticky se slovy: „To je zajímavé, přece mi neříkejte, že byste neměli záběr člověka kradoucího auta před hotelem Holiday Inn, kde jsou minimálně tři kamery, nehledě na to, že jsme necelých 50 m od policejní služebny.“ Přičemž jsem mu ukazoval dvě různé press karty i s fotkami. Navíc jsem si začal dělat srandu, že jako novinář si nepřijdu na nějaké velké peníze, ale rozhodně ještě nekradu auta za bílého dne, navíc v místech, kde by mě mohly natočit kamery.

Policista mi odvětil, že má příkaz mě předvést na cizineckou policii. To mě zarazilo, protože jak mohl vědět, že jde pro cizince? Prý díky vzhledu... „No, vzhledem k tomu, že jsem tmavší, bych přece klidně mohl být Cigán,“ odpověděl jsem mu (to už ale zůstalo bez odezvy).

Policistovi jsem začal vysvětlovat, že je opravdu velmi podivné, když mám sjednanou tajnou schůzku s nějakou paní v malé kavárničce v celkem klidné ulici, ale zrovna náhodou v ten moment, kdy tam dorazím, policie pátrá po člověku mého vzhledu a popisu, nehledě na to, že paní „Vodičková“ na místo vůbec nedorazila.

Nenosím u sebe pas, protože se nevejde do peněženky ani kapsy, navíc nejsme v Bělorusku, takže jsem na ulici dosud nebyl nikdy kontrolován, ani jsem se nikdy neubytoval na ubytovnách s Ukrajinci, kde se namátkové kontroly sem tam provádějí. Policista ale trval na tom, že pas musí vidět a následně předložit cizinecké policii, aby se zjistilo, zda na území České republiky pobývám legálně. Řekl jsem, že cizineckou policii snad stačí kontaktovat telefonicky a oficiálně požádat o můj status, na což oni odpoví. Se synchronicitou, jako z filmu, se z vysílačky ozvalo: „Pan Golgo nemá s pobytem na našem území žádný problém, pobývá zde legálně.“ V tenhle moment se ale příslušník vyjádřil, že pas stejně musí vidět, protože člověk na press kartě nutně nemusím být já, a že si musí být jistý mou totožností, s čímž jsem souhlasil, ale i tentokrát jsem si neodpustil poznámku o dokonalém načasování celé situace.

Takže jsme dojeli pro můj pas a poté opět na služebnu. Tam jsem i další policisty přesvědčil, aby se podívali na internet a hledali moje články, aby si uvědomili, o jak citlivých tématech píšu a že kdosi vlivný může mít zájem vyřadit mě ze hry. Ukázal jsem i e-maily o domluvené schůzce. Načež si uvědomili, že i oni se stali součástí hry někoho nad nimi. Nato měl jeden z policistů telefonát, jehož tématem jsem byl nepochybně já, protože jsem zaslechl věty typu: „Na cizinecké policii? Už potvrdili, že má všechno v pořádku.“ nebo „Zpátky do Brazílie? Už jsme ho identifikovali. Dokonce jsme ho našli i na internetu, je to novinář.“

Celou dobu jsem nemlčel a vyprávěl policistům o podobných případech a zkušenostech, kde jsem také byl obětí, jako například, když na mě po napsání článku „Volejte spasiteli“ Vladimír Železný útočil tři soboty po sobě a v deníku Super se objevil článek, že po mně jde policie, protože jsem prý vykradl byt. Nejen deník Super se mi za tu lež musel omluvit, ale poté, co jsem skutečně skončil až u soudu, soudce mě zprostil obžaloby se slovy, že nikdy nezažil, aby u soudu skončil člověk de facto bez řádné obžaloby, s tak chatrnými důkazy.

Před pěti lety jsem dostal informaci od člověka z cizinecké policie, že se kdosi snažil získat mou adresu, která u nich musí být evidována. Po konzultacích se strýcem, který toho času působil jako velvyslanec v Japonsku, mi bylo prozrazeno, jak zde zůstat legálně, ale bez evidované adresy. Lidí, kteří by si přáli dostat mou hlavu, je dost.

