ŘÍM PODRUHÉ
(Toto byl muj editorial v časopisu Redhot, když byl útok na Spojené staty v 11. záři 2001)

Amerika se samozřejmě nerozloží přes noc jenom proto, že se zřítily dvě budovy, jakkoli symbolické. Američané podobně jako Římané jsou nejdůmyslnější, nejvynalézavější a když jde do tuhého nejukázněnější lidé na světě. Ovšem poprvé od konce studené války nás přepadá nepříjemný pocit, že budoucnost není tak jistá a neměnná, jak se kdysi zdálo.

Jak podivné je, že právě Ameriku - národ, který převážnou většinou věří v nejvyšší bytost, tak zaskočí, když jí otřese hrstka lidí, kteří mučednictví považují za nejvyšší životní cíl.

Nyní se pokusí nad iracionalitou zvítězit racionálními prostředky. Je zvláštní, že na prahu třetího milénia se racionalitou rozumějí řízené střely Tomahawk, neviditelný bombardér B1 a útočný vrtulník Apache. Těžko říci, zda tyto prostředky budou účinnější než hromadné přibíjení na kříž a pogromy na křesťany ve starověkém Římě. Z vojenského hlediska Amerika podobně jako Řím využívá ohromné technické převahy nad svými nepřáteli, ovšem s jedním zásadním rozdílem. Na rozdíl od Římanů, Američané, neboť mají jinou mentalitu, nejsou tak ochotní podstupovat oběti.

Noční můra, která nyní straší Západ, je mnohem záludnější a má více hlav. Každá bomba, která dopadne na základny fundamentalistů a na obyvatele států, kde fundamentalisté působí, pravděpodobně stvoří jen další mučedníky, další fanatiky, další teroristická zvěrstva.

Není to nakonec právě nesmírný úspěch amerického impéria, jeho všudypřítomnost, v důsledku čeho je, podobně jako říše římská, Amerika tak zranitelná? Může Amerika opravdu doufat, že lze být zároveň všude?



Může skutečně podporovat Izrael, pacifikovat Irák, usmiřovat Írán, zastrašovat Libyi, vybombardovat Taliban, zjednávat pořádek na Balkáně, odstrašovat Čínu, aby nenapadla Tchaj-wan, vybudovat kosmický raketový štít na ochranu před zbloudilými ruskými střelami, opevnit hranice tak důkladně, aby se neopakovaly hrůzy minulého týdne - může toto všechno zvládnout a zároveň odvrátit recesi a být nadále motorem světového hospodářství?

Prezident Bush prohlásil, že třebaže se zřítily mrakodrapy, Amerika se nezhroutí. Zřícení Světového obchodního střediska však dozajista značí konec éry americké hegemonie a počátek temnějších a nejistějších časů.

O čem se mlčelo, bylo poznání, že Amerika a nikoli Švédsko, Chile, Kanada či jiná země se stala cílem, protože většina obyvatel planety Země ji považuje za individualistické, pokrytecké a sobecké impérium. Jeden můj americký známý se na mě rozkřičel, když jsem mu to řekl, a připomněl mi, že "ani Evropané by nežili svobodně, kdyby Američané neprolili krev ve dvou světových válkách, které nerozpoutali". A pokračoval v tom duchu, jak je zbytek světa necivilizovaný, jak by věda bez Američanů nic neznamenala, technika by byla na úrovni padesátých let (nemám ani potuchy, jakým "vědeckým" postupem k tomuto závěru dospěl), že světovým jazykem by byla, a to se značným znechucením, francouzština...

Největší chyba velké části obyvatel světa právě nyní spočívá v tom, že hledají "padouchy" stejně jako v amerických filmech. Nekladou si zásadní otázku: co jsme udělali, že nás tolik lidí nenávidí?

Například to, že Kuvajt, monarchii, kde ženy nemají téměř žádná práva a kde demokracii nemají ani ve slovníku, bylo třeba "zachránit", nikoli však Rwandu. Nebo že je třeba uvalit embargo na Kubu, protože proti Fidelovi a jeho zlému režimu se musí bojovat, nikoli však na Čínu a její ještě horší pošlapávání lidských práv. Anebo že Ariel Šaron může zabíjet stejně jako jeho předchůdci, Palestinci však ne. Mohli bychom pokračovat dál a dál, lze to však vyjádřit stručně: strýček Sam pečuje o lidská práva jen těch, z nichž má nějaký obchodní prospěch. Cynické odmítnutí pomoci lidem, kteří hromadně umírají v Africe na AIDS, jenom kvůli zájmům farmaceutických společností, to dobře ilustruje. Ve jménu byznysu je dovoleno skoro všechno. Na každé dolarové bankovce je napsáno "v Boha věříme", což je spíše symbolické a zároveň rozporné, když vezmeme vážně učení jejich oslavovaného Ježíše Krista.

Soustředit se na Araby, jako kdyby to byla zvířata jiného druhu, lačnící po americké krvi, je obrovská chyba. Kdyby strýček Sam začal provozovat kapitalismus s lidskou tváří, a ne darwinistický kapitalismus, řídě se zásadou "lidé, nikoli zisk", možná by nepřátelé Ameriky nebyli tak početní. Je zlé, že kvůli tomu bylo zmařeno tolik nevinných lidských životů.

Hroutící se americký pocit nedotknutelnosti

Po zhroucení Pentagonu a Světového obchodního centra, které 11. září 2001 na televizních obrazovkách sledovali lidé po celém světě, následovalo zhroucení americké psychologie. Rozplynul se pocit, že obyčejní Američané jsou imunní vůči řádění nepřátel Ameriky, protože je chrání neomylní agenti CIA a FBI, námořnictvo a další policejní a tajné služby. Za své vzal v Američanech pečlivě budovaný pocit distance mezi zámořskými aktivitami jejich vůdců - politiků, diplomatů, manažerů, generálů - a jejich osobní bezpečností.

Tato psychologie imunity, tento imaginární kokon, byl po léta spřádán z vláken různých předpokladů. Jeden z předpokladů je morální: Vezmeme-li v úvahu dobrotu americké demokracie, žádný nepřítel s podporou veřejnosti se na Ameriku nemůže zlobit dlouho. Druhý předpoklad je technický: Snad jen šílenec by se pokusil napadnout "Americkou pevnost" vybavenou těmi nejmodernějšími technologiemi. A třetí předpoklad je kulturní: Američtí "nejlepší a nejchytřejší" technokraté jsou natolik sofistikovaní, že je přece nemůže přechytračit rolník s divokým pohledem ze zapadákova někde ve Třetím světě.

Tato myšlenková konstrukce se však zřítila v oblaku dýmu ve chvíli, kdy byly podle ďábelského plánu napadeny instituce vojenské a finanční moci. CNN se opakovaně dotazovalo Pentagonu a expertů z Kongresu, jak mohlo k něčemu takovému dojít "v místech, o kterých jsme se domnívali, že jsou nezranitelná". Co se má říci Američanům, kteří mají pocit, že byli "podvedeni", protože byli přesvědčeni o tom, že USA jsou nejbezpečnějším místem na světě? Na to pochopitelně neexistuje žádná odpověď, protože k přesvědčení, že Spojené státy jsou nezranitelné, nebyl nikdy jakýkoli racionální důvod.

Nicméně tato psychologie imunity byla pečlivě rekonstruována po válce ve Vietnamu, tedy po sérii jistých rozhodnutí amerických vůdců, díky kterým mnoho Američanů přišlo o své syny. Když viděl jak se národ krčil hrůzou, prezident Jimmy Carter se domníval, že ví, jak jej ujistit o tom, že před ním leží bezpečí a klid. Pokusil se změnit americkou zahraniční politiku z agresivního intervencionalismu svých předchůdců Kennedyho, Johnsona a Nixona – a brzy ukázal svou neschopnost ve Střední Americe, Afghánistánu a Íránu. Pohled na americká rukojmí muslimských fundamentalistů v Teheránu mu nehrál do karet. Američané se už beztak cítili slabí a zranitelní. Co chtěli byl pocit síly a nezranitelnosti, pocit, který jim poskytovaly filmy, které země produkovala a na které se s nimi díval celý svět.

To přesně pochopil Ronald Reagan. A přesně to prostřednictvím slov, obrazu a rozpočtů předkládal národní psychice. Rozhodl se pro nejrozsáhlejší zbrojení v době míru v americké historii, včetně bombardérů B-1 a Stealth a do raketového systému přidal 16 000 nových jaderných hlavic. To byla ta "silová" část. "Nezranitelné" části se říkalo Strategická obranná iniciativa, neboli Hvězdné války. Mělo-li zesílené chřestění zbraněmi do tváře Sovětského svazu zvýšit riziko nukleárního útoku, Reagan nabídl vesmírný štít, "prostředek", jak řekl v televizním projevu, "k tomu, abychom z nepřátelských jaderných zbraní učinili impotentní a zastaralé hračky". Jedna z verzí měla používat laserové paprsky, pumpované z jaderných výbuchů na satelitech na oběžné dráze. Projekt dostal název Excalibur.

Téměř vše k čemu došlo po Reaganově projevu 23. března 1983 spíše potvrzovalo než vyvracelo americké poselství, že Amerika je připravena vložit se do problémů jiných národů bez toho, aby zavlekla válečné násilí na vlastní půdu.

Máme pochopitelně k dispozici prvotřídní lekci z Pouštní bouře, která se stala přehlídkou všech těch supermoderních zbraní, které existují díky Reaganovým financím. Jen několik dní před tím Amerika tajila dech v očekávání počtu mrtvých. Veřejnost byla ve své podpoře operace rozdělena přesně na dvě poloviny, a to ještě ve chvíli, kdy první stíhačky trestaly Bagdád. Ale s každým novým záběrem robotických "inteligentních" bomb, které vykonávaly nebezpečnou práci a s každým vítězoslavným úsměvem amerického letce, který mluvil o úspěšném zásahu, veřejná podpora šplhala vzhůru. Ve chvíli, kdy CNN přinesla záběry mrtvých iráckých těl podél silnice v kuvajtské Jahvě, bylo rozhodnuto. Amerika byla schopna vést rozsáhlou válku proti čtvrté největší armádě na světě a přitom ztratit pouze hrstku vlastních mužů.

Tyto vzpomínky nemají zpochybnit cíle operace či snad dokonce sympatizovat se Saddámovým despotickým režimem. Jde o zdůraznění poselství nesmírné odtrženosti, které Pouštní bouře vyslala do světa. Amerika mohla jednat beztrestně a Američané se mohli spokojeně věnovat domácím radovánkám (v podobě konzumu a sebepovyšující kultury) kvetoucího hospodářství.

Válka přirozeně po sobě zanechala stopy nenávisti nejen mezi těmi, kteří se stali oběťmi bombardování, ale i mezi desítkami tisíc těch, kteří strádali hladem či zemřeli na nemoci v důsledku mnohaletých sankcí, ale to Američany nijak nevzrušovalo, protože pro ně to zdánlivě nemělo jakékoli okamžité a osobní důsledky. Jak roky ubíhaly, čas od času nechal prezident Clinton z hlídkujícího letounu vystřelit raketu na irácký vojenský cíl, což nezbytně zabilo i civilní obyvatele v blízkém okolí cíle, ale nepředstavovalo riziko pro americké vojáky. Zprávy o takových událostech rychle vyšuměly ze stránek tisku a zmizely z televizních obrazovek.

Když mrakodrapy Světového obchodního centra v roce 1993 vzplanuly poprvé, byla opět posílena zvrácená psychologie imunity. Věže, které byly tak technologicky vyspělé, odolaly. Ztráty byly tragické, ale ve srovnání s leckterým železničním neštěstím nestály za palcové titulky "Útok na Spojené státy". Zločinci byli chyceni a po zásluze potrestáni, nevyjímaje jejich slepého vůdce. Byla posílena ochranka a život šel dál.

Vše se změnilo 11. září 2001.

V čele Spojených států amerických stojí prezident, který je synem vrchního velitele operace Pouštní bouře a tento "junior" přišel s vlastním plánem "Juniorských hvězdných válek". Jeho ministr vnitra, který operaci Pouštní bouře řídil, vytvořil Powellovu doktrínu, která stanoví, že armáda se nenechá zavléct do války, pokud nebude jasně určen nepřítel. Americká veřejnost je jednoznačně pro a dostupná palebná síla je natolik obrovská, aby zaručila vítězství při minimálních ztrátách na životech. To je poměrně nová definice prahu války a vypovídá o tom s jakou bázlivostí musejí představitelé USA zacházet s pocitem bezpečnosti a blahobytu svých občanů.
A tak George W. Bush prohlásil za svou hlavní prioritu v oblasti armády a zahraniční politiky vytvoření mechanismu pro zničení hrstky raket, vržených proti Spojeným státům tím či oním "rudým národem", za 100 miliard dolarů. Amerika má pocit, že ve světě bezpráví musí hrát roli četníka, ale Američané už tento pocit nesdílejí, pokud se rizika doma zdají býti příliš hmatatelná.
I nadále vnucovat Američanům sen o světě drženém na uzdě však od nynějška bude mnohem těžší.

Události z 11. září ukázaly, že věřit na štít proti "rudým národům" je hloupost. Takový štít je jen psychologickou iluzí.

Fabiano Golgo, 15. září 2001.