Na světě neexistuje kouzelný štít, který by ochránil před skutečností, že globální mocnost musí nést globální následky.

Po zhroucení Pentagonu a Světového obchodního centra, které na televizních obrazovkách sledovali lidé po celém světě, následovalo zhroucení americké psychologie. Rozplynul se pocit, že obyčejní Američané jsou imunní vůči řádění nepřátel Ameriky, protože je chrání neomylní agenti CIA a FBI, námořnictvo a další policejní a tajné služby. Za své vzal v Američanech pečlivě budovaný pocit distance mezi zámořskými aktivitami jejich vůdců - politiků, diplomatů, manažerů, generálů - a jejich osobní bezpečností.

Tato psychologie imunity, tento imaginární kokon, byl po léta spřádán z vláken různých předpokladů. Jeden z předpokladů je morální: Vezmeme-li v úvahu dobrotu americké demokracie, žádný nepřítel s podporou veřejnosti se na Ameriku nemůže zlobit dlouho. Druhý předpoklad je technický: Snad jen šílenec by se pokusil napadnout "Americkou pevnost" vybavenou těmi nejmodernějšími technologiemi. A třetí předpoklad je kulturní: Američtí "nejlepší a nejchytřejší" technokraté jsou natolik sofistikovaní, že je přece nemůže přechytračit rolník s divokým pohledem ze zapadákova někde ve Třetím světě.

Tato myšlenková konstrukce se však zřítila v oblaku dýmu ve chvíli, kdy byly podle ďábelského plánu napadeny instituce vojenské a finanční moci. CNN se opakovaně dotazovalo Pentagonu a expertů z Kongresu, jak mohlo k něčemu takovému dojít "v místech, o kterých jsme se domnívali, že jsou nezranitelná". Co se má říci Američanům, kteří mají pocit, že byli "podvedeni", protože byli přesvědčeni o tom, že USA jsou nejbezpečnějším místem na světě? Na to pochopitelně neexistuje žádná odpověď, protože k přesvědčení, že Spojené státy jsou nezranitelné, nebyl nikdy jakýkoli racionální důvod.

Nicméně tato psychologie imunity byla pečlivě rekonstruována po válce ve Vietnamu, tedy po sérii jistých rozhodnutí amerických vůdců, díky kterým mnoho Američanů přišlo o své syny. Když viděl jak se národ krčil hrůzou, prezident Jimmy Carter se domníval, že ví, jak jej ujistit o tom, že před ním leží bezpečí a klid. Pokusil se změnit americkou zahraniční politiku z agresivního intervencionalismu svých předchůdců Kennedyho, Johnsona a Nixona – a brzy ukázal svou neschopnost ve Střední Americe, Afghánistánu a Íránu. Pohled na americká rukojmí muslimských fundamentalistů v Teheránu mu nehrál do karet. Američané se už beztak cítili slabí a zranitelní. Co chtěli byl pocit síly a nezranitelnosti, pocit, který jim poskytovaly filmy, které země produkovala a na které se s nimi díval celý svět.

To přesně pochopil Ronald Reagan. A přesně to prostřednictvím slov, obrazu a rozpočtů předkládal národní psychice. Rozhodl se pro nejrozsáhlejší zbrojení v době míru v americké historii, včetně bombardérů B-1 a Stealth a do raketového systému přidal 16 000 nových jaderných hlavic. To byla ta "silová" část. "Nezranitelné" části se říkalo Strategická obranná iniciativa, neboli Hvězdné války. Mělo-li zesílené chřestění zbraněmi do tváře Sovětského svazu zvýšit riziko nukleárního útoku, Reagan nabídl vesmírný štít, "prostředek", jak řekl v televizním projevu, "k tomu, abychom z nepřátelských jaderných zbraní učinili impotentní a zastaralé hračky". Jedna z verzí měla používat laserové paprsky, pumpované z jaderných výbuchů na satelitech na oběžné dráze. Projekt dostal název Excalibur.

Téměř vše k čemu došlo po Reaganově projevu 23. Března 1983 spíše potvrzovalo než vyvracelo americké poselství, že Amerika je připravena vložit se do problémů jiných národů bez toho, aby zavlekla válečné násilí na vlastní půdu.

Máme pochopitelně k dispozici prvotřídní lekci z Pouštní bouře v r. 1991, která se stala přehlídkou všech těch supermoderních zbraní, které existují díky Reaganovým financím.

Válka přirozeně po sobě zanechala stopy nenávisti nejen mezi těmi, kteří se stali oběťmi bombardování, ale i mezi desítkami tisíc těch, kteří strádali hladem či zemřeli na nemoci v důsledku mnohaletých sankcí, ale to Američany nijak nevzrušovalo, protože pro ně to zdánlivě nemělo jakékoli okamžité a osobní důsledky. Jak roky ubíhaly, čas od času nechal prezident Clinton z hlídkujícího letounu vystřelit raketu na irácký vojenský cíl, což nezbytně zabilo i civilní obyvatele v blízkém okolí cíle, ale nepředstavovalo riziko pro americké vojáky. Zprávy o takových událostech rychle vyšuměly ze stránek tisku a zmizely z televizních obrazovek.

