Měli bychom odsuzovat ony velké malíře, které financoval rod Medici, anebo Ejzejštejnova mistrovská díla, protože pomáhala oslavovat ideály a ty verze skutečnosti, které šířily despotické režimy? Měli bychom odmítnout Raphaela a Michelangela, protože malovali pro církev, která upálila Jana Husa a usmrcovala během křižáckých výprav množství nekřesťanů? Měl by být argentinský spisovatel Jorge Luís Borges zameten pod koberec, protože kolaboroval s vojenskou diktaturou ve své zemi? Měli bychom potlačovat myšáka Mickeyho, protože Walt Disney napomáhal mccarthyismu? Zlikvidovalo to, že Charlie Chaplin podporoval stalinismus, jeho génia?

Má být umělec posuzován podle toho, v co věří?



Žila déle než celé století. Leni Riefenstahlová se narodila 22. srpna 1902 v Berlíně. Byla jednou z nejkontroverznějších postav v historii filmu – ale nejen v historii filmu. Jen velmi málo lidí pochybuje o tom, že byla Riefenstahlová jedním z oněch mimořádných, geniálních umělců, kteří podstatně přispěli k rozvoji jazyka sedmého umění. Avšak kontroverze kolem Leni nikdy neustala, v důsledku jejích těsných styků s hitlerovskou Třetí říší.

"Někdo musel být obviněn a pomluven, a já jsem byla vybrána, protože jsem natočila dokonalý film."

Nebyla odsouzena u soudu v Norimberku, ale neunikla morálnímu odsouzení kritiků a historiků.

Filmy Leni Riefenstahlové vyvolávají otázky ohledně ideologického angažmá umělce. Zejména, pokud je umělec na "nesprávné" straně, což je vždycky otázka toho, odkud se člověk dívá.

Avšak jestliže je Riefenstahlové oslavování krásy, spojované s nacismem, nesprávné, neměl by se používat tentýž argument proti celému průmyslovému odvětví reklamy? Anebo proti módním návrhářům či šéfredaktorům "společenských" časopisů?

Kult fyzické dokonalosti nevynalezl Adolf Hitler, ten ho jen začal využívat do extrémů. Před Hitlerem to dělal Hollywood. A – o tom se ani nemusíme zmiňovat, staří Řekové.



Leni byla produktem své doby a svého prostředí. Setkal jsem se s Leni Riefenstahlovou v roce 2000 na frankfurtském knižním veletrhu. Půl roku předtím si ve věku 97 let polámala kosti, když byla na dobrodružném výletě vrtulníkem. Ale přišla inzerovat novou fotografickou životopisnou publikaci, nazvanou Pět životů.

Přišla sama, na tváři měla make-up a měla na blond odbarvené vlasy. Několik minut byla obklopena fotografy, než pořadatelé zvládli množství novinářů a začal rozhovor. Anebo, přesně řečeno, začal šok: novináři se rozdělili na ty, kteří ji obviňovali, a ty, kteří ji chválili: "Časopisy o mně lžou už padesát let," stěžovala si. "Před válkou mi nikdo neříkal, že jsem nacistka a zločinec"; anebo "Kdyby bylo po Hitlerově vůli, ve filmu by nebyli černošští sportovci, kteří v Berlíně zvítězili"; "Pracovala jsem pro Hitlera jen sedm měsíců, ale kdybych věděla, že to ovlivní dalších 70 let mého života, neudělala bych to"; "Byla bych bývala raději, kdybych odjela do USA a živila se tam jako herečka".

Tito rozčilení, agresivní a angažovaní novináři jen dokazovali, že odpovědi Leni Riefenstahlové byly daleko méně důležité než nutnost neodpustit jí za to, že její talent pomohl nacistickému Německu oslavovat své zlo.

Riefenstahlová začínala jako tanečnice. Byla krásná a atletická – bylo na ní všechno, o čem obdivovatel krásy Adolf Hitler mohl snít na (árijské) ženě. Byla herečkou v horských filmech Arnolda Fancka. Debutovala jako režisérka v roce 1932, když jí bylo třicet let, kdy natočila film Z modrého světla, podle scénáře, který napsala s teoretikem Bélou Balaszem.

Na Hitlera udělaly plastické a dramatické kvality filmu tak velký dojem, že o dva roky později svěřil Leni realizaci filmu Triumf vůle.

První záběry tohoto filmu tvoří důležitou součást historie. Letadlo trhá mraky, přináší z nebes německému lidu "velvyslance", který Němce dovede k jejich nešťastnému cíli. V Norimberku z letadla vystoupí Hitler a vítají ho nadšené davy nacistů, natočených jedinečnou a vynikající kamerou Riefenstahlové.

O dva roku později stála Leni v čele oddílu kamer (bylo jich více než 40), které zaznamenaly kontroverze při olympijských hrách v Berlíně. Natáčela velmi tvůrčím způsobem, vytvořila nové estetické techniky a užívala nezvyklých perspektiv a záběrů.

Její do té doby nikdy neviděné úhly pohledu se později staly při filmovém a televizním natáčení nejrůznějších akcí klasickou součástí filmového inventáře. Nikdy předtím neoslavovala kinematografie tímto způsobem lidské tělo.

Po pádu Třetí říše byla v letech 1945 – 1948 ve vazbě, byla obviněna, že se podílela na nacistické propagandě.

V roce 1954 se pokusila obnovit svou filmovou kariéru filmem Tiefland, ale film se příliš nepromítal.

Pak odcestovala Leni do Afriky. Chtěla natočit soubor dokumentárních filmů o posledních divokých kmenech. Film nebyl nikdy realizován, ale z její cesty vznikla dvě nádherná fotografická alba, která znovu oslavovala krásu, tentokrát nesmírně černých, neárijských afrických Núbijců.

Většina jejích kritiků zapomínala na to, že při olympijských hrách v Berlíně se armádní cirkus, oslavující árijskou nadřazenost, rozložil, když americký černoch Jesse Owens zlomil všechny rekordy a rozbil mýtus nadřazenosti supermanů Vikingů. Leni také oslavovala svou kamerou muskulaturu tohoto černého těla, schopného běžet jako vítr a umlčet stadion, plný nacistů i znechuceného Hitlera.

O mnoho desetiletí později hledala zvuk ticha při podmořském filmování a dokázala, že i ve velmi starém věku byla stále ještě génius.

Leni nás opustila a bohužel neměla pořádnou příležitost ukázat více, čeho by byl schopen její génius, v důsledku mýtu, který kolem ní byl vytvořen po válce. Všechno, co dělala, dělala jinak a originálně, takže by bylo zajímavé vědět, jaké zázraky mohla dát světu kinematografie, kdyby nebyla ostrakizována a divoce odsuzována. Údajné kamerové inovace, které nalezneme ve filmu Orsona Wellese Občan Kane, jsou založeny většinou na typech záběrů, jakých používala o mnoho let před tím Riefenstahlová. Welles by měl být uznáván za to, jak rozvinul svůj příběh, nikoliv za originální kameru.

Leni odešla a její mistrovská díla jsou tabu, málokdy jsou v Evropě a v Americe promítána. Je to škoda.

Můžeme říci, že film Triumf vůle Leni Riefenstahlové je uměleckým dílem, ale že jeho obsah byl nemorální – bylo to zjištěno později. Samozřejmě se na celou věc můžeme podívat hlouběji a připomenout si, že takto posuzujeme Hitlera a nacistické Německo až ze zpětného pohledu, protože víme, co se nevědělo, když Triumf vůle vznikal – tehdy se nevědělo o koncentračních táborech a o válce. Když Riefenstahlová tento film natočila, Hitler nezosobňoval koncentrační tábory a válku. Byl to bezpochyby násilník, jehož principy byly založeny na násilí a na rasismu, ale to bylo časté. Předsudky proti židům, to nebylo něco, co si vymyslel Hitler, ten jich jen zneužil. A fungovalo to jedině proto, že průměrný německý občan už měl podobné názory na židy, které byly mimochodem typické skoro po celé Evropě.

Triumf vůle se snaží ukázat nikoliv vraha židů či budoucího válečníka, ale Spasitele německého národa. A proč potřebovaly Leni a miliony dalších Němců spasitele? Protože Němci měli pocit, že se po první světové válce stali terčem pronásledování. Prožily léta hospodářských potíží, částečně v důsledku reparací, které Německo muselo zaplatit jiným evropským zemím. Jejich porážkou v roce 1918 vznikl pocit totálního ponížení německé kultury i ztráty sebevědomí.

Hitler – a obdiv Leni a mnohých jiných vůči tomu, co představoval – se stal jen zosobněním toho, co ten národ potřeboval: někoho, kdo tomu národu vrátil sebevědomí. Němci, jako většina národů v Evropě, si o sobě myslí, že jsou lepší než jejich sousedé. Až na to, že Hitler jim přinesl řešení, nad nímž se ostatní svět zhrozil. Riefenstahlová, jako každý, kdo před válkou miloval Hitlera, nepodporoval vyhlazení židů ani invazi do druhých zemí. To přišlo o mnoho později. Kdyby natočila své filmy poté, co začalo být zcela zjevné, co Třetí říše znamená, pak by bylo na místě odsoudit její volbu – nikoliv její umění.

Například americké filmy často odrážejí předsudky a politiku Bílého domu. Bushovy projevy po 11. září 2001 obsahují mnoho prvků nacionalismu, rasismu, náboženské bigotnosti a dokonce fašismu (a nebyly to jen projevy, ale dokonce i zákony, které byly přijaty po teroristických útocích). Mnoho amerických herců pak podpořilo názory svého prezidenta. Měl bych odmítnout Harrisona Forda, který hrál dokonale ve filmu Indiana Jones jen proto, že podpořil útok proti Iráku? Měla by většina Američanů (která také podporovala útok proti Iráku) odsoudit Susan Sarandonovou a Seana Penna? I když nepovažuju výše zmíněné herce za „umělce“, jsou dobrým příkladem rozdílu, jaký musíme činit mezi dílem, které vytvořili, a jejich myšlenkami. Navzdory tomu, že mnoho hollywoodských filmů zastává diskriminační postoje vůči Arabům; ve většině z nich vystupují Arabové jen jako teroristé či fanatičtí muslimové, což naprosto neodráží arabskou skutečnost...

Leni prostě byla na stejné vlně jako mnoho tehdejších Němců. Hledali mesiáše, který by je vysvobodil z poníženého postavení, do něhož byli násilím vrženi poté, co prohráli válku.

V praxi by bylo zřejmě obtížné vystopovat a rozmotat příčinné řetězce v Leniných filmech. Avšak zcela bezpochyby je to, že z jejích filmů vzniklo nové umění, jedinečné dílo, jaká před tím nikdo nevytvářel. Úspěšně vytvořila novou formu dokumentárního filmu, bez ohledu na to, zda byl využit k propagandě či ne. Opakuji, že Raphael maloval propagandu pro křesťanství, které pro mě nic neznamená. Nevěřím v pohádky z bible a jeho obrazy jsou jen propagandou pro tyto pohádky, které byly pak zneužívány ve snaze udělat dojem na věřící a vnucovat jim církevní ideologii, katolické chápání dokonalosti lidského chování či morálky, podle Ježíše a dalších „proroků“.

Riefenstahlová i Raphael úspěšně vytvořili formální strukturu, která byla schopna sdělovat určitý obsah. Obsah, sdělovaný bez pozornosti vůči formě – to jen jen sdělování informací. Má-li sdělovaný obsah formu, jde zřejmě o řemeslo. Je-li obsah sdělován prostřednictvím formy, která dosud neexistovala, je to umění.



Účelem Apollónovy sochy, stejně jako mnoha soch ve starém Řecku, bylo ukázat dokonalost lidské krásy. Mělo by jasné, že dokonalost nestačí jako morální ideál. V oblasti umění ji lze dostatečně specifikovat jako formu, harmonii, dosažený cíl či funkční výkonnost. Správná barva na správném místě, správné slovo ve správném pořádku jsou důležité. Umělecká díla sdělují a představují. Potěšení z uměleckého díla je založeno na to, že dokážeme poznat, že úsilí, vynaložené na jeho vytvoření, bylo úspěšné. Pár bot, na něž bychom se ve skutečnosti ani nepodívali, se stává na obraze Van Gogha výjimečnými. To, co je v nejlepším případě vzdáleně zajímavé v próze postrádající imaginaci, se může stát v elegantní poezii výjimečným zážitkem.

Dokonalost není vhodným cílem morálky, protože zanechává nezodpovězenu otázku: dokonalost v čem? Je známé, že tentýž problém se týká s pokusy v oboru lidské eugeniky, jak je prováděli nacisté. Proč by se mělo zakazovat chovat dokonalé lidi, když chováme rychlé závodní koně anebo vepře s libovým masem...?

Dokonalost se pouze shoduje s morální dokonalostí, pokud zahrnuje lidské možnosti, které považujeme za životně důležité, máme-li býti člověkem. Definice člověka, jako například že je to racionální bytost, nejsou jen deskriptivní, ale i preskriptivní. Umění může provádět tuto selekci, ale nemusí to dělat nutně a v každém případě. Není úkolem soch ani básní nám vysvětlovat, co máme na sobě zlepšit.

Socha na nás většinou taky nepůsobí tak, že bychom se sami chtěli stát sochaři, báseň tak, že bychom se chtěli stát básníky – pokud ta tendence už v nás nebyla předem. Jsme-li nadšeni vynikajícím výkonem v divadle, neznamená to, že se budeme chtít stát hercem.



Leni možná napomohla rozšíření obrazu Hitlera jako božské osobnosti, ale není pravda, že vědomě souhlasila s hrůzami, které přišly ke konci toho desetiletí. Stejně jako většina Němců, kteří pociťovali hněv vůči svým sousedům a také – jako lidé skoro všude už po staletí – neměli rádi židy. Ale nepožadovali vytvoření koncentračních táborů.

Možná, právě tak jako mistři z daleko starších dob, které financovali despoti, se Riefenstahlová časem vrátí do mainstreamu a bude nakonec přijata.

Čekala na to 101 let, ale nestačilo to.