Rakušané jsou svobodnější než Češi
V jediné zemi, a to v Rakousku, je právo novináře na ochranu svých zdrojů absolutní. Ve všech ostatních zemích je toto právo nějakým způsobem omezeno, poukazem na zájem národní bezpečnosti, veřejného pořádku, a na požadavky spravedlnosti.
Novináři mohou být za odepření informací o svých zdrojích pokutováni anebo v devíti zemích odsouzeni do vězení.
V Rakousku existuje zákon o ochraně novinářských zdrojů už déle než 70 let. Od 1. ledna 1982 je v platnosti nový, zpřísněný zákon, podle něhož mají novináři právo odmítnout svědčit u soudu či při vyšetřování. Totéž právo mají i majitelé sdělovacích prostředků, šéfredaktoři a všichni pracovníci v oblasti sdělovacích prostředků či informací.
Právo novináře na utajení svých zdrojů nepovažuje Mezinárodní federace novinářů za pouhé právo, ale za novinářovu povinnost. Je nedílnou součástí novinářovy povinnosti poskytovat veřejnosti svobodně získávané informace. Tam, kde jsou k dispozici sdělovacím prostředkům jen oficiální informace, novinář se stává hlásnou troubou vlády (nebo korporaci). Toto pojetí tiskové svobody nemá nic společného s právem veřejnosti být svobodně informován a utvořit si vlastní názor.
V článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv je psáno: "Každý má právo na svobodu názoru a výrazu. Toto právo zahrnuje svobodu zaujímat jakýkoliv názor a vyhledávat, dostávat a sdělovat informace a myšlenky jakýmikoliv prostředky bez ohledu na hranice."
Jan Cihak píše: "Vedlejší efekt "demogracie" v podání kriminálních a korupčních struktur - 'piš si o čem chceš, čmárale, dokud jsou tvoje články o kytičkách, ptáčcích, zvířátkách, potůčcích. Ale běda ti, jestli budeš do něčeho strkat nos.' Toť realita. Čili svoboda projevu a novinářské práce končí u spřátelených podnikatelů a stranických kmotrů již na komunální úrovni."