Jak je asi všeobecně známo, jsem jeden z nejstarších spolupracovníků v Britských listech pana Jana Čulíka, prof. bohemistiky na Univerzitě v Glasgow; už jsem byl i místopředsedou občanského sdružení Britských listů. Původně Jan Čulík popsal Britské listy jako součást Neviditelného psa Ondřeje Neffa, avšak se s Neffem pohádal z editoriálního důvodu a odešel a založil si vlastní web. Když jsem s nimi začal spolupracovat, bylo to proto, že Britské listy bylo asi jediné médium, které skutečně netrpělo řádnou cenzurou, kdokoli napsal článek, který měl alespoň hlavu a patu, byl publikován.

To, že většina názorů byla levicová, bylo jen z toho důvodu, že pravicoví čtenáři tolik nepíší. Aspoň údajně. Jenže v poslední době jsem si začal uvědomovat, že už tomu tak není. Asi proto, že Čulík delegoval své editorské pravomoce jednomu velmi zaujatému a dogmatickému a levicově orientovanému člověku.

Náš největší problém přišel, když jsem s Čulíkem nedávno soukromě hovořil o situaci v Lidových novinách. Ten článek "Skončí LN?" napsal původně sám Čulík a publikoval ho na Britských listech. A až poté, co byl celý článek přečten několika tisíci čtenáři, mi Čulík volal ze Skotska, že nechce riskovat soudní spor s Mafrou, protože mu volala právnička této korporace a vyhrožovala mu soudem. A tak navzdory veškeré novinářské etice chtěl Čulík článek nejprve úplně odstranit, ale nakonec kývl na nabídky, že bychom změnili autora, a sice na mně, protože narozdíl od něj a asi i většiny Čechů, si stojím za svou praci. Přesunul jsem tento článek sem na Aktuálně.cz a musím uznat, že jsem udělal chybu, že jsem hlasitě protestoval proti jeho odstranění. Jak mi Libor Stejskal správně napsal, jelikož nejsem zaměstnanec Aktuálně.cz, nemohou se za mě postavit, ale Britské listy by měly mít povinnost se za mě postavit.

Ale bohužel je pravda, že Britské listy rády útočí na veškerá ostatní média a obviňuje je ze všeho možného, ale jsou jako "zloděj křičící chyťte zloděje". To musím vědět, když po dobu deseti let sleduji zevnitř, jak to tam chodí.

Dával jsem Britským listům nesčetně šancí, napsal stovky e-mailů protestující proti paranoickým a ultralevicovým článkům. Pokaždé, když jsem poukázal na porušování lidských práv na Kubě, nebo o Hugo Chávezovi, musel jsem interně dlouze bojovat, aby ty články vůbec vyšly. Asi proto, že Bristkým listům se zdá, že když pravicový Mubárak omezuje lidská práva ve své zemi, je to to nejhorší možné, zatímco je-li ve stejné pozici levicový státník, je to pro editory BL v pořádku. Jenže já nejsem ani levičák, ani pravičák, ale člověk, který vzhledem k tomu, že vyrůstal ve vojenské diktatuře, se zajímá o lidská práva a bojem za ně, to je má ideologie. A neakceptuji, ba jsem přímo alergický na korupci.

Prý nejsem loajální, což je pravda, protože loajální jsem pouze vůči svým principům, nikoli lidem. Ten, kdo potřebuje loajalitu, dělá pravděpodobně něco špatně, jinak je loajalita zbytečná.

Čulík se vždy vymlouval, že nemůže za spoustu věcí dějících se v BL, protože to dělají jím dosazení editoři BL. On nic, on muzikant...

Avšak už jsem se rozhodl, že z BL odcházím, protože odmítám pracovat v mafiánském prostředí, i když ti mafiáni jsou mými kamarády. Pro mě je BL ideologická mafie. Proto se chovají jako "famiglia".

Následuje článek od blogerky Yoani Sánchez, který BL považovaly za nevhodný:

Čulík vysvětluje proč:

"Vždyť to bylo vydáno včera.

http://www.blisty.cz/art/57269.html

Jenže je to takový neinformovaný emocionální blábol, že jsem se rozhodl nedat to do pondělního čísla.

Autorka nemá ponětí, co se v Egyptě děje a že prodemokratičtí aktivisté zřejmě nezvítězili.

JČ"

Egypt 2.0
Yoani Sánchez


Šero a rozsvícená světla na náměstí Tahrir, načervenalá směs světýlek, přerušovaná záblesky fotoaparátů a svitem telefonních displejů. Nebyla jsem tam, ale i tak vím, co cítil každý z Egypťanů, shromážděných dnes v noci v centru Káhiry. Já, která jsem nikdy nemohla křičet a plakat na veřejnosti štěstím, že skončila doba autoritarismu, pod kterým jsem se už narodila, vás ujišťuji, že bych se chovala úplně stejně. Zůstala bych neschopna slova, objala bych se s ostatními, cítila bych se lehounká, jako kdyby mi z ramen spadla ohromná tíže. Nikdy jsem nezažila revoluci, a už vůbec ne občanskou, ale tento týden i přes opatrnost oficiálních sdělovacích prostředků cítím, že si Suezský kanál a Karibské moře nejsou tak vzdálené a nejsou to tak rozdílná místa.

Zatímco se mladí v Egyptě organizovali přes Facebook, my jsme konsternovaně sledovali video s přednáškou kyber policisty, která unikla na veřejnost, pro kterého sociální sítě představují "nepřítele". Dobře dělá ten cenzor kilobytů a jeho šéfové, když mají strach z virtuálních míst, kde se my jednotlivci můžeme scházet a zbavit se státní, stranické a ideologické kontroly. Když čtu slova
mladíka Waela Ghonima "Jestli chcete svobodný stát, dejte mu internet!", rozumím té obezřetnosti našich vládců, když dojde na to, umožnit nám připojit se k webu. Zvykli si na informační monopol, na regulaci informací, které se k nám dostanou a na reinterpretaci všeho, co se děje uvnitř i vně našich hranic. Teď už díky příkladu Egypta ví, že každý krok, který nás nechají udělat v kyberprostoru, nás přibližuje k Tahriru, nese nás k chvějícímu se náměstí a odstupujícímu diktátorovi.

----

Jan Čulík