V sobotu zamířily tisíce Kubánců na Náměstí Revoluce v Havaně na sjezd kubánských komunistů a na oslavu 50. výročí vítězství Castrových jednotek v Zátoce sviní. Fidel Castro skutečně vytvořil společnost s minimem sociálních rozdílů: extrémně chudou. Zničil ekonomicky aktivní střední třídu, z menší části postřílel, z té větší vyhnal do exilu. Z tzv. ostrova svobody uprchly statisíce Kubánců. Kdyby měli obhájci dnešního kubánského režimu pravdu, tito lidé museli hromadně zešílet, proč by jinak utíkali ze země, která poskytuje vzdělání, zdravotní péči a donedávna i právo na práci?

Důležitá otázka je, zda se dá na Kubě aplikovat termín „socialistická“. Je dost těžké spojovat její model s tím, co se píše v knihách Karla Marxe. Je to spíše státní kapitalismus nebo stranický feudalismus v područí rodinného klanu. Kubánský stát je jako Pán, který platí extrémně nízké platy a vyžaduje po svých zaměstnancích aplaus a bezpodmínečnou ideologickou poslušnost. Výrobní prostředky nejsou, jak chtěl Marx, v rukou pracujících a kolem sebe Kubánec vidí jen všeobjímající stát, vlastníka strojů, průmyslu, národní infrastruktury i všech rozhodnutí, která o jejích národu dělají.

Pravá Kuba není Havana. Život na Kubě je do velké míry spoután diktaturou, která se snaží udržet lidi ve strachu před mocnými úřady a centrální plánování není schopno zajistit to, co lidé normálně potřebují. Kdyby obhájci dnešního kubánského režimu navštěvovali Kubu a pobývali tam „po kubánsku“, nebyli by tak optimističtí. Jak napsala blogerka-disidentka Yoani Sánchez, každý účastník tohoto dobrodružství by dostal potravinovou knížku s nápisem „Na vlastní kůži“.

Ubytování by se nepodobalo luxusním apartmánům v hotelech na Varaderu nebo Cayo Coco, Kubánští delegáti by doporučovali pokojíčky ve čtvrti Centro Habana, na sídlišti v Buena Vistě nebo přecpanou noclehárnu pro oběti hurikánů. Rekreanti, kteří si koupí turistický balíček, nebudou mít přístup ke směnitelné měně a na své čtrnáctidenní výdaje dostanou půlměsíční průměrnou mzdu: tři sta kubánských pesos. Nebudou tedy moci jezdit taxíkem za devizy ani brázdit silnice země autem z půjčovny. Nová forma cestování bude zahrnovat povinné užívání hromadné dopravy.

Restaurace zůstanou účastníkům exkurze uzavřené, dostanou zato ale každý den osmdesát gramů chleba, jak to bývá pro místní lidi. Možná je dokonce potká takové štěstí, že na ně před návratem domů vyjde i pár gramů ryby. K cestování do jiných provincií nebudou sice smět využívat turistické autobusy Viazul, ale místo třídenního stání ve frontě na lístky budou na jízdenku čekat s výhodou jenom jediný den. Budou mít ovšem zakázáno vstupovat na jakoukoli loď nebo si pronajímat surfařské prkno, aby se náhodou nestalo, že svoji dovolenou zakončí devadesát mil daleko od karibského „ráje“.

Na konci svého pobytu získají tito dobrodruzi diplom „znalců kubánské reality“, ale budou muset přijet ještě párkrát, aby mohli být prohlášeni za „přivyklé“ absurdní každodennosti. Odjedou hubenější a smutnější, posedlost jídlem ukojí doma v supermarketech, ale především si odvezou silnou alergii na turistické reklamy. Zlatá propaganda, která ukazuje Kubu plnou mulatek, rumu, hudby a tance už nedokáže skrýt panorama ruin, frustrace a nečinnosti, které oni poznají a zažijí na vlastní kůži.