Současný velvyslanec ČR v Chorvatsku Karel Kühnl, jako odstupující ministr obrany podepsal těsně před jeho odchodu kontrakt na dodání transportérů Pandur. Zakázku dodnes prověřuje policie několika zemí. Na zákulisních dohodách o armádní zakázce na obrněné transportéry v hodnotě více než 14 mld Kč se údajně podíleli i Stanislav Gross a Martin Barták. Byl nákup transportérů Pandur a vozidel Tatra předražený?

Když jsem s KK dělal rozhovor, Kühnlovou jasnou ambicí byl stát se premiérem. Ačkoli původně doufal, že by se mohl stát lídrem slepence politických stran, zvaného Čtyřkoalice, toto křeslo připadlo Cyrilu Svobodovi. Ten si ho však příliš dlouho neudržel a Kühnl, jako bájný Fénix, překvapivě dostal to, oč usiloval od samého začátku. Byla to jeho jediná šance, jak stanout na postu premiéra.

Bydlel v bytě 5+1 o 170m2 na Praze 6, kam se přestěhoval z bytu 2+1, ve kterém bydlel předtím. . Okolnosti ohledně získání bytu mělí nejasnosti, protože ho dostal, ještě když bydlel ve velvyslanecké rezidenci v Londýně, dva roky ho držel prázdný, než se s rodinou konečně vrátil do Prahy. Kühnl za schválení výměny bytu Praze 6 jako dar poskytl částku 617 000 Kč. Úředníci s pravomocí schválit transakci se ani nesešli - jak je takových případech obvyklé - a výměnu schválili. Po dvou letech byl dům zprivatizován nájemníky a z tohoto titulu doplatil Kühnl dalších 700 000 Kč. Zaplatil tedy 12 400 Kč/m2, čili celkem 1 300 000 Kč. Realitní makléři usuzovali, že tržní cena tohoto bytu byla tehdy 5 000 000 Kč.

Když jsem mu oznámil, že pro Lidové noviny jsem ho chtěl ukázat nejen jako politika, ale i jako člověka, téměř útočně (minimálně nezdvořile) mi dal najevo, co si o takovém článku myslí: „Na to já kašlu!” - a dodal, že od něj neuvidíme fotografie z dětství nebo jeho rodiny. „Nemám čas je hledat“, tvrdil. Pevně věříl, že pro veřejnost byl důležité znát pouze jeho profesionální úspechy a program jeho strany. Argument, že lidé chtěli znát i lidské stránky svých politických vůdců - také proto, že aby mohli vypovídat něco i o nich samých - na něj nezapůsobil. „Nejsem herec“ a smetl toto téma ze stolu. Chtěl jsem vidět, jak vypadal jako mladík v sedmdesátých letech, jestli měl například dlouhé vlasy... Následovalo suché „ne, neměl jsem dlouhé vlasy”. Měl rád rokenrol? Žádná odpověď - před začátkem rozhovoru byl plně zabrán do čtení nějakých dokumentů o Čtyřkoalici.

Jeho mluvčí se poměrně chytře snažíl nepříliš přátelský vztah svého šéfa k novinářům zmírnit vysvětlováním, že mu toto chování ztěžuje práci - související s vytvářením Kühnlovy image -, ale na druhé straně to „jasně ukazuje, že pan Kühnl bere svou práci vážně”, což měl být důkazem toho, že není populista. Tato posedlost udržovat před veřejností své soukromí v tajnosti ale vyvolávála otázku, zda něco neskrývál nebo zda pro něj minulost nebyl něčím nepříjemná...