Když mrakodrapy Světového obchodního centra v roce 1993 vzplanuly poprvé, byla opět posílena zvrácená psychologie imunity. Věže, které byly tak technologicky vyspělé, odolaly. Ztráty byly tragické, ale ve srovnání s leckterým železničním neštěstím nestály za palcové titulky "Útok na Spojené státy". Zločinci byli chyceni a po zásluze potrestáni, nevyjímaje jejich slepého vůdce. Byla posílena ochranka a život šel dál.

Vše se změnilo 11. září 2001.

Události z 11. září ukázaly, že věřit na štít proti "rudým národům" je hloupost. Takový štít je jen psychologickou iluzí.

Svoboda je známým americkým zaklínadlem - a základním stavebním kamenem amerického image v ostatním světě - znamená to, že lidé se mohou svobodně vyjadřovat a tisk může existovat bez státních zásahů. Cenzura je něco, co je spojováno jen s nedemokratickými režimy. Jenže mediální obraz tohoto historického okamžiku odhalil, že státní kontrola informací existuje, jen je prováděna méně nápadně a bez negativních důsledků.

Zatímco v některých diktaturách nebo fundamentalistických zemích dochází k úpravě informací tak, aby vyhovovaly mocným, v USA panuje téměř nábožná loajalita mezi tiskem a úřady.

Zatímco méně demokratické režimy umlčují pomocí zbraní, municí Strýčka Sama je síla slova.

Americká kultura byla vytvářena na základě kalvinistického náboženského puritánství, které si nadevše cení pracovní disciplíny, společenské solidarity a jistoty, že existuje jen jediná pravda. Existuje-li něco, co celé Spojené státy sjednocuje, pak to je nepřízeň osudu, a útoky tento pocit jako obvykle posílily. Závažnost tragédie je do jisté míry zmírněna silou, kterou představuje pocit příslušnosti k větší a jednotné skupině se společným (vyšším) cílem.

Realita však ukazuje, že cena, kterou je třeba za pocit bezpečí zaplatit, bývá velmi vysoká.

Během války v Perském zálivu bylo rozhodnuto, že aby bylo zabráněno negativnímu postoji veřejnosti, který za války ve Vietnamu způsobily šokující záběry na televizní obrazovce, budou všechny záběry z Perského zálivu podléhat kontrole vládních úřadů. Byla to čistokrevná a zcela jasná cenzura. Proč jsme se tedy nedočkali větších protestů amerického tisku? (A zazněly vůbec nějaké?) Bylo to proto, že veřejnost chápala, že je v pořádku, aby vláda rozhodla o tom, co mají lidé právo vidět. Strategické důvody jsou jasné. Cenzura však zašla mnohem dále a nešlo již jen o prostou ochranu citlivých informací.

Není to nakonec právě nesmírný úspěch amerického impéria, jeho všudypřítomnost, v důsledku čeho je, podobně jako říše římská, Amerika tak zranitelná? Může Amerika opravdu doufat, že lze být zároveň všude?

Může skutečně podporovat Izrael, pacifikovat Irák, usmiřovat Írán, vybombardovat Taliban, zjednávat pořádek na Balkáně, odstrašovat Čínu, aby nenapadla Tchaj-wan, vybudovat kosmický raketový štít na ochranu před zbloudilými iránskými (nebo spiš ruskými) střelami, opevnit hranice tak důkladně, aby se neopakovaly hrůzy 11. záři - může toto všechno zvládnout a zároveň odvrátit recesi a být nadále motorem světového hospodářství?

O čem se mlčelo, bylo poznání, že Amerika ­ a nikoli Švédsko, Chile, Kanada či jiná země­ se stala cílem, protože většina obyvatel planety Země ji považuje za individualistické, pokrytecké a sobecké impérium. Jeden můj americký známý se na mě rozkřičel, když jsem mu to řekl, a připomněl mi, že "ani Evropané by nežili svobodně, kdyby Američané neprolili krev ve dvou světových válkách, které nerozpoutali". A pokračoval v tom duchu, jak je zbytek světa necivilizovaný, jak by věda bez Američanů nic neznamenala, technika by byla na úrovni padesátých let (nemám ani potuchy, jakým "vědeckým" postupem k tomuto závěru dospěl), že světovým jazykem by byla,­ a to se značným znechucením,­ francouzština...

Největší chyba velké části obyvatel světa právě nyní spočívá v tom, že hledají "padouchy" stejně jako v ­amerických ­ filmech. Nekladou si zásadní otázku: co jsme udělali, že nás tolik lidí nenávidí?