Před několika týdny jsem např. vyzval Pavla Béma, aby dokázal, že nebyl v Jižní Americe na Santo Daime (DMT), což dosvědčil člověk, který u toho byl. Nedávno jsem psal o prapodivné schůzce pana Milana Jančíka před gay klubem Escape a zveřejnil jsem i jeho SPZ, což se v českých médiích asi nikdy nestalo. Taky jsem zveřejnil všechno, co vím o neoficiálním majiteli Mladé fronty a. s., jímž je František Savov, údajně zapletený do zmizení půl miliardy korun z České konsolidační banky. Také jsem jako jediný člověk z českých médií zveřejnil interní e-maily dokazující nelegální PR aktivity v místních médiích, a tím očernil mimo jiné i bývalého boxera velmi vlivného v politické sféře. Proto musím pracovat víceméně inkognito.

To, co se toto pondělí stalo, nebyla normální policejní akce, byla to připravená past na novináře kvůli jeho práci. To už není věc, která se týká jen soukromé osoby brazilské národnosti pobývající v ČR, ale souvisí se svobodou tisku v této zemi: a to proto, že kdyby někdo naštvaný na mě poslal svoje lidi, aby mě zbili, tak by to byla jen mafiánská praktika, kterou by policie musela řešit. Úplně nejhorší však je, když se někdo vlivný spojí se státním orgánem České republiky. Je v zájmu státu zjistit, kdo takto kolaboruje. Někdo musí vyšetřit, kdo volal na policejní stanici na Pankráci a dával můj popis a obvinění. Nebyl to anonym z „budky“, ale někdo zevnitř policie. Ten člověk bude vědět, kdo mě chtěl zastrašit a kdo se neúspěšně pokusil mě nějakým způsobem deportovat.

Celou záležitost jsem reportoval na všechny možné žurnalistické asociace, jako např. Freedom House, European Journalism Centre, Reporters Without Frontiers, Observatório da Imprensa atp. Protože mé svobodné působení jako novináře je v nebezpečí, jelikož vyšší státní orgány v určitých případech slouží mafiánům, musím svou ochranu a vůli k vyšetřování tohoto případu hledat jinde.

Stále ale zůstává otázka, zda člověk, který tuto akci připravil, je napojen na Mladou frontu a.s (a tím mi předal vzkaz, o kom nemám psát), nebo naopak Mladou frontu a.s. použil pro odvedení pozornosti.

Původní text ZDE

12. 05.

Mají mít homosexuální páry právo na adopci dětí?

Fabiano Golgo Přečteno 37335 krát

Ústavní soud v Brazílii nečekal, až se politici rozhoupu, a sám minulý týden zrovnoprávnil homosexuální svazky s heterosexuálními. Po více než patnáct let se různí politici snažili prosadit registrované partnerství podobné tomu, jako má Česká republika. Jenže stejně jako tady, navzdory 70 % brazilské populace (v ČR okolo 80), která registrované partnerství schvalovala, křesťanské strany (tady KDU-ČSL, tam evangelická PTB) úspěšně blokovaly, i v menšině, jeho schválení. I když se říká, že je Brazílie největší katolickou zemí na světě, katolická církev zde už dávno nemá velký vliv. A dokonce, aby mohli přežít, musejí např. otevřeně schvalovat používání kondomů. Ale jako tady KDU-ČSL, tak i v Brazílii mohou křesťané (v tomto případě evangelíci) jako součást koalice, přestože jsou v menšině, blokovat schválení registrovaného partnerství.