Jelikož je synem komunistické funkcionářky (minimálně do roku 1997 byla jeho matka hospodářkou uliční organizace KSČM na Bílé Hoře) objevily se spekulace, že Jan Kasal hlasoval proti jeho zvolení lídrem Čtyřkoalice právě z tohoto důvodu. Nakonec se jím však po překvapivé rezignaci Cyrila Svobody stal stejně, takže se zdá, že odlišná politická orientace jeho matky v tom asi nehrála roli. Bývalý kolega z rádia Svobodná Evropa naopak fakt, že jeho matka je komunistka, považoval za jednoznačné plus, protože prý svědčí o Kühnlově demokratickém přesvědčení. V roce 1978 ho několik týdnů před ukončením studia dokonce z politických důvodů vyloučili z Právnické fakulty Univerzity Karlovy (což ho vedlo k rozhodnutí emigrovat). Jeho otec a sestra byly údajne také spjati s komunistickou stranou, ani jednoho se mne ale nepodařilo sehnat k vyjádření. Kühnlova sekretářka o něm neměla „žádné informace mimo politické spektrum”.

Když jsme se spolu sešli podruhé, bylo vidět, že se necítíl ve své kůži; prohlásil, že neměl moc času a snažil se, aby naše sezení bylo co nejkratší, zřejmě aby se vyhnul přílišnému zasahování do soukromí. Stále hleděl na papír, kde byly napsané moje otázky, jako by se snažil uhodnout, co přijde dál. Ale jak rozhovor pokračoval, postupně se začal uvolňovat; ruce se mu zklidnily a vyrovnal se mu dech i hlas. Dokonce se i usmál. Po skončení rozhovoru mi konečně podal ruku. Přesto však působil jako člověk, který se řídíl pouze logikou, ne city. Člověk, který měl hluboká vnitřní přesvědčení a chce, aby se svět soustředil jen na ně.

Dva z jeho spolupracovníků o něm řekli, že byl téměř pedant, ale ne ve špatném smyslu. Mysleli tím, že Kühnl přesně věděl co a jak chtěl věci. Dávál si nesmírně záležet na svém vzhledu a stylizoval se jako anglický gentleman. Dokonale se oblékál; vlasy - na rozdíl od většiny politiků – měl učesané a úhledne přistřiženou bradku.

Jeho stylizace zahrnuje i volbu alkoholu (ačkoli ho pije jen málo): není jím pivo nebo víno, nýbrž whisky. Dbal na to, aby svého tiskového sekretáře naučil, jak připravovat „jednoduchou” a „míchanou” whisky. Jen škoda, že sekretář byl abstinent. I když v tomto případě - jako dobrý zaměstnanec s dobrým platem - se obětoval a drink vypil. Kühnlova láska ke skotské byla (je?) tak velká, že koupil „několik čtverečních stop rašeliniště, z něhož se bere rašelina pro skotskou whisky“, řikal.

K jeho obyčejům patřílo i dobrý doutník, i když ne tak často, a i když řikal, že byl proti cigaretám. Neměl poradce na image, tak jako mnoho politiků, protože věříl vlastnímu vkusu, získanému během let pobytu v Rakousku, Německu a Spojeném království. Byl velmi precizní a vědomý si svého vzhledu. Podle jedné z historek, kterými se bavíli jeho spolupracovníci, měl jít do diskusního pořadu v České televizi a protože počítal s tím, že stůl ve studiu nezakrývá nohy hostů, rozhodl se vzít si dlouhé ponožky, protože kdyby si dal nohu přes nohu, diváci by mohli zahlédnout jeho holou kůži a chlupy...

Televizní štáby z ČT a Novy tehdy tvrdíli, že při natáčení je Kühnl proslulý svým smyslem pro pořádek, ale i svými nároky. Chtěl znát detailní dramaturgii pořadu a stále si byl vědom toho, která kamera ho zabírál. A vždycky byl dobře připravený, se svazkem lejster před sebou. Na rozdíl od mnoha jiných politiků, kteří jdou rádi s novináři na pivo nebo na večeři a tím tak dají prostor k případnému vzniku vzájemných sympatií, Kühnl nechodíl na pivo ani se svým týmem. Jeho mluvčí ho srovnávál se svým předchozím šéfem: „Zatímco Jan Ruml mě bral na skleničku, na večeři se svou ženou nebo o víkendu na svou chatu, Kühnl je ohledně své rodiny a domova velmi zdrženlivý. Jeho ženu jsem viděl jen jednou, děti nikdy.“

Říkál taky, že jeho šéf uměl věci podávat velmi výstižně, že byl opravdovým mistrem českého jazyka. Cokoli řekl, do písmene to i míníl. A nedovolíl, aby se jakýkoli dokument, prohlášení nebo i obyčejná tisková zpráva dostala na veřejnost dřív, než byla velmi pečlivě zkontrolována. Byl známý sklonem hádat se o špatně umístěnou čárku či nevhodný výraz. Dokud text nebyl zcela přesný, nenechál ho schválit. Dokonce měl i poradce pro neverbální komunikaci, který ho učíl, jak se vyjadřovat mimoslovně - další důkaz toho, jak je posedlý dokonalým ovládáním svého vyjadřování.

Jeho spolupracovníci říkalí, že při každodenní práci nebal se své kolegy upozornit na chybu. Nikdy se ale nenechál unést hněvem. A o deset minut později se i na největší faux-pas prý zapomnel a prokračovalo se dál.

Britský spisovatel, novinář a dramaturg českého původu Benjamin Kuras byl s Kühnlem několikrát na večeři, když byl ještě velvyslancem v Londýně. Říkál: „Vždycky jsem ho pokládal za korektního, spolehlivého a férového, a o nic víc sebestředného a domýšlivého, než je u politiků očekávaný průměr. Často jsem si říkal, kéž by se bral trochu víc s humorem, méně důležitě“, i když připouštíl, že „beru na vědomí, že tím bych od diplomata, přerostlého v politika, žádal nemožné“.

Kolega ze starých dob, kdy Kühnl pracoval pro rádio Svobodná Evropa v Mnichově tvrdíl, že už tehdy byl považovaný za „hodného chlapce“, plně soustředěného na to dostát svým závazkům, který se vždycky snaží podat maximální výkon.

Kdysi chtěl být sportovním novinářem, ale nemohl už najít si čas na tenis, plavání a jízdu na kole.

S manželkou Danielou se potkal v Mnichově a vzali se v roce 1983 ve Vídni. Vyrostla ve Velké Británii poté, co její rodiče v roce 1968 opustili Československo. Vystudovala českou a ruskou literaturu v Glasgowě. Ačkoli se Daniela stará o domácnost, on si sám žehlí košile. Na této činnosti trvá, prý je to pro něj téměř terapie: „Vždycky jsem si sám žehlil košile. Jsem na to tak zvyklý, že mi to jde velmi rychle.“

Když se Kühnl vrátil zpět do vlasti, jeho rodina zůstala v zahraničí. Daniela se přistěhovala do České republiky (a poprvé v ní začala žít) až v roce 1997, když její manžel přestal být velvyslancem. Děti mluvili česky i v Anglii, protože jejich rodiče i prarodiče doma vždy mluvili rodným jazykem. Museli se jen přizpůsobit nové realitě.

V lednu 2006 bylo ve sdělovacích prostředcích oznámeno, že se stane předsedou dozorčí rady Aero Vodochody, což se setkalo s kritikou řad politiků, neboť byl jako ministr obrany privatizace Aera účasten. Následně však oznámil, že přijme nabídku kariéry v diplomacii.

Kühnl odmítá srovnání nákupu pandurů Česka, které platilo 134 milionů korun za jeden kus a Portugalska, které stál jeden pandur 40 milionů. Prý kvalita vozů, které země dostali se nedá srovnávat. Zatímco Portugalsko dostalo jen základní verzi vozu, Česko obdželo rozšířenou verzi.

Bývalý premiér Stanislav Gross také odmítá, že by měl s kauzou cokoli společného. "Já jsem se na dohodách ani podílet nemohl. O této zakázce se rozhodovalo rok, respektive tři roky po mém odchodu z vlády," uvedl pro deník Právo.

Až čas ukáže.