Jedna z věcí, která mě po skončení mých studií přiměla opustit USA, bylo to, ačkoliv pocházím z Brazílie, která má podobnou kulturu komunikace, že jsem zatoužil po klidu. Po létech poslouchání amerických hovorů, které skoro vždy měly na konci vykřičník a kde všechno bylo vždycky a pořád úúúúúžasnééééé, jsem získal pocit, že žiju uvnitř teleshopingové reklamky...

Z Ameriky do Čech
Při takovém návalu pochopení a účastenství vždy a od každého, při tolika gratis úsměvů není divu, že pro vyvážení toho bezmezného optimismu jsem si vybral Českou republiku jako svůj domov. V té době běžel na CNN šot, propagující Českou republiku, který končil úžasnými obrázky té země, doprovázené větou „Přijeďte zvolnit“. Potvrdilo se to. I proto je zde ale těžké a komplikované udělat interview s někým, kdo nechce být veřejně známý. Dokonce i ti, kteří mají ve svém popisu práce styk s medii, často ignorují mailové žádosti o interview anebo, a to je dokonce ještě častější, komunikaci zahájí, posléze však kontakt přeruší nebo jejich odpovědi trvají dny či dokonce týdny, jakoby mail byl klasickým dopisem cestujícím přes půl světa.

Získat pár slov od někoho důležitějšího či výše postaveného vyžaduje trpělivost a toleranci. A když už se podaří navázat vztah s lidmi z tiskového, mnohdy vyžadují jakousi materiální pozornost a navíc požadují předložení textu, který jste napsal (nedovedu si představit reportéra New York Times nebo Le Monde, jak posílá svůj článek k „autorizaci“, což je zde téměř pravidlem).

V podstatě lze říci, že pokud chcete hovořit s nějakou českou celebritou, tak až na vzácné výjimky jako jsou Karel Gott nebo Eva Pilarová, má většina ve svých službách zkorumpované asistenty či manažery, kteří vědí, že drží klíč od něčeho vzácného a hodnotného, takže očekávají něco víc než jen svůj běžný plat… Je ale pravdou, že když se vám podaří setkat se s nějakým významným Čechem, ať už je to umělec nebo politik, pak většina z nich se chová normálně, ne jako celebrita. Ale setkat se s nimi napoprvé bývá problém.

Interview se známými lidmi
Abych byl upřímný, pro mě jako Brazilce to vše bylo jednodušší především proto, že za dobu 15 let v této zemi, která je určitým způsobem xenofobní a na cizince se zde dívají buďto s určitým podezíráním či pohrdáním (na ty, kteří pocházejí z chudších zemí jako např. Ukrajina), nebo naopak se závistí či zlobou (typy „světových manažerů“), jsem se jako Brazilec setkal s určitým překvapením u lidí, kteří uviděli exotickou osobu, hovořící česky. Takže díky této exotické kombinaci jsem mohl dělat interview s desítkami VIP jedinců počínaje Janem Krausem a konče Martou Kubišovou nebo Václavem Klausem či Vladimírem Špidlou. Celkově je však bez „kamarádšoftů“ velmi obtížné se prokousat železnou hrází averzí ke komunikaci (bez toho, že by z toho měli nějaký přímý profit).

Takže není divu, že čeští novináři byli překvapeni, když jsem udělal interview s novým majitelem Budweiseru nebo s Ronaldinim. Byli by ještě více překvapeni, kdyby si mě vygooglovali v portugalštině, protože by zjistili, že jsem dělal interview se známými a vlivnými osobnostmi již od svých jednadvaceti. Mnoho z těchto mých „předinternetových“ prací nejsou on-line, ale některé, jako mé dvě interview s Bono Voxem a s Yoko Ono, tam najdou své místo. Mimo jiné jsem též dělal interview s Davidem Bowie, Woodym Allenem, Madonnou, Johnnym Deppem, Michaelem Stipesem, s Red Hot Chilli Peppers, Pelém, Ronaldinhem atd. Chtělo to jen najít si ten správný mail.

Jak to začalo – Yoko Ono
Zjistil jsem, jak je snadné získat „velká jména“ pro interview, v době, kdy mi bylo 21 let, kdy jsem studoval žurnalistiku. Člověk z New York Times navštívil naši třídu a informoval nás o soutěži, zaměřené na hledání nových mladých reportérů.

Shledal jsem, že nic nemohu dělat lépe než mí američtí kolegové. Měli lepší angličtinu, byli i lepšími studenty. Musel jsem přijít s něčím, co by jim vyrazilo dech, s něčím, aby si mě všimli. Měli jsme 2 týdny na odevzdání reportáže. Téma jsme si mohli vybrat, bylo to na nás.

Asi tak rok před tím jsem byl na ředitelství Národního historického muzea poblíž Centrálního parku, když jsem si všimnul drobné dámy s velkými čtvercovými brýlemi, jak vychází z „Deli“ (newyorská verze vietnamského obchodního domu s potravinami). Okamžitě jsem ji poznal: Yoko Ono. Dračice. Žena, která pravděpodobně rozložila Beatles. Procházela se volně ulicemi New Yorku. Řekl jsem si, že když jsem našel známou Dakota budovu, před kterou byl Lennon zastřelen, že bych mohl zkusit štěstí a získat interview. Uznávám, že člověk musí být velmi mladý, aby se pustil do takového dobrodružství, v tom věku prostě hormony předstihují logické úvahy.

Pomyslel jsem si, že bych mohl získat exkluzivní, avšak odlišné interview s Lennonovou vdovou než jsem plánoval, tedy tak, že budu sedět celý den na lavičce naproti budovy Dakota. Rozhodl jsem se ji sledovat. Konečně, v souladu s mým plánem, jsem našel způsob, jak ji kontaktovat, totiž nabídkou pomoci s jejími taškami (pěkně hloupej nápad!) nebo mě napadlo předstírat před ní upadnutí do mdlob; ona, jsouce svou náturou hippie by jistě neignorovala malého tmavého Jihoameričana, který před ní upadnul. Ve své fantazii jsem si představoval, že by mě dokonce vzala k sobě nahoru a nabídla mi čaj…

Seděl jsem na lavičce tak dvě tři minuty, když právě kolem mě prošla. Byl jsem paralyzován a nevěděl co dělat, jestli mám navázat nějaký kontakt nebo jen vstát a jít za ní. Ale byla to ona – Yoko Ono – kdo s kontaktem začal. Když mě míjela, řekla dětským hlasem „good morning“. Zázrak, Yoko na mě promluvila! Ale, samozřejmě, ona dále směřovala ke svému bytu a já jsem tam zůstal se svým nesplněným plánem; protože teď, když už mě viděla, tak můj záměr na předstírání náhodného setkání ztroskotal.

Ale jsem příliš hrdý na to se vzdát. A tak jsem se rozhodl následující den vrátit a říct jí přímo, že bych chtěl interview. Svěřil jsem se s tímto svým plánem své spolužačce, která v té soutěži nebyla zapojena, takže mi nemohla konkurovat, a ta se začala smát … „Jsi blázen?…Co když zavolá policii, co když si bude myslet, že jsi cvok stejný jako ten, co zabil jejího manžela? Prostě se spoj s jejím agentem.“ S jejím co?, zeptal jsem se zmateně. „Tihle všichni mají své agenty a PR zástupce, kteří jim organizují interview.“ Fajn, ale jak se dostanu k číslu nebo adrese těchto lidí? Jednoduše: časopis Variety je prodává reportérům, abych jen tak zmínila jeden zdroj. Všechny celebrity mají zaměstnance, kteří se starají o jejich komunikaci a vlastní propagaci.

Američané chápou důležitost být v centru pozornosti. Dokonce i lékaři nebo advokáti mají své tiskové zástupce. A jejich zájmem je být vidět.

Trvalo méně než týden a já měl první interview s Yoko Ono. Jak se mi svěřila, přesvědčil ji fakt, že jsem Brazilec. Američané i Japonců jsou Brazílii, zemi karnevalu a fotbalu nakloněni a k tomu jsem byl student, takže mi chtěla pomoci. A tak jsem zjistil, že kromě přístupu k VIP osobě prostřednictvím jejich tiskových oddělení je zde ještě jeden faktor hrající v můj prospěch. A tím je má národnost.

Takže mi nabídněte atraktivní práci
Což znamenalo, že od té chvíle jsem začal úspěšně hrát tuto kartu. Když vydavatelství Stratosféra, která převážně vydává drby nebo lifestylové časopisy, požádala o interview Klause, jeho lidé to odmítli. Když však byl podruhé osloven a dozvěděl se, že reportérem bude Brazilec, který umí česky, začal být zvědavý…

Každý reportér, který si přeje získat nějakého známého Američana, jen musí najít kontaktní mail na jeho tiskového a mít dobrý příběh, pro který chcete získat to interview.

K získání interview s Billem Gatesem a Warrenem Buffetem pro bankovnipoplatky.com jsem použil telefonní číslo a emailovou adresu, kterou jsem získal od svého amerického přítele. Ten měl kontakty dokonce na Nelsona Mandelu nebo Billa Clintona, protože organizace, ve které pracoval a která patřila Georgi Sorosovi (a měla centrálu v Praze), publikovala v celosvětových mediích novinové sloupky a komentáře o světových vůdcích počínaje Václavem Havlem a konče Kofi Annanem. Téměř sto jmen a přímých kontaktů na nositele Nobelovy ceny, prezidenty, dokonce i na jordánského krále. Na kohokoliv, koho byste chtěli. Ale mít kontakt, to samo o sobě nestačí. I Američané chtějí znát důvod, proč dát interview.

A co jsem si odnesl ze svého prvního interview s Yoko Ono? Jakmile jsme skončili, poděkovala mi za to, že jsem byl úplně prvním reportérem, který nepokládal triviální otázky o Lennonovi nebo Beatles. Pravdou je, že mě to moc nezajímalo, na to se ptali předchozí generace reportérů, pro mě byla ona prostě celebritou. Takže jsem se jí ptal na její současné aktivity, na vegetariánství, na válku (interview probíhalo v průběhu prvního konfliktu v Iráku v roce 1991), ptal jsem se na hudbu a to zejména na její uměleckou tvorbu a na její lásku k Fluxusu (fluxus - latinsky proud, tok, je mezinárodní hnutí výtvarníků, skladatelů a designerů založené roku 1960 Georgem Maciunasem v New Yorku; jedním z nejvýznamnějších členů je Yoko Ono). Pár let po tomto setkání, když jsme se potkali při našem druhém interview v Praze, mně vyprávěla o době, kdy jejím spolubydlícím byl Milan Knížák a o tom, jak byl nedbalým opatrovatelem jejího dítěte z předchozího manželství (dítě jí bylo soudním rozhodnutím později odebráno). Skutečnost, že Knížák byl jejím spolubydlícím a její láska ke hnutí Fluxus, byla široké veřejnosti až do té doby zcela neznámá.

Jak na to?
Tudíž nabídka položit celebritě úplně jiné otázky, než na které byla dosud zvyklá, je cestou k úspěchu. Nové přístupy jsou atraktivní. Známí lidé jsou unaveni odpovídáním na stále stejné otázky pořád dokola. Například s Bono jsme hovořili jen o alkoholu a blues. S Woody Allenem jsme se téměř dvě hodiny bavili jen o smrti, twistu a swingu. S Bowie jsme diskutovali jen o umění.

Takže k získání interview s Gatesem a Buffettem jsem kontaktoval mailem jejich tiskové zástupce, pak jsem požádal svého přítele, který mi dal na ně kontakty, aby jim poslal mail svým jménem s informací, že já jsem brazilský reportér, pracující pro česká média, který býval i dětským televizním moderátorem. Tato poněkud zvláštní kombinace zajisté upoutala jejich pozornost na rozdíl od běžných žádostí o interview, které obvykle dostávají.

Pokud jednáte s lidmi, kteří dennodenně dělají stále stejné věci jako třeba ti, kteří pracují v tiskových odděleních, denně čtou maily, těm se musí nabídnout něco zvláštního. Musíte získat jejich pozornost. Je třeba nabídnout lidský přístup. Mluvil jsem o sobě jako o reálné osobě, ne jako o nějakém byrokratickém, téměř neviditelném žurnalistovi - jako o vojínovi nějakých novin nebo časopisu. Ne, stvořil jsem někoho, kdo je jiný, než jsou oni. A konečně někdo, kdo nikdy nežádá o autogram, nikdy neříká, jak se mu líbily jejich filmy nebo písně, naopak, vždy jsem začal hovořit o sobě a mém neuvěřitelném životě, což často vedlo ke kladení otázek směrem ke mně více, než otázek kladených mnou jim…

Jsem si vědom, že tato technika může fungovat jen u „barevných“ lidí, jako jsem já. Nebo u žurnalistů jako Jiří X. Doležal, kteří jsou známi tím, že dělají věci odlišně, někdy porušují pravidla, hledají alternativní cesty a přístupy, jsou odvážní. Jiní plní stránky novin denodenně, kdežto tito život novin a časopisů okořeňují.

Já sám jsem byl ovlivněn stylem a metodami lidí jako jsou Tom Wolfe a Hunter S. Thompson (plus Paulo Francis, Glauber Rocha a Arnaldo Jabor v Brazílii), takže se cítím být součástí tvorby novin.

Nicméně to, co upoutalo pozornost těch, kteří mi poskytli interview pro www.bakonvnipoplatky.com nebylo jen to, že Brazilec chtěl interview pro Českou republiku, ale i to, že jsem chtěl znát jejich pohled na problematiku bankovních poplatků. To byla ta zvláštnost, která, jak věřím, je přiměla k poskytnutí interview.

Takže, chcete mít interview se známou osobností? Pokud je tato osobnost z Česka, pak vám přeji mnoho štěstí. Je-li to však Američan, vše co potřebujete je odvaha, kreativita a trpělivost. Já jsem čekal 4 měsíce, abych získal interview s Gatesem nebo Bufettem. Koho byste chtěli příště? Angelinu Jolie?
;-)



publikováno na www.bankovnipoplatky.com