Napsáno pro Deník Referendum

Jenže po ukončení vojenské diktatury v roce 1985 se brazilská společnost velmi zliberalizovala, v reakci na to, že byla 21 let silně svazována nejen generály, ale i kardinály. Během vojenské diktatury se v telenovelách nemohlo objevit absolutně nic nekatolického, jako např. potraty nebo rozvody. A právě proto se má generace začala chovat úplně opačně než generace předchozí. To mělo za následek, mimo jiné, že byl najednou všude cítit sexuální náboj. To vedlo k velmi silné liberálnosti všech lidí pod 45 let, a tím i náklonnosti k registrovanému partnerství, přestože má Brazílie silnou katolickou tradici. Podobná situace je i v Argentině, která se diktatury zbavila o pár let dříve (po fiasku na „Malvinas“ nebo chcete-li na Falklandových ostrovech).

Už od roku 1999 v mém federativním státě Rio Grande do Sul byla registrovaná partnerství platná (mimo jiné i díky mé sestře, která byla součástí skupiny právníků, která přesvědčila jednu ze soudkyň Nejvyššího regionálního ústavu, aby se svazky homosexuálů považovaly za platné). Od té doby mají homosexuální páry absolutně stejná práva jako heterosexuální. Ale pozor! Ne ta diskriminující práva, která máme tady v České republice, a sice registrované partnerství bez možnosti adopce.

To, co brazilský ústavní soud udělal, je, že svazky homosexuálních a heterosexuálních párů bez výjimky zrovnoprávnil, a není tedy mezi nimi jediný rozdíl. Tím pádem se brazilský ústavní soud elegantně vyhnul jakékoli formě diskriminace vůči jakékoli skupině. Jednoduše využil slovíčkaření, kdy manželství definoval jako svazek dvou lidských jedinců, bez ohledu na pohlaví, tím pádem i osobám stejného pohlaví vyplývají stejná práva jako těm různopohlavním.

Pár týdnů před schvalováním registrovaného partnerství v České republice jsem byl Lidovými novinami požádán, abych napsal celostránkový článek na toto téma do přílohy Orientace. Byli ale překvapeni, neboť očekávali, že přicházející zákon budu oslavovat, zatímco já jsem byl spíše proti. Jako obvykle jsem byl kamenován ze všech stran. Homosexuálové mě měli za zrádce, protože jsem argumentoval tím, že bez adopce je to diskriminující zákon.

Ta vysoká procenta Čechů, která souhlasila s registrovaným partnerstvím, náhle a prudce klesají, pokud se hovoří o umožnění adopce. I mezi svými blízkými často slyším názory typu „chudák dítě přece potřebuje maminku i tatínka..." Což samozřejmě není pravda, protože poměrně značná část společnosti vyrůstala bez jednoho z rodičů. Nebo s otcem, který byl na častých pracovních cestách, z práce se vracel po setmění; nebo dítě vyrůstalo s babičkou, když rozvedená matka trávila většinu času v práci... a podobných příkladů by se našlo ještě mnohem více. Nemluvě o tom, kdy si spousta dětí přeje, aby „zlý“ otec nebo otčím jednoduše zmizel.

Teorie, že pro dobrý vývoj lidské osobnosti je nutné mít doma oba (mužský i ženský) vzory, je mylná také proto, že nepočítá s tím, že ten vzor může být špatný. Zejména když mnoho otců dává dětem za příklad minimální komunikaci či časté návštěvy „kulturních zařízení“ – hospod – a navracení domů pod vlivem alkoholu. To znamená, že je jedno, jakého pohlaví je náš vzor, ale záleží na tom, aby byl vyrovnaný, uvědomělý a milující.

Připadá mi též jako ze středověku, že v dotazníku při darování krve je otázka, jestli jste měl v poslední době homosexuální styk, a v případě, že ano, nemůže dotyčný darovat krev, přestože procento homosexuálů nakažených HIV je v ČR malé. Je to, jako kdyby Češi nemohli cestovat do Chile proto, že tam Čech způsobil požár na značném území národního parku nebo že český prezident ukradl pero při setkání s chilským protějškem.

