Ani se mi do toho nechtělo jít. Jako novinář a kulturní antropolog si musím udržovat jistý odstup. Nikdy jsem nebyl v žádném duhovém pochodu. Už jen představa velkého davu lidí mě děsí. Ale díky panu Hájkovi jsem v poslední minutě cítil jakousi občanskou povinnost jít dát najevo, že česká veřejnost je tolerantní a má úplně jiné starosti než to, aby řešila, kdo se do koho zamiluje.

Napsáno pro Deník Referendum

To, co mi vadilo nejvíc nebyl přímo ten konkrétní Hájkův názor, ale to, že říkal to, co si myslí, ale tak, aby to nebylo napadnutelné, přestože to každý pochopí. Jednoduše řečeno - slovíčkaření.

Když jsem dorazil na náměstí Republiky, uviděl jsem, čeho jsem se trochu bál... Nevelké množství lidí a stahující se mračna s občasným deštěm, která by mohla další návštěvníky odradit. Ale už po několika chvilkách přihlížení jsem se uklidnil, protože jedinou "hrozbou" byla partička křesťanů s ruským přízvukem hlásající, že mezi homosexuály není opravdová láska a že se člověk homosexuálem nenarodí, ale stává se jím.

S neúprosně se blížící 13. hodinou, tedy startem celého průvodu se "republika" zaplňovala nově příchozími stále rychleji. Nechyběli ani politikové nebo herci a zpěváci, kteří podporu vyjádřili už před zahájením celého festivalu. Několik minut po třinácté hodině, jako kdyby se otevřela přehrada a do ulice Na příkopech se vlila duhová řeka gayů, lesbiček, transsexuálů, travestitů, ale i heterosexuálů ať již LGBT komunitu jen tolerujících či podporujících nebo i těch z řad rodiny (např. s transparentem s nápisem "Můj syn není žádný deviant!") a přátel.

Nezapojil jsem se do žádné ze zúčastněných skupin, ale jako pozorovatel jsem celý průvod prošel několikrát od začátku na konec a zase zpět. Sledoval jsem nejenom účastníky proudu, ale i tváře veřejnosti přihlížející celé té oslavě.

Nejvíc jsem se avšak bavil, když jsem se na dvacet minut zastavil u Jungmannova náměstí. Postával jsem mezi těžkooděnci a napočítal jsem celých 26 příznivců DSSS včetně jejich vůdce, Tomáše Vandase. Hned z kraje mě zaskočilo několik věcí, zaprvé, jak Tomáš Vandas je, jak jinak to říct, než "malej prcek", dokonce menší než já sám a takových lidí moc neznám... Sám vím, jak my, malí muži s napoleonským komplexem, můžeme být jedovatí a nebezpeční. :-)

Bylo zvláštní pozorovat pobavení v jeho očích a občasný úsměv na jeho rtech. Připomínal mi takového českého Mussolliniho. Druhá věc, která mě trochu zarazila, byla, že z těch 26 příznivců DSSS bylo asi jen takových 6 dospělých. Zbytek připomínal spíš partu vyholených chlapců teprve netrpělivě očekávajících občanský průkaz. Dva z těch dospělých na druhou stranu jevili příznaky pokročilé cirhózy jater, další dva připomínali účastníky punkového koncertu z osmdesátých let, kterým po několikadenním alkoholovém maratonu zůstala v hlavě jen 4 slova: "prasata, hnus, buzeranti" a ještě jedno, kterému ani nebylo rozumět. Mimo jiné i proto, že jich jednoduše nebylo slyšet pod slovním protiútokem "Je nás více! Je nás více!" valícího se z průvodu.

Další věc, která mě velmi mile překvapila, byla bezpečnost. Nejen to, že byla naprosto bezvadná a podchycená, velmi dobře zorganizovaná. Ale nikdo se nemusel dívat na znechucené obličeje policistů - protože žádné nebyly. Nedočkali jsme se nenávistných pohledů, naopak, spíš jsem měl pocit, že i sami pomáhající a chránící si celou akci užívali. I za to jsme všichni vděčný.

Veškerou tu eufórii, která mezi účastníky průvodu panovala, umocňoval nafialovělý opar obklopující úplněk. Celý den a celý průvod měl prostě náboj. Nebyl jen úžasný, byl magický. Zdánlivě nepříjemný déšť vykouzlil nad Prahou duhu, která je symbolem míru, tolerance a homosexuálního hnutí. Jak řekl člen skupiny Medvědů Martin Ocelák (chlupatí chlapi s vousama, kteří jsou důkazem, že z daleka ne všichni gayové jsou jen rozevlátí chlapci v růžovém, jak si většina lidí mylně představuje): "Copak by Bůh, kdyby nesouhlasil s tím, za co gayové bojují, dopustil, aby se v jeden den objevilo tolik náznaků podpory? Co je proti tomu pár desítek odpůrců vykládající si boží slovo po svém. Vždyť sami tvrdí: Bůh miluje všechny stejně! Mějte nás rádi i vy - nehřešte nenávistí." Jako ateísta, jsem na to nereagoval...

Celý festival proběhl bezvadně, bez incidentů. Eufórie, entuziasmus a skvělá nálada po Praze kondenzovala ve spoustu dílčích oslav a bujarého veselí. Nikde jsem si nevšiml obscénního chování, sexuálního obtěžování, ani veřejných orgií, před kterými nás zakonzervovaní, tedy pardon, konzervativní osobnosti varovaly.

Díky primátorovi Praha ukázala, že se světovými metropolemi dokáže držet krok. Vždyť Praha byla tolerantní už od středověku, tak nevím na jaké tradice se tedy pan Klaus, Hájek a Bátora odvolávají... Češi už od Velké Moravy katolicismu vzdorovali. Jsou většinou pragmatici, neuznávající dogmata, přesto dokáží milovat a nepotřebují, aby je k tomu někdo vedl.

Na Střeleckém ostrově musím říct, že vše probíhalo fantasticky. Jedinou výtku bych, stejně jako spousta lidí, měl ke stánkům s pivem a klobásami. Malo stánků = dlouhé fronty. Proto celá akce obohatila nejen účastníky o spoustu zážitků, ale i vietnamské obchodníky v okolí Střeleckého ostrova, kterým jistojistě stouply tržby. To byla ale jen drobná vada nijak nesnižující velmi kvalitě odvedenou práci organizátorů.

Duhová řeka se nakonec vliva na Střelecký ostrov, kde vařila díky dvěma hudebním stageím. Taneční i populární hudba bavili účastníky všech věkových kategorií. Rozevlátí chlapci, fotbalistky, kožeňáci, slečny á la Justin Bieber, skupina "medvědů"... prostě všichni si vychutnávali každý moment.


Prague Pride 2011 byl po všech stránkách obohacující.