Když byla mladá, její maminka dostala látku na šaty. Bylo to indické hedvábí. Ještě nedávno i ona nosila jen ty lehce upravené šaty. Co se vlastně měnilo v životě žen za tu dobu?

Doba budovatelská

V tom roce 1953 její maminka studovala na Filosofické fakultě. S jejím otcem se seznámila ve Svazu mládeže (možná to bylo dokonce na stavbě mládeže), kde s radostí a za ubytování a možná za ešusovou stravu mládežníci nadšeně stavěli stavby socialismu. Možná to byla nějaká přehrada či kus železnice. Bylo to lehce po válce a docela věřím filmům z té doby, že přehazování cihel z ruky do ruky za pění budovatelských písní bylo minimálně energeticky souměřitelné s dnešním hulením marihuany a balancováním při techna někde na louce.

Jakákoli snaha o únik z kolektivu však byla nepřípustná, zvláště odsouzeníhodná záležitost se týkala milostných vztahů. Je až s podivem, že se je vůbec rodily děti. K jejímu narození její otci gratuloval sám generál Lomský zvaný Lomikar – její otec byl, podle přání rodiny – vojákem. Na gratulaci odpověděl v intencích doby: „Sloužím socialistické vlasti“. V lepším případě lidu.

Doba kolektivní

Jesle. Byla to přízemní dřevěná budova. Její maminka jednu ráno, když bylo jí sotva jednoroční dítko, uvázala strašně štípavou čepici pod krkem na kličku, která se záhy změnila v neřešitelný uzel. Vzteklé a ještě polospící sestry se jí za to rozvazování mstily svařeným mlékem se škraloupem. K obědu byly snad denně škubánky.

Odbornice, které ovšem zřejmě měly doma zrovna takové prcky jako byla ona, pracovaly jako ostatní ženy tehdy na „oblíbené“ dvě směny. Z práva na práci se totiž stala pracovní povinnost. V té době letěly navíc socialistické traktoristky a vůbec ramenaté údernice.

Další stupeň jejího kolektivního začleňování byla mateřská školka. Na rozdíl od škraloupů v jeslích měla na školku rodinného typu – a to je důležité – v Praze 1 v ulici Na rybníčku – krásné vzpomínky. Bydlela střídavě u prarodičů té či oné strany, tedy od hádky k druhé hádce. Z Pankráce tedy do školky v centru musela dojíždět tramvají. „Stejně jsme na tom dobře,“ mudrovala tehdy coby pětileté dítě. „Nemáme tu zemětřesení a máme socialismus.“ Maminka jí tehdy vytáhla celá rudá z tramvaje o několik stanic dříve. Vzpomíná, jak byla moc unavená, začínala učit někde na základce. Učitelka, to bylo tehdy dost klasické zaměstnání.

Na dvě směny

Její teta byla také učitelka, navíc svobodná a šetřivá, a tak si někdy v šedesátých letech pořídila první auto. Na zažloutlých fotografiích novin někde ve sklepích se sice smála elegantní krásná automobilová závodnice Eliška Junková, ale spojit si tehdejší – socialistickou – ženu a auto bylo pro mnoho mužů nemyslitelné. Spartaky, posléze embéčka byla doménou mužů a ženy za volantem mužskou ješitnost téměř urážely. Ještě nedávno bylo oblíbeným rčením: žena za volantem, auto bez řidiče... Stejně jako schopnost řídit auto se ženy vmanévrovávaly i do oborů, kde uplatňovaly i svoji hlavu. Mnohdy – zvláště ve vědě to nebylo lehké, kolovaly vtipy o ženské logice, která byla interpretována jako naprosto slepičí. Lehce po tomto období českou kotlinku zastihl Listopad.


Polistopadový mišmaš

„A teď založ ženské hnutí,“ radil jí kamarád z Francie. Na nic takového neměla ani pomyšlení. Představa jakékoli podobnosti s Marií Kabrhelovou, předsedkyni socialistického Svazu žen jí připadalo jako děsivá.

Vzpomínka na televizní záběry rozzářených natrvalených údernic a úřednic v televizním předávání metálů Gustavem Husákem v předvečer MDŽ 8. března a následně druhý den „in natura“ alkoholem zbědovaných chlápků potácejících se ulicemi jí rozhodně k založení nenadchla. Takže i tak se začaly ženy propagovat.

Ty výraznější se představovaly a představují na křídovém papíře desítek barvotiskových časopisů. Horují pro kult ženy, která mrká dlouhými řasami a zabývá se především proporcemi svého těla. Ty méně výrazná skupiny poukazují na záhadně nižší finanční ohodnocení žen ve stejných funkcích, na zanedbatelnou účast žen v například v politice, na neochotu mužů vynést odpadkový koš či přebalit dítě.

Ona jen lituje, že ty hedvábné šaty podlehly zubu času. Moc jí slušely. Kdyby byla mladší, možná by v nich šla bojovat za rovnoprávnost ve vědě nebo v politice. A bylo by to krásně svůdné.