Takže podle mě ta skutečná pravda je, že se většina heterosexuálů tajně bojí, že homosexuál, který stojí o adopci, bude mít negativní vliv na utváření genderové identity dítěte, anebo proto, že většina lidí ještě nepochopila, že homosexuál není totéž co pedofil.

Zaprvé, kdyby nás ovlivňovala sexualita našich rodičů, nebyli by na světě žádní homosexuálové, neboť většinou jsou děti heterosexuálů...

Dokonce se po skoro třicetiletém výzkumu v USA soužití dětí s homosexuálními páry ukázalo, že heterosexuálové odchovají 4-6 % homosexuálů, zatímco homosexuální páry odchovají jen 1,6 % homosexuálních potomků.

Jestli je homosexualita podmíněná geneticky, nebo výsledek spolupůsobení několika sociálních faktorů, to nevím, ale vím, že by si jen tak někdo dobrovolně nevybral stát se terčem diskriminace a být považován ve společnosti za méněcenného.

Hodně lidí si myslí, že to je otázka sexu. Že si to někdo prostě jen vyzkoušel a bavilo ho to. Nebo koukal na někoho stejného pohlaví a pocítil sexuální přitažlivost. To je samozřejmě ignorance, protože každý homosexuál, stejně jako heterosexuál, na počátku adolescence jednoduše pocítí zamilovanost k jiné osobě, aniž by předtím měl jakékoli sexuální zkušenosti. Dokonce si drtivá většina lidí pod pojmem mužská homosexualita automaticky vybaví anální styk. Jenže průzkumy ukazují, že většina homosexuálních párů anální sex neprovozuje a jako kterýkoli jiný vztah po čase sexuální náboj ztratí. Což neznamená, že se rozejdou. A homosexuální muži se v promiskuitě od těch heterosexuálních zase tolik neliší, koneckonců mužská nevěra je fakt, který je platný a dokumentovaný už po tisíciletí.

Dokonce heterosexuální muž začíná v ČR sexuální život ve 14-15 letech, zatímco ten homosexuální začíná nejdříve průměrně v 17 letech (v případě lesbiček se dostaneme až na neuvěřitelných 24 let). Sexualita nás slovně definuje, zatímco o heterosexuálech se hovoří pouze v případě, kdy se chce zdůraznit ta odlišnost od homosexuálů. Nebýt té sexuální konotace, lidé by hned nedávali adopci homosexuálními páry do souvislosti s pedofilií nebo ovlivněním sexuality dítěte. Běžný člověk bohužel nevidí, že homosexuálové nejsou jednoho druhu a že stejně jako mezi heterosexuály je mezi nimi velmi mnoho typů lidí, tedy že sexualita prostě nemá vliv na to, jaký ten člověk bude rodič.

Nikdy jsem nečetl zprávu, že by dítě bylo obtěžováno svým homosexuálním rodičem, ale velmi často se v médiích objevují zprávy, že dcery byly obtěžovány nejen nevlastními, ale i vlastními otci. U adoptivních heterosexuálních otců též nikdo nepředpokládá, že budou adoptované dítě jakkoli zneužívat, proč by tomu tedy mělo u homosexuálních rodičů být jinak?

Mnozí oponují i tím, že dítě bude trpět harašením a šikanou ve škole kvůli tomu, že nemá maminku a tatínka, ale dva tatínky nebo dvě maminky. Takže zakážeme, aby trpaslíci, obři, handicapovaní a další lidé měli děti, aby tyto nebyly ve škole šikanovány a buzerovány? Ještě před pár desetiletími nebylo normální, aby dítě pocházelo z neúplné rodiny, kde se rodiče rozvedli, a dneska je to bráno jako normální jev. Takže pokud se to uzákoní, nebude po pár letech žádný problém, protože lidstvo se jednoduše vyvíjí a jde kupředu.

Původní text ZDE

Archiv článků: květen 2011

V MHD smrdí nejen ceny...

Česko nebo Čečensko? Připravená past na novináře kvůli jeho práci!

Mají mít homosexuální páry právo na adopci dětí?

Blogeři abecedně