Řeknu to jednoduše: mohl bych napsat, že Iveta Bartošová je mimozemšťan. Možná by mě Bartošová zažalovala a možná by soud i vyhrála. MAFRA bohužel není Bartošová.

Asi je na místě všechno si to zopakovat: Z několika dobře informovaných zdrojů jsem se dozvěděl, že se deník Lidové noviny potýká s existenčními problémy. Neudělal jsem nic víc, než že jsem shrnul a zapsal šeptandu, se kterou se setkává každý, kdo se pohybuje kolem novin. Viděl jsem, jak se kouří a není kouře bez ohně. Jak se zdá, Lidové noviny jsou výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Můj text vyvolal nečekaně svěží reakci vydavatelství MAFRA - jako novináře mě to pochopitelně potěšilo. Neexistuje lepší důkaz pravdivosti vašich informací než jejich oficiální popření. Tímto děkuji právnímu oddělení MAFRY.

Stejně jako mé informace popírá MAFRA, popírala je před deseti lety televize Nova. Tehdy jsem psal do Lidovek o tom, že některé zvlášť delikátní otázky směřované Vladimíru Železnému do jeho pitoreskní one man show Volejte řediteli jsou všechno, jen ne autentické. Jsem také upozornil na to, že papírky s dotazy co nosily telefonistky na jedno určené místo na stole, šlo pouze o herecký akt - Železný bral vždy jen z hromádky dotazů, na něž byl připraven.

Nicméně dobrá, koláče se vydařily a Esmeraldu jsme si užili až do poslední klapky. Vlastně jsem, vzhledem k povaze podnikání pana Železného, upozornil na nicotnost, přesto se zdálo, že není nic důležitějšího než cinknuté otázky. A poprvé jsem se narazil na informační blokádu: co se má cizinec co navážet do naší pěkné české popkultury? Tehdy LN byl vyhrožován žalobou a Vovka posílal jeho mluvčí, Martin Chalupský, "hovořít" o mé osobě s tehdějšim šéfredaktorem Lidových novin Veselinem Vačkovem.

Jen že, jako teď, měl jsem dobré zdroje:

"Vážená redakce Lidových novin,

Chtěl bych Vám napsat několik řádků k článku Fabiana Golga “Volejte spasiteli”, v němž jsou popsány manipulativní praktiky užívané v pořadu televize Nova Volejte řediteli.

Jako bývalý vedoucí programové akvizice a programový ředitel televize Nova jsem se na přípravě pořadu v létech 1994 až 1998 sám několikrát podílel. Z vlastní zkušenosti mohu uvést následující:

Pořad Volejte řediteli byl připravován zvlášť k tomu určeným redaktorem za podpory pracovníků Public Relations a programu. V průběhu týdne byly sebrány dopisy diváků a připraveny různé programové informace. Odpovědný redaktor míval s moderátorem pořadu a ředitelem televize v jedné osobě Vladimírem Železným pravidelnou poradu, na níž byl připraven základní dramaturgický koncept sobotního živého vystoupení. Dotazů vždy chodilo hodně a vybíraly se pochopitelně jen takové, které se hodily, tedy pochvalné i “kritické” - nastolující jen taková kritická témata,na něž si moderátor přál odpovídat. Úplné vymýšlení otázek a jmen diváků z vlastní zkušenosti potvrdit nemohu, i když existence tohoto aktu byla v Nově vždy veřejným tajemstvím a zdrojem nejrůznějších legrácek a vtipů mezi zaměstnanci.

V den vysílání byl vždy podůrný dramaturgický tým na místě ve studiu již po deváté hodině ranní, aby pomohl zpracovat telefonické dotazy, které přícházely na zvláštní linky sličným telefonistkám přímo do studia. Tým psal nebo nalepoval na kartičky s dotazy stručné odpovědi, pomáhal dohledávat informace, diskutoval s připravujícím se moderátorem. V určitém čase před zahájením přímého přenosu však moderátor přísun dotazů ukončil - když si již plně utřídil a sestavil materiál, pořadí svých odpovědí ad. Od té chvíle nosily telefonistky papírky s dotazy na jedno určené místo na stole, kam moderátor v průběhu vysílání pořadu už nikdy nesáhne. V živém vysílání jsme sice mohli vidět slečny, kterak papírky s otázkami na stůl pilně nosily, nicméně šlo pouze o herecký akt - moderátor bral vždy jen z hromádky dotazů, na něž byl připraven.

Drnčící telefony, rozhovory telefonistek s diváky a čerstvé dotazy na moderátorově stole v průběhu přímého přenosu sice vypadaly efektně a dodávaly pořadu patřičný ráz dramatičnosti a autenticity, ve skutečnosti však šlo o pouhý tyjátr. Telefonistky byly v pořadu křovím a bariérou, která přístupu čerstvých diváckých dotazů k moderátorovi ve skutečnosti naopak zabraňovala. Šťastný divák, který se v průběhu pořadu dovolal, neměl žádnou šanci, že jeho dotaz bude rovnou zodpovězen. Nikomu však zřejmě nepřišlo nikdy divné, že se odpovědi nedočkal - co se dá dělat, asi se dříve do studia dovolali jiní, tak třeba mi odpoví za týden…

Dnes je běžné v rádiích i v některých televizích, že diváci volají přímo do studia a povídají si naživo s moderátorem či s jeho hosty. Existují i celé pořady na interaktivní bázi (např. nesmírně populární Andrei Gheorghe v rumunském rádiu PRO FM odpovídá on-line na naprosto jakoukoli otázku, dokáže-li ji posluchač zformulovat během třiceti sekund).

Pořad Volejte řediteli se však interaktivně pouze tvářil. Žádný skutečný dialog nikdy nenastal, vžy šlo o monolog v plné režii moderátora. Přes všechen ten telefonický šrumec ve studiu moderátor vlastně v klidu, nikým nerušen, odpovídal pouze a jedině na otázky, na něž byl dopředu připraven.

Popsaná praxe ve Volejte řediteli platila v době, kdy jsem v Nově působil. Zda stále trvá, nevím.

S přátelským pozdravem,

Petr Sládeček"

A tak to bylo s oním slavným článkem "Volejte spasiteli", který vyšel v Lidových novinách 3. března 2001 jako Úhel pohledu.

Poté, o mně napsal deník Super, že mě hledá policie (ještě tentýž týden přiznali, že se spletli) a mně začali informovat reportéři, kteří znalí lidi z deníku Super, a dokonce i dva zaměstnanci deníku Super, o přípravách další akce, která mě prý měla zdiskreditovat (neboli, lépe řečeno: pomstít Vladimíra Železného).

Ostatně mě popírali častěji: například jsem informoval o tom, že se vedení časopisu Týden po odchodu šéfredaktora Dalibora Balšínka ujme František Nachtigal. Sám Balšínek si dal tu práci a zašel ujistit znepokojenou redakci, že se nic takového nestane. Šéfredaktorem Týdne JE František Nachtigal. Také bych rad připomnel, že jsem napsal na tento blog už v 26.11.2008: "Exkluzivně - Balšínek odchází do Mafry" - několik měsíce předtím, než se to stalo. Proč Aktuálně.cz tohle nebere v úvahu - že několikrát jsem měl pravdu, i když moje články byly nejdřív oficiální popírání?

Mohl bych se chlubit dál.

Uznávám, že v dílčích podrobnostech se můžu mýlit - ale na má slova nakonec vždycky dojde. Nejsem oficiální tiskový dozor, avšak jsem novinář. A všichni vědí, že co nevím, to nepovím, ale že jsem drbna, když mi řeknou něco, co má být "headline" - a stejně mi svěřují tajnosti redakčních kuřáren. Nestojím o novinářskou cenu, ale líbí se mi informovat a naučil jsem se usmívat se nad stereotypními reakcemi na mé články. Obvyklými protiargumenty bývá "vraťte se do Brazílie" nebo "jste komunista" nebo že mě někdo platí, abych dělal kampaň proti Mafře.

Nicméně případ Lidových novin zašel dál a odhalil víc.

Přestože jsem se snažil o maximální otevřenost a dokolečka vysvětloval, že jsem ochoten každé ze svých údajně nepravdivých sdělení o Lidovkách hájit i u soudu, Aktuálně i Blisty.cz podlehly tlaku MAFRY. Není na tom nic příjemného. Jsem novinář. Publikoval jsem ověřená fakta. Ale byl jsem zcenzurován. Snad bych měl zajít do obchodu pro sprej a na nejbližší zeď napsat: Dokažte mi, že nemám pravdu. Stojí právní řád a novinářská morálka na presumpci viny nebo na presumpci neviny? Neměla by být MAFRA, vydavatel novin, které se označují za seriózní, ta strana která musí mít důkaz, že nemám pravdu? Silou umlčet kritický hlas? Hmm...

Rád se nechám usvědčit z nepravdy. Ať MAFRA ukáže že LN nejsou ztrátové, že to, co jsem napsal, není pravda. Dementovat jenom to, že LN končí, a dodat, že se bude vyvíjet, neodpovídá na všechny body v mém článku. Takže, pokud se mýlím, co se týče konce LN, asi mám pravdu ve zbytku článku... Nedementovali, tak souhlasili. Ale ZCENZUROVÁN byl CELÝ článek .
Rozhodně radši než to, že se dnes propadám do jakési mlčenlivé bažiny, složené z falešné solidarity pár desítek kapříků v zatuchlém českém mediálním rybníku.
Není to tak dlouho, co se zvedla vlna novinářského odporu proti zákonu na právo na odpověď.

Musím říct, že ta celá věc - protigolgovské úsilí MAFRY - je opravdu docela zábavná. Je to, jako když se dívám na zoufalý hmyz, který mne chce vší mocí štípnout - a nechápe, že je mezi námi skleněné okno. Je to moje čisté svědomí proti její "corporation spin".