Ve čtvrtek večer byla na Kubě zatčena známá opoziční bloggerka Yoani Sánchezová. Kubánská policie prý tvrdí, že Sánchezová chtěla provokacemi narušit soudní proces se Španělem Ángelem Carromerem, vedoucím představitelem mládežnické organizace španělské vládní Lidové strany, obžalován ze zabití z nedbalosti, protože při červencové nehodě řídil auto, v němž zahynul jeden z nejznámějších kubánských disidentů Oswaldo Payá a hrozí mu 7 let vězení. Spolu s ní byl zatčen její manžel, novinář Reynaldo Escobar.


Yoani a Reynaldo

Tady jsou její poslední texty z blogu Generacion Y:

Mám sbaleno

Obraz: Jedno z mých mnoha zamítnutí výjezdní doložky. Samozřejmě bez uvedení důvodu.


Stejně jako všechna letiště na světě, je i to naše neosobní, stresující, z hliníku a skla. Čas od času se otevřou dveře celní správy a vyjde z nich někdo se zavazadlem zabaleným v igelitu. Čekající příbuzní vykřiknou radostí, slzy tečou a příchozí má dojetím zrůžovělé tváře. Zatím o patro výš probíhá loučení a poslední objetí lidí, kteří se už možná nikdy neuvidí. Jsou tam okénka s přísně vyhlížejícími úředníky, kontrolujícími doklady. Pas, vízum, letenka… výjezdní doložka. Vždycky jsem si říkala, co se asi stane lidem, kteří si k okénku stoupnou bez bílé karty, bez toho ponižujícího povolení, které potřebujeme my Kubánci, abychom mohli vyjet z vlastní země. Ale takových svědectví je málo, zákazy se udělují spíš v kancelářích imigračních a cizineckých oddělení, daleko od startovních ramp.

Zvěsti o tom, že zítra, v pátek, by Raúl Castro mohl oznámit uvolnění cestovních omezení mi nedává spát. Za poslední čtyři roky se mi pas zaplnil vízy, opravňujícími mne jet do různých zahraničních zemí. Chybí tam ale jedno povolení, které by mě přeneslo přes ostrovní izolaci. Osmnáct zamítnutí výjezdní doložky už je moc. Vypadá to spíš jako nějaká osobní msta, než pouhé uplatňování byrokratických směrnic. Už dlouho mám doma sbalený kufr. Oblečení v něm už žloutne, dárky pro přátele se zkazily, nebo vyšly z módy, proslovy, které jsem se chystala osobně přečíst na některých akcích už zastaraly. Ale kufr se na mne z rohu dívá pořád. Připadá mi, že se jeho ošoupaná kolečka ptají: „Kdy pojedeme?“ A já mu můžu jen říct, že se snad tento pátek někdo v parlamentu (který nemá reálnou moc) rozhodne vrátit mi právo, o které jsem neměla nikdy přijít.

Pokud tu „migrační reformu“ opravdu oznámí, prozkoumám její hranice na letišti, před okénkem, kterého se tolik lidí bojí. Já i můj kufr jsme připraveni. Připraveni zjistit, jestli celník zmáčkne tlačítko, které mi otevře dveře do odletové haly, nebo jestli zavolá ochranku, aby mě vyvedla ven.

------------------------------------------------------------------

Obavy


Osamělý muž zametá suché listí na širokánské třídě bez jediného projíždějícího auta. Skloní hlavu a vyhne se rozhovoru s kameramanem. Možná je to jeden z potrestaných, který dostatečně nadšeně netleskal na nějaké schůzi, nebo se s teatrálním výrazem úcty nepoklonil před členem strany. Scéna s metačem na opuštěné ulici je z dokumentárního filmu o Severní Koreji, který koluje v alternativních informačních sítích. Je to bolestivé svědectví, plné stejně oblečených lidí, neosobních budov a soch Věčného vůdce všude kam se podíváš. Miniatura pekla, která v nás pro jednou vyvolává pocit úlevy, že jsme se nenarodili pod vládou despotické dynastie Kimů.

Když v březnu roku 1986 Fidel Castro navštívil Pchjongjang, přivítal ho asi milion lidí, mezi nimi i tisíce dětí, mávajících podezřele synchronizovaně vlaječkami. Kubánská televize se kochala sbory, znějícími jako jediný hlas, tanečnicemi, které se nelišily jediným neposlušným vláskem a malými houslisty, hrajícími překvapivě mistrovsky a nenormálně jednotně. Celé měsíce po prezidentské návštěvě se na kubánských školách snažili na uměleckých vystoupeních dosáhnout stejně robotické disciplíny. Ale nebylo jak. Holčička vedle mě vždycky pustila míč až vteřiny poté, co už ten můj dopadl na zem a na pódiu po každém vystoupení vždycky zůstala nějaká zatoulaná cvička. Náš Nejvyšší vůdce musel být chaotickým chováním svého lidu zklamán, zejména když byl předtím svědkem, jak lidé v Severní Koreji synkopicky padají na kolena před ústředním tajemníkem Strany pracujících.

Toto pondělí jsem si při záběrech tisíců lidí, oplakávajících v ulicích smrt Kim-Čong-Ila, na perfektně seřízené děti vzpomněla. I když se našemu tropickému experimentu nikdy nepodařilo nás ochočit tak jako je, něco z korejského modelu jsme přece jen převzali. I v našich zeměpisných šířkách je rodokmen důležitější než volební urny a pokrevní následnictví nám za posledních 53 let přisoudilo jen dva prezidenty, oba se stejným příjmením. Tam se následník trůnu jmenuje Kim-Čong-Un. Zanedlouho nám tady u nás možná oznámí, že ten náš se jmenuje Alejandro Castro Espín. Už jen ta představa mě děsí, stejně jako mnou kdysi otřásl pohled na zástupy dětí, které ve stejnou milisekundu zvedly nad hlavu míč.

---------------------------------------------------------------------------------

Urny ze zámoří



Po večeři zůstali u stolu v jídelně, aby vyplnili volební lístky. On nervózní, ona jistější. Společně křížkovali, zatímco si děti hrály na gauči. Papíry ze španělského konzulátu v Havaně voněly novotou a čerstvým inkoustem na znaku se sloupy a korunami. Ale nejnovější pro ně byl samotný akt volby mezi několika stranami, rozhodování mezi různými barvami politiky. Oba ještě nedávno hlídali volební urny v pionýrském kroji a teď poprvé hlasují v roli nových španělských občanů. Vzali do ruky tužku s rozhodností, kterou nikdy nezažili při vlastních volbách a volili na dálku, protože na místě to zatím udělat nemohou.

Miliony Kubánců v životě neslyšeli politický program z úst kandidáta do parlamentu. Dokonce ani vyjádření k některému z palčivých témat, jako je měnová dualita, sňatky homosexuálů, nebo neodkladná reforma migračních zákonů. Možná právě z toho zklamání z místní politiky pramení vážnost, s jakou požádalo 12 458 našich spoluobčanů o možnost zúčastnit se 20. listopadu španělských voleb. Přijatí díky “Zákonu o vnucích” teď zkouší přes Atlantik zanechat svou stopu v jiné realitě, protože ví, že o té jejich rozhoduje jen úzký okruh lidí tam nahoře. Kdo říká, že jejich rostoucí přítomnost ve volbách nebude mít vliv na oslavy, koalice, úsměvy, nebo slzy, které dnes v noci potečou v Madridu?

Pozornost, s jakou hispánská komunita na ostrově sledovala volební klání ve Španělsku, je až překvapivá. Mezi voliči je patrná jasná snaha o ovlivnění politiky v paláci Moncloa (sídlo španělského předsedy vlády, pozn. překl.) tak, aby ta pak něčím pohnula i na Náměstí Revoluce. Lístek vhozený do „zámořské urny“ se podobá žádání o pozornost, mávání šátku ze ztroskotané lodi. Manželé, kteří u svého havanského stolu dělali křížky vedle jmen cizích politických stran, dnes řeší dilema, zda své děti odvézt do „mateřské vlasti“, nebo je nechat v rodné zemi. Ať už se nám taková závislost líbí nebo ne, rozhoduje se dnes ve Španělsku částečně i o osudu Kuby. Země, která se pyšní svou suverenitou, jejíž osud ale visí na mnoha vláknech, která se spřádají tam venku.

------------------------------------------------------------------------------

Apartheid neskončil

Loď Flipper, součást turistické segregace Kubánců

Reinaldo neustále trval na tom, že ano a nedal si říct. Já jsem ale z generace, která si už předem myslí, že je všechno zakázané, že mě budou na každém kroku napomínat a znemožní cokoli, co mě napadne udělat. Takže tentokrát byla manželská rozepře intenzívní. Ujišťoval mě, že můžeme nastoupit na loď a dívat se na zátoku v Cienfuegos houpáni mořskými vlnami. Ve mě ale vnitřní hlás křičel, že přece není možné, aby byl takový zážitek dostupný i Kubáncům. Na pár hodin jsem uvěřila, že si optimismus mého muže jako jakýsi tropický Candide prosadí svou. Šli jsme do přístavní kanceláře poblíž hotelu Jagua a tam nám úředník prodal dvě vstupenky na tu vysněnou jízdu. Nijak jsme se nesnažili skrývat svůj havanský akcent nebo se vydávat za cizince a přesto po nás nikdo nechtěl občanku. Měli jsme pocit, že dvě sedadla na jachtě „Flipper“ už mají naše jmenovky a skeptické hlasy v mé hlavě začaly slábnout.

Dorazili jsme na molo s půlhodinovým předstihem. Turisté s pokožkou zarudlou od sluníčka se začali naloďovat. Zabrali jsme si s Reinaldem místa v rohu, odkud budeme dělat strhující fotografie zátoky velké jako celé moře. Sen netrval ani pět minut. Když nás kapitán slyšel mluvit, hned se ptal, jestli jsme Kubánci. Za chvíli už nám sdělili, že musíme na břeh, protože „projížďky na lodích jsou pro Kubánce zakázané ve všech přístavech v zemi“. Vztek, hněv, stud za modrý pas, který z nás dělá preventivně viníky před zákony naší vlastní země. Pocit podvedených, když jsme na vlastní kůži zažili rozdíl mezi oficiálními prohlášeními o uvolňování a realitou vyloučení a stigmatizace. Měli jsme chuť udělat skandál a chytit se zábradlí, aby nás museli vyvléct násilím, ale bylo by to k něčemu dobré? Můj muž oprášil znalosti francouzštiny a vysvětlil skupině turistů z Evropy co se děje. Ohromeně se na sebe dívali a něco si šuškali. Žádný z nich ze solidarity nevystoupil z lodi a nevzdal se jízdy kolem pobřeží našeho ostrova. Nikomu z nich nepřišlo nepřijatelné užívat si něčeho, co je nám domorodcům zapovězené.

Flipper odrazil od břehu, na několik vteřin zbyla po aparthaidu stopa ve vlnách, aby se pak rozpustila v tmavých vodách zátoky. Na tváři muzikanta Benny Moréa na nedalekém plakátě jako by se úsměv proměnil ve škleb. Vedle bradky měl napsán jeden svůj slavný refrén: „Cienfuegos je mé nejoblíbenější město…“ Šli jsme pryč. Reinaldo poražený a já smutná, že zvítězily mé obavy. Odcházeli jsme po silnici z Punta Gorda a v hlavě se nám rodila myšlenka: „kdyby Benny ještě žil, taky by ho z té jachty vysadili jak prašivého psa“.

---------------------------------------------------

Sčítání, sčítaní a komisaři


Nebyla jsem jedním z čísel při posledním sčítání lidu na Kubě. Neobjevila jsem se v celkové cifře 11 177 143 osob, které, z rozhodnutí nebo rezignace, momentálně žijí na území našeho státu. Přidušená nedostatkem perspektiv jsem se několik měsíců před začátkem národního sčítání sebrala a odjela ze země. Ale pamatuji si, jak mi rodiče a přátelé vystrašeně psali o sociálních pracovnících, kteří chodili od dveří ke dveřím a ptali se na milion otázek. V zemi, ve které má naprostá většina lidí co skrývat, je každé vyptávání ze strany státních autorit silně podezřelé. Například se už tehdy ptali, jestli má rodina doma počítač, ačkoli to bylo šest let předtím, než Raúl Castro povolil si počítač legálně koupit v obchodě. Lidé lhali a lhali, aby sčítacím komisařům (nebo to byli komisaři cenzury?) zatajili, odkud berou peníze na živobytí, kolik vlastní domácích elektrospotřebičů, nebo kolik jich vlastně u nich doma bydlí.

Před několika dny ohlásili nové všelidové sčítání a televize nešetří reklamními spoty, programy a reportážemi, aby rozptýlila podezřívavost, kterou sčítání v lidech vyvolává. Prohlašují, že po respondentech nebude nikdo chtít průkaz totožnosti a že získané informace budou použity pro statistické, nikoli policejní, účely. Ale zbořit zeď nedůvěry není tak jednoduché, zejména ve společnosti, kde státní autority dlouhodobě narušují soukromí obyvatel. Kvůli rozšířenému zvyku klamat stát tak musíme ke každému údaji, získanému dotazováním dům od domu, přidat otazník. Odehrávají se skoro až komické scény, kdy se sousedi v budovách, jako je ta naše, běží navzájem upozornit, že už dorazili tazatelé, aby všichni stihli poschovávat pod postele nebo do skříní věci, které jsou buď zakázané, nebo byly získány ilegální cestou.

I přes strach a pochyby by ale uskutečnění takové inventury bylo v současnosti velmi užitečné. Mohli bychom si tak na číslech ověřit některé trendy, které bijí do očí. Mezi ně patří zřejmé stárnutí obyvatelstva, nízká porodnost a rostoucí emigrace. Některá čísla se k nám ale nedostanou, i kdyby se je sociologům podařilo získat. Jsou to třeba údaje o sebevraždách, rozvodech, nebo potratech, které narušují obraz „ostrovního ráje“. Ke každému zveřejněnému číslu budeme také muset připočíst, stejně jako u všech výzkumů, statistickou chybu a odečíst odpovídající procento lživých odpovědí, těch spásných lží, kterými tolik lidí odpoví na podrobné otázky příštího sčítání.

-----------------------------------------------

Caravaggiovy modely


Narcis soustředěně sleduje svůj obraz na vodní hladině, chvílemi si ale všimne i odrazu města s popadanými sloupy a rozbitými barevnými vitrážemi. Od 23. září je olej s mladíkem, skloněným nad jezírkem, přisuzovaný Michelangelovi Merisi da Caravaggiovi, vystavený v Muzeu výtvarných umění v Havaně. Král šerosvitů, jehož štětec se kochal stíny, dorazil až do tohoto města, plného slunce i šera. Dopravila ho letecká společnost Blue Panorama a tvoří společně s dalšími dvanácti díly výstavu, jejímiž kurátory jsou Rossella Vodret a Giorgio Leone. Je tu s námi fragment italského baroka, dílek epochy, ve které jeden hašteřivý prominentní umělec navždy změnil pojení světla v malbě.

V srpnové letargii nám výstava vrací pocit, že jsme součástí širšího světa. Na Narcise se chodí dychtivě dívat universitní studenti, kurátoři muzea cítí, že stojí před životní příležitostí a havanští povaleči se ptají, proč je kvůli jednomu pomalovanému plátnu takové haló. Kdyby ze sebe ten neklidný Milánec, který zemřel v pouhých 39 letech, setřásl prach století a prošel se našimi ulicemi, setkal by se tu se svými dávnými modely, se stejnými prototypy, které mu stály modelem když maloval panny a svaté: prostitutkami, žebráky, vyvrženci ze společnosti… a také s mladíky, pohlcenými vlastní krásou. Caravaggio by našel spoustu Kubánců, roztržitých a zahleděných do sebe, snažících se nevidět nic než jen úzký prostor kolem sebe. Stovky tisíc Narcisů, hledajících útočiště v tom jediném, co jim teď připadá jisté: ve svém mládí, svém těle, své kráse.

-------------------------------